Článek
Škoda, že se více rodiče snažili, abychom byli šťastní a bezstarostní, místo aby nás učili, že k životu patří i to nepříjemné.
A je naprosto v pořádku, že se v životě setkáváme i s tím negativním.
Ale zase nechci ukřivdit rodičům, určitě dělali, co mohli… a ono taky – ruku na srdce - jak se proboha taková věc vůbec učí? To je velká neznámá. Je to taky nikdo neučil. Tak se s tím holt musíme vypořádat už nějak svépomocí.
„Ale ono to vůbec nebylo tak, jak mi tu říkáš…“
„Počkej, nech si to vysvětlit…“
„Nedali mi prostor se vyjádřit a hned jsem byla za špatnou.“
„To bude nějaké nedorozumění…“
„Nepochopili mě správně.“
...
Celkem častá slova posledních pokusů, když se snažíme zachránit situaci. Někdo s námi jedná na základě nesprávných předpokladů a my se mu je snažíme marně vyvrátit. Jenže druhá strana neposlouchá, už je rozhodnutá, „pravda“ byla v jeho mysli zakořeněna… a tečka, šmitec, sbohem a šáteček.
Cítíme se zmateně, nepříjemně nebo možná i naštvaně. „Jak jen je to nespravedlivé! Přitom to tak vůbec nebylo…“
A zrodila se krásná a buclatá křivda.
S kým že máme tu čest?
Křivda je (až mučivě) sžíravý pocit nespravedlnosti. Obvykle mu předchází pokoření, ponížení nebo neadekvátní obvinění. Může být chvilková, ale i trvat celá desetiletí. Dokonce se ani nemusí týkat přímo nás, ale byla nám nějakým způsobem předána. Jedná se o velmi subjektivní záležitost.
V článku bych se ráda zabývala naprosto běžným typem křivdy, kdy jsme z něčeho neprávem obviněni. Vrhá to na nás negativní stín, staví nás to do role „toho špatného“, ale my tu situaci vnímáme odlišně. Bohužel nemáme možnost se bránit nebo správně obhájit. Takové to „o nás, bez nás“. Druhá strana řekla verdikt a nedala nám prostor, abychom řekli svůj pohled.
Ale abychom nezabředli do filosofického plkání, které nic neříká, ráda to představím na příkladu. Hezky obrazně a prakticky: postupně rozeberu jednu svou zkušenost od začátku do konce.
Nejedná se o nic velkého. Jak jsem psala již na začátku, jde pouze o obvyklý typ křivdy, která se stane velmi rychle, ale někdy dlouho bolí. Nedivila bych se, kdyby i někomu slovo křivda nepřišlo adekvátní. Rozumím, že každý má hranici někde jinde a situaci by řešil po svém.
Pohodlně se posaďte a přečtěte si modelový příklad. Nemá smysl soudit nebo kritizovat. Vnímejte, jak na Vás celá věc působí. Zda jste ve svém životě řešili něco obdobného a jak jste to vyřešili. Nebo si to vlečete dodnes? Jaký byl Váš postup? Co jste vnímali, cítili? Co Vás napadalo?
Týnka málem redaktorem
Když jsem byla na mateřské, sháněla jsem brigádu: ideálně něco z domova. Objevila jsem starší inzerát, ve kterém sháněli externí redaktorku. Jednalo se o začínající projekt, který vykrádal bulvární témata a lákal clickbaitovými titulky.
Peníze jsem potřebovala, tak jsem si řekla, že překousnu psát o intimnostech rádoby slavných hvězdiček. Komunikace probíhala pouze přes e-mail. Slovo dalo slovo (jen slovo, žádný papír) a se šéfredaktorkou jsem se domluvila na provizi 60 % z reklam u svých článků. Přišlo mi to fajn, nikdy jsem předtím nikam nepřispívala, byla jsem nováčkem. Slibovala mi příjemně vysoký výdělek.
Přispívala jsem měsíc. Napsala asi 25 článků, což byl proti ostatním redaktorům celkem fičák. Šéfredaktorka působila, že je s mou prací spokojená. Myslím, že mi jen jednou vrátila článek, abych tam něco přepracovala. Můj obsah měl podle statistik vysokou čtenost. Psaní mě vždy bavilo, i když bych ocenila jiná témata. Na výdělek jsem byla upřímně zvědavá.
No… koncem měsíce přišel e-mail, ve kterém mi šéfredaktorka velmi asertivně sdělovala, že jsem prý jeden článek uměle generovala, takže mi uděluje pokutu (samozřejmě ve stejné výši jako můj výdělek) a ukončuje se mnou spolupráci.
