Článek
Sousedské spory šly dlouhá léta mimo mě. Žili jsme ve velkém městě v paneláku, kde jsme sousedy možná jen občas slyšeli. Bylo takovým nepsaným pravidlem, že se ignorujeme. Když už to nešlo jinak a musely se sejít oční kontakty, každý něco zabručel, co asi znamenalo pozdrav a šlo se dál. Anonymita. Neviditelnost.
Jenže my si pak koupili domeček na vesnici. Nebo jak by se to tu dalo přesně nazvat. Taková malá obydlená část vedle většího města. Kam chodí ti, co nemají na to si koupit dům v tom větším městě a chtějí trochu klidu. Nebo klidu od aut. Protože jak jsme měli zjistit, je tu všechno, jenom ne klid.
Z větší části tu všude žijí důchodci. A to jsou přesně naši sousedé z obou stran. Už moc nemají co na práci, tak je jejich jediná seberealizace vtištěná v úhledně upravené zahradě. Žádný keř nemá volnost, vše je několikrát do měsíce střiženo pod správným úhlem. Popravdě si myslím, že u toho i stojí a prosí, aby zase něco vyrostlo, aby měli co dělat. Sekačky se nezastaví.
My to děláme dobře, vy špatně
Jsou i naučení, že o zahradu se má majitel starat jedním jediným správným způsobem. Jinak jsi líný, špatný a nevím co ještě. Každopádně nic dobrého. Tráva se seká, stromy se prořezávají, keře se stříhají, plevel se likviduje, slimáci se zabíjejí, sousedé se zdraví a klábosí přes plot o počasí a dalších zbytečnostech, popelnice vyvážejí v pondělí a obědy jezdi vždy v 8:30. Prostě všechno to jsou ty základní jistoty, díky kterým stojí svět pohromadě. Jejich svět.
Můj rozhodně ne. Já jsem anarchistka, která si to chce dělat po svém. Což je samozřejmě špatně a naprosto nepřijatelné. Celá léta, co tu žijí, to fungovalo nějakým jasně daným a čitelným způsobem a já, na jejich stará kolena, zavedu novoty, které se jim ani trochu nelíbí.
První kámen úrazu byl, že jsem nechtěla sekat trávu. Je to poměrně velký pozemek, takže jsem některá zákoutí nechala úplně napospas svému osudu. Něco jsem sekala kosou a srpem jen jednou nebo dvakrát ročně. Místa, kde jsme sedávali a byli častěji, ty jsem samozřejmě přizpůsobovala tomu, aby byly funkční. Nic jsem nesekala sekačkou.
A to bylo divné. Sousedce to nedalo a začala se vyptávat. V začátku to bylo asi i normální. Taková velmi vlezlá paní, která se pořád na něco ptá, něco nenápadně naznačuje a lehce rýpe. Nechala jsem tomu volný průběh, respektuju její způsoby. Naprosto chápu, že jí náš způsob může znejisťovat.
Prosby-výčitky-výhružky-mrtvý keřík
Z dotazů se staly prosby. Z proseb se staly naléhavější a intenzivnější prosby. Pokračovalo to k výčitkám, až to nakonec skončilo u výhružek. A když ani to nezabralo, tak adekvátně k našemu odmítnutí jejího návrhu nám umřel nějaký keřík, který byl v blízkosti společného plotu.
Kde byl hlavní kámen úrazu? V odlišném přístupu. Oni sekali co týden, my se nebáli ani půlmetrové trávy. Štvalo ji, že naše tráva propadává plotem. Štvalo ji, že od nás leze tisíce slimáků. Nikdy nepamatovala, že by tu bylo tolik komárů. Vždycky když fouká z naší strany, tak má hned druhý den zaplevelené záhonky se zeleninou. Kvůli naší zahradě se jí zhoršila alergie. A tak dále a ještě dál. Až do nesmyslných výšin.
Jakmile už začala s intenzivnějšími prosbami, nasadila jsem chápající komunikaci s jasně vytyčenými hranicemi. „Vím, že to chcete mít hezké a myslíte, že my vám to kazíme.“ „Chápu, že jste byla zvyklá na něco jiného.“ „Rozumím tomu, proč jste nespokojená.“
A za každou podobnou větou jsem dala rázné ale. „Ale je to náš pozemek a my si to chceme dělat takhle, protože to pro nás má smysl a líbí se nám to.“ „Ale to, jakým způsobem tu hospodaříme, vám nijak neznemožňuje užívat váš pozemek.“
Nemohla rozdýchat, když jsem jí řekla, že má samozřejmě možnost mě o cokoli poprosit, ale já mám právo ji odmítnout. Myslím, že se jí kouřilo z šedin ještě minimálně týden.
Vzhledem k tomu, že se prý špatně staráme o svůj pozemek, navštívila nás paní z Odboru životního prostředí. Moc milá paní, se kterou jsem si hezky popovídala. Samozřejmě ji náš pozemek přišel v pohodě a vlastně i poznamenala, že vzhledem k biodiverzitě a udržování vody a tak dále je lepší, když se tolik neseká.
Tady je hranice, dál ani krok
Chápu sousedčinu nepříčetnost, nevadilo mi, že si na nás stěžovala. Jen jsem byla ráda, že jsem to mohla použít jako důvod, jak s ní přestat udržovat kontakt. Odchytla jsem si ji na zahradě, stejně jako si nás vždy protivně odchytávala ona. A velmi asertivně, možná až štěkavě, jsem jí sdělila, že bych byla ráda, aby nás již nekontaktovala.
Vydrželo to chvíli a ta potvora přišla s omluvou. Za normálních okolností bych asi i byla ráda, ale tady jsem věděla, že za pár týdnů bude zase projeté kolečko prosba-výčitka-výhružka-mrtvý keřík, tak jsem si neohroženě stála za svým.
„Neberu to osobně, jen bych byla ráda, abyste respektovala mé předchozí rozhodnutí, abyste nás již nekontaktovala. To stále platí.“ Vypadala zaraženě, ale přikývla a odkráčela. Následně na to nám uschlo asi pět posledních keříků.
Celý spor se vleče dlouho a je neřešitelný. Neustále nacházíme naštvané vzkazy, naházený nějaký biologický odpad za plotem, poničenou zeleň v jejím dosahu a tak dále. Nereagujeme na to a rozhodně neplánujeme nic oplácet. I když by to pro ni možná bylo čitelnější než nastavení hranic, za které nepronikne, i když se snaží sebevíc a sebezvláštnějším způsobem.
Neoplácíme, respektujeme
Proč že jí nevyjdeme vstříc? Protože by to vůbec nic nevyřešilo. Posekali bychom trávu, vadil by jí vzrostlý keř. Ostříhali bychom ten, pak by byl kámen úrazu stín ze stromu. Spadané listí na její pozemek, moc štěkající pes nebo moc hlučné děti. Podle mého je to nekonečná cesta, kterou nechci jít.
Popravdě by mě zajímalo, jestli si někdy někdo někde stěžoval na to, že jeho sousedé moc sekají trávu a moc stříhají svoje keře. Že se o tu zahradu starají až přespříliš. Dále bych chtěla přijít na kloub tomu, proč jsou lidé, kteří přepečovávají zahradu, tak netolerantní vůči těm, co to dělají jinak.
Taky se mi plno věcí nelíbí, ale nechci po okolí, aby se změnilo. Přijde mi plno zbytečně vynaložené energie, abych donutila ostatní, aby dělali, co chci já. Tenhle způsob mi prostě nevyhovuje a dělat ho nechci.
