Článek
První těhotenství probíhalo naprosto bezproblémově. Mnoho maminek by jistě závidělo. Dokonalá ukázka celkem rychlého porodu v termínu. Následoval příchod klidného miminka, které krásně spinkalo a s ničím nemělo problém. Ani jsem pomalu nevěděla co s volným časem.
Druhé dítko jsem plánovala co nejdřív. Okolnosti jeho příchod načasovaly po dvou letech od prvního porodu. Těhotenství bylo také bezproblémové, ale už se přiznám, že mě unavovalo. Bylo nějak zvláštně dlouhé a vyčerpávalo mě kolem lítající batole.
Porod byl ještě rychlejší než ten první. Doposud se vše zdlouhavě vleklo, ale najednou přišel rychlý a radikální skok. Najednou jsem byla doma z porodnice, ani jsem nemrkla. Že se katalogové miminko nebude opakovat, jsem pochopila už chvilku po porodu.
Neustálý pláč, který neměl konce
Neustále brečelo a mělo nějaký problém. Nevěděla jsem, jak ho mám utišit. Nevěděla jsem, co s ním mám dělat. Neuměla jsem se na něj vůbec naladit. Když to řeknu naprosto upřímně, to malé bezbranné miminko mě neuvěřitelně otravovalo.
Bylo zdravé a hezky prospívalo. Ale co na něho zabíralo včera, dnes už nefungovalo. Přečetla jsem plno poučného textu, i jsem se radila u velkého množství odborníků nebo jsem naslouchala radám z okolí. Byla jsem otevřená naprosto všemu.
Moc velký efekt to nemělo. Po chvilkovém úspěchu, jsem znovu padala do zoufalství. Bylo to velmi mučivé. Když už jsem myslela, že jsem na něco přišla, nakonec to stejně nikam nevedlo. Postupem času jsem tak nějak smutně oznámila rezignaci.
Byla jsem bezradná, unavená a zoufalá
Mnoho nocí jsem probrečela. Často mě i napadalo, co jen jsme to udělali. Jak jen by nám bylo dobře, kdybychom si druhé dítě nikdy nepořizovali. Byla jsem unavená a bezradná. Křičela jsem na všechny kolem, abych ze sebe dostala tu frustraci.
Kolikrát jsem to už vzdala a prostě nechala plačící dítě o samotě. Šla jsem vedle do pokoje a pustila si do sluchátek hudbu. Nemělo to žádný efekt.
Furt jsem se cítila strašně, protože jsem opět a opět a opět a opět a pořád dokola selhávala.
Bylo to přece moje malé miminko. Odkázané jenom na mou péči a dobrotu. Nikoho jiného nemělo. Já byla jeho primární pečující osoba, která ho tak často nechávala o samotě, napospas svému trápení, se kterým si neumělo poradit.
Chápu, že mohou matky ublížit svým dětem
Dokonce jsem na něho i křičela. Kopala kolem do nábytku a někdy s ním i mrskla do peřin. Naštěstí jsem se i ve svém rozpoložení dokázala aspoň trochu ovládat, abych ho fyzicky neporanila.
Naprosto chápu matky, které svému broučkovi i ublíží. Je to strašné, nemělo by se to dít, je to obrovské a neomluvitelné selhání, ale po této své zkušenosti pro ně mám pochopení.
Rozhodně ale toto chování neschvaluji!
Navíc pokud se i zmíněné matky nacházejí v nějaké náročné životní situaci. Jsou na vše samy, mají finanční nebo jiného větší problémy a tak dále. Situaci jim to rozhodně neulehčí. Já čelila jen „sama sobě“ a svým nezvládnutým emocím.
Dokud se u miminka neobjevily první sociální úsměvy, vůbec jsem k němu neměla vztah. Styděla jsem se to přiznat, ale mateřská láska nepřicházela a nepřicházela. Celý den jsem prožila v tak negativní atmosféře, že se musím starat o někoho, koho vůbec nemám ráda.
První těhotenství jsem byla mnohem otevřenější povaze miminka, u druhého jsem zřejmě očekávala, že vše bude taky bezproblémové a všechny odchylky jsem vnímala negativně. Nechápala jsem, že proč si to to druhé dítě tak komplikuje.
Úděl druhorozených
Už jsem mu nebyla schopná dát tolik prostoru jako tomu prvnímu. Protože to starší dítě mě svým batolecím obdobím bralo i poslední zbytek trpělivosti a energie. Že by nekonečný šrám a úděl druhorozených?
Všude na vás vyskakuje, že první měsíce jsou stěžejní pro další zdárný psychický vývoj dítěte a pokud je zanedbáte, už nebude prostor pro nápravu. Už nemusí důvěřovat lidem a s tím se v budoucnu špatně pracuje.
To už není jen na nějaké lehké mateřské opečovávání, ale i psychoterapie je na to často krátká.
Straší mě to doteď.
V těch asi čtyřech měsících bych ho už nedala. Nějak jsme se na sebe více napojili. Oba jsme své chování asi přehodnotili. Netvrdím, že již vše bylo zalité slunce, to ani náhodou.
Ráda bych své chování sváděla na nějakou laktační psychózu, ale já si byla dobře vědoma toho, co dělám. Únava, očekávání, představy a plno dalšího vám velmi jednoduše vhodí plno pomyslných překážek.
Mateřská láska nemusí přijít okamžitě
Mateřská láska vyčkává. Může přijít už v porodnici, ale nemusí se objevit i pár měsíců. Často jsem si o sobě myslela, jak jsem děsnou matkou, když nemám ráda své miminko. Moc mi pomohlo, když jsem se s tím někomu svěřila. Dokonce mě i překvapil tvrzením, že zná plno matek, které ro měly podobně.
Jen to není nic, čím by se každý na potkání chlubil. Stejně jako když vám ujedou nervy a křičíte na své děti nebo ho i třeba bouchnete.
Je nesmírně vzácné, když máte v okolí aspoň jednu osobu, u které se cítíte v bezpečí a naslouchá všemu (i negativnímu) s pochopením. Nehodnotí. Neradí. Nemoralizuje. Nestresuje.
Moc přeji všem matkám, ale i otcům, kteří něco podobného zažívají, aby uměli najít míru. Aby se uměli zastavit a neubližovali ani sobě, ani svému drobečkovi.
Jednoduchou radu nemám a myslím, že ani neexistuje. I kdybych ji velmi ráda někdy objevila. (Asi bych pak byla milionářkou.)
Věřte sobě, věřte svému miminku.
Dodnes v sobě nosím to zklamání ze selhání. Měla jsem o sobě naprosto jinou představu. A upřímně doufám, že budu schopná dětem vše nějak vynahradit. Nebyla jsem dobrá máma pro kojence, ale se školákem si třeba poradím líp.
Možná. Možná jen zbytečná slova útěchy a za pár let budu čelit následkům svých činů.