V první momentu jsem se zarazila, že určitě musí jít o nějaké nedorozumění. Kdybych něco takového opravdu udělala, rozevřu krovky a letím pryč nebo dělám mrtvého brouka. Opravdu jsem byla zaskočená.
Obratem jsem odepsala, zda by mi to mohla vysvětlit, že nevím o tom, že bych vědomě dělala něco špatně. Pokud jsem se ale přesto dopustila nějaké chyby, ráda to napravím. Chtěla jsem být nad věcí a nedorozumění vyřešit.
Žádná odezva.
Po týdnu jsem napsala ještě jednou. Ale tentokrát že mi její jednání nepřijde fér. Že to dokonce vypadá i jako nějaký podvod.
Žádná odezva.
Tak to jsem už byla doslova nasr… hodně moc a moc rozzlobená. Dopálilo mě, že jsem nedostala prostor. Pokud opravdu nešlo o podvod (což nemůžu vyloučit), tak jsem cítila potřebu vše vysvětlit. (Vnitřní hlásek:“ Týnko, Týnko, klid, dýchej…“)
I když jsem logicky vnímala, že je to prkotina. Celá situace mi velmi často brala myšlenky. Postupně mě to celé začalo mrzet čím dál víc. Že jsem měsíc ztrácela čas něčím, co nemělo žádný efekt. Že jsem nedostala ani ty blbé dva tisíce, které jsem si prý vydělala (kdo ví, kolik to bylo doopravdy). („Už tě nahlodávají pochybnosti?“)
Probudila se ve mně naštvaná bestie, která vymýšlela pomstu. Myšlenková agrese v praxi. Vyhledala jsem si všechny možné informace o webu a šéfredaktorce. Před útokem je dobré znát protivníka. („Týno, nebylo by lepší si to zjistit spíš před tím, než s ním začneš spolupracovat?!“) Šlo o asi osmadvacetiletou žábu, která snad neměla ani maturitu. („Jauvajs, tak to asi bolí, když ty máš víc vysokých škol, co, broučku?!“)
Začala jsem přemýšlet nad nejrůznějšími způsoby pomsty, které v dané situaci přišly vhod. Schylovalo se k nepřímé agresi s prvky verbálního útoku. Chtěla jsem vykřičet do světa, co mi ta slečna udělala. Ideálně pošpinit její jméno a web formou recenzí a tak dále. Cílem mělo být pokoření a ublížení. („Protože ona ti taky moc ublížila v nestřeženém momentu, když jsi jí důvěřovala, viď?“)
Ale jsem posera. Tato myšlenka mi trvala jen chvilku. Trochu jsem se vykřičela, ochladila se studenou sprchou a byla jsem zase při smyslech. Ve skutečnosti jsem velmi civilizovaná bestie s výrazným autoregulačním vztekacím systémem. Bestie krotká jako beránek. Hodná holčička.
Jen jsem v sobě pořád cítila nepříjemný pocit. Jsem už tak nastavená, povídám a vyplavuju to ven. Efektivnější metoda pro mě byla, když jsem to řekla svému okolí. Manželovi, bráchovi, rodičům, kamarádkám. Mám v okolí hodně psychologů. Až mi ten jejich profesí naučený chápající a přijímající přístup kolikrát leze krkem, tady jsem ho velmi ocenila. („Týnko, ono ti to hodně ublížilo…“)
Díky bohu, že kamarádky jsou kamarádky. A přesně ví, jak pomáhá typicky ženský způsob agresivity: věrné kolečko klevetících a pomlouvačných žen. Jednoznačně jednostranné, krvelačné, brutální, nelítostné.
Hodně jsem se u toho nasmály. Humor nadlehčuje, spojuje a uvolňuje. Díky sdílení s okolím jsem si přišla přijímaná, podpořená a stabilizovaná. Nic ale stále nebylo zalité sluncem. Pořád jsem v sobě cítila to ublížené šimrání, které se dostává ven.
Ze vzteku jsem přešla k lítosti. Začala jsem šéfredaktorku litovat, že je na tom určitě tak bídně, že musí okrádat maminku na mateřské. Webu se opravdu nevedlo nijak převratně, takže se každá kačka počítá. Někdo by to mohl vyhodnotit, jsem to ale hodná a smířlivá duše. Chyba!
Zde jsem byla stále lapena ve fázi ego-obranným mechanizmů. Šachovala jsem si s nadřazeností a mocí. Touto (opět ne úplně vyzrálou) formou pseudo-lítosti jsem se snažila nadřazovat a dělat se větší, vyšší. Hrála jsem si, že jsem nad věcí, ale šlo pouze o další způsob, jak druhou stranu ponížit.
Později jsem i přidala racionalizaci. Tak málo peněz za měsíc psaní? To mi za to rozhodně nestojí. Určitě bych s ní sama ukončila spolupráci. („Týnko, tak moc by sis přála, aby se ta situace nestala a ty byla prozíravější, že ano?“) Možná ano, ale po bitvě jsme všichni chytřejší než trojčlenka.
A vzhledem k větším starostem s dětmi jsem na celou situaci zase nějaký ten čas nepomyslela. Napadlo mě to až za pár týdnů. Zaplavil mě zvláštně studený pocit. Přece bych s tím fakt už měla něco udělat! Nemůžu tady ze sebe dělat blbouna! A začala zase vymýšlet plán…
Napíšu pod falešným jménem, že mám zájem o práci. Jakmile odpoví, budu tvrdit, že už o práci nemám zájem, protože jsem o ní našla negativní recenze. Neřeknu kde. Takže pokud opravdu není podvodníkem, bude se bát o svou pověst. A minimálně se strachem zapotí… bla, bla, bla…
Nic z toho jsem neudělala, jelikož mě z nějakého zvláštního důvodu už v půlce plánování přestala situace zajímat.
Jak! Je! To! Sakryš! Možné!
Jak jsem se dostala k tomu pomyslnému bodu, kdy už pro mě ta věc přestala být důležitá? Kdybych to nevyštrachala v paměti kvůli psaní článku, už bych to brala „co se stalo, stalo se“ a časem by to zaprášil čas a moje paměťové nervové spoje by už neviděly důvod, proč to stále vyživovat.
Dostavil se i můj typický „efekt hluponi“ (dobrohloupost v celé své sladkosti a nevinnosti), kdy mám pochopení pro chování druhé strany. Šéfredaktorka sama kolikrát psala o tom, že web má problémy, takže i dává smysl, že za něho bojuje proti komukoli. Pokud si opravdu myslela, že jsem hrozba, odříznutí je adekvátní. („Týnko, smířlivost? Odpuštění? Opravdu?!“)
Co tedy na křivdu pomáhá?
Zaručeně nic. Zaručeně nic kouzelného, okamžitého na 100 procent. Moc bych si přála, abych Vám mohla říct nebo napsat něco, co Vaši nepohodu vyřeší. Neumím to. Myslím, že to nikdo neumí a pokud to tvrdí, byla bych obezřetná.
Někdo ve své situaci nemusí přijít o možnost si s osobou, která mu ukřivdila, popovídat. Může to být nepříjemný, ale zlatý důl. Třeba se hned v začátku vyjasní, že šlo opravdu o hloupé nedorozumění nebo špatné načasování.
Při zpětné rekapitulaci mi pomohl: čas, společnost lidí a prostor pro přemýšlení. Nechávala jsem myšlenky plynout. Nebránila jsem se věcem, které přišly. Projevila jsem je a šla dál. Nebála jsem se té temné části sama sebe. Neřešila jsem, jestli to je dobře nebo špatně.
Někdy nás ale zastihne křivda v nepříznivé situaci. Nejsme tak odolní, nemáme kolem sebe podporující okolí, jednáme přehnaně afektivně, křivda se nás drží a její stisk je čím dál nesnesitelnější. Nemusíme své reakce poznávat. Okolí také třeba překvapuje jejich intenzita. Nebojte se říct si o pomoc odborníkovi. Proto tu jsou!
Věřím, že jsem plno čtenářů svým článkem asi i zklamala. Neřekl totiž přesný návod, jak v případě bolesti postupovat. Nabídl jen prostor k přemýšlení, seberozvoji nebo sebepoznání. Pro někoho ztráta času, pro někoho příležitost. A tak je to naprosto správně.
Osobně smekám před každým, kdo se již nestal „dokonalým“, tedy neukončil svou cestu za zkoumáním sebe sama a svých možností.
(„Týnka se loučí.“)
Zdroje:
FREUD, Anna. Já a obranné mechanismy. Portál, 2023.
MCWILLIAMS, Nancy. Psychoanalytická diagnóza: porozumění struktuře osobnosti v klinickém procesu. Portál, 2015.
KAŠČÁKOVÁ, Natália. Obranné mechanizmy z psychoanalytického, etologického a evolučno-biologického aspektu. Vydavateľstvo F, 2007.
