Článek
Ono to „někdy“ je mnohem častější, než si myslíme. Jenže se o tom moc nemluví. Na sociální sítě se dávají jenom šťastné momenty. Navíc proboha nikdo ani netuší, jak by na takovou nepříjemnou situaci měl zareagovat. Proto tím ani své okolí nechceme moc zatěžovat.
Vím to moc dobře, sama jsem si tím prošla.
V prvním trimestru těhotenství jsem přišla o miminko. Po prvním bezproblémovém těhotenství a porodu, „se něco nepovedlo.“ Dodnes si pamatuju trochu nejistý pohled svého gynekologa, když mi sděloval, že už bohužel nevidí tlouct srdíčko. I když to byl profesionál s dlouholetou praxí, určitá neobratnost při oznámení smutné zprávy byla patrná.
Mohu věřit?
Celá situace mi přišla tak neuvěřitelně abstraktní. Stejně jako mi tento člověk před pár týdny tvrdil, že jsem těhotná, najednou byl přesvědčený, že tomu už tak není. Mám mu věřit? Co když se spletl? I když se jednalo o něco uvnitř mého těla, neměla jsem zevnitř žádnou zpětnou vazbu.
Poslal mě do nemocnice, aby se na celou situaci podívalo ještě jiné zkušeného oko lékaře. Byla v plánu i kyretáž. Aby se vše urychlilo a byla jistota, že to bude „správně“. (Asi se moc nenosí nechat věcem volný průběh.)
Bránila jsem se tomu. I když lékaře vnímám jako odborníky, kterým normálně důvěřuji. V této situaci jsem potřebovala nějaký hmatatelný důkaz, že už miminko opravdu nežije. Stačilo by mi třeba krvácení, nějaká bolest, cokoli…
„Výškrab“ jsem proto oddalovala, co to jen šlo. A přes určitou nevoli lékaře, se mi to nakonec povedlo. A ještěže jsem to udělala.
Porod? Potrat?
Za pár dní jsem začala mít bolesti a po pár desítkách minut jsem porodila „tkáň, ve které byla uchycena malá skleněnka“. (Upřímně vůbec netuším, jak by se to mělo pojmenovat správně, ale tento popis mě napadl jako první: odborníci prominou.)
Prošla jsem si menší verzí porodu, která ze mě neudělala šťastnou novopečenou maminku, ale ženu truchlící nad tím, že přišla o něco, co vlastně ani ještě pořádně neměla. Ale získala jsem díky tomu důkaz, že jsem o své mláďátko opravdu přišla, tedy přesně to, co jsem potřebovala.
Viděla jsem vše na vlastní oči, cítila to a mohla se rozloučit. Jinak bych ho možná měla celý zbytek života tendenci hledat nebo pochybovat o zákroku. Ať to může znít jakkoli iracionálně.
Brouček odpočívá pod třezalkou a vedle (v té době nově zasazené) třešně.
Bez následků?
Vzhledem k tomu, že to byla má první a jediná zkušenost s potratem, nemělo to pro mě nijak nepříjemné následky. Normálně se svět točil dál. A za pár měsíců jsem znovu otěhotněla. Narodilo se zdravé dítě, které nám dělá radost doteď.
Osobně mě ale celá situace donutila hodně přemýšlet. Byla to moje vina? Mohla jsem tomu nějak zabránit? Udělala jsem něco špatně? Zanedbala jsem něco? A tak dále. První otázky směřovaly hlavně k sebeobviňování.
Zbytečně hledáme viníka
Popravdě si myslím, že to jsou naprosto zbytečné otázky. Vzhledem k tomu, že věříme v dokonale pokrokovou medicínu, zapomínáme, že i ona má limity a na něco je prostě krátká. Pořád je tu „mocná příroda“, která určuje pravidla. Stejně tak nejsme stroje: každý zárodek nemusí být dokonale životaschopný, i když se uchytil.
Věřím, že si ale žena určitě musí najít nějakou svou verzi příběhu, proč „ji miminko opustilo“. Nebo aspoň pro mě to bylo velmi důležité. Někdo řekne, že bylo nemocné. Některá řekne, že se mu u ní nelíbilo, tak se rozhodlo hledat někoho jiného.
Konejšivé hříčky
Má verze příběhu byla o tom, že se miminku nelíbilo v současné podobě. Třeba by se narodilo nemocné nebo třeba chtělo jiné pohlaví. Prostě se rozhodlo, že za takové situace se narodit nechce a rozhodlo se počkat na další možnost. Tedy mě fyzicky opustilo jenom na nějakou dobu, ale poté se znovu vrátí.
V té době jsem to vnímala jako konejšivou hříčku: o nic jsem vlastně nepřišla, protože se znovu shledáme. A jelikož jsem poté znovu otěhotněla a porodila dítě, nic mi tuto domněnku nevyvracelo.
Hledat v této situaci fakta a „tvrdou“ pravdu mi přijde zbytečné. (A vlastně ani nevím, zda to vůbec jde.) Aspoň tedy za předpokladu, že se nejedná o časté potraty, které mohou znamenat nějaký závažnější problém. S touto situací jsem se ale nesetkala, a proto do ní nebudu zasahovat. Jen každému, kdo si tím prochází, musím poslat mnoho sil.
Osobně jsem po potratu měla i tendenci zkušenost sdílet s kýmkoliv, kdo chtěl poslouchat. Většinou tedy s dámským osazenstvem. Ať už mělo děti nebo je teprve plánovalo. Překvapilo mě, kolik žen poté přiznalo, že mělo nějakou podobnou zkušenost.
Některé byly rády, že podstoupily kyretáž, protože jim představa něčeho mrtvého přišla odporná. Některé celou situaci zvládly statečně a vlastně je nijak nepoznamenala. Jiné nadávaly na přístup zdravotníků. A tak dále… každá měla odlišnou zkušenost, ale to sdílení bylo podporující.
Nemluvím o tom, neexistuje to
Jednoduše se z mé zkušenosti o samovolných potratech nemluví, tak to celé může působit dojmem, že se nic takového vůbec neděje a je to tedy jen nějaký velký nedostatek samotné ženy. A přitom je to běžnou součástí života. Ať se vymezujeme a nadhodnocujeme jak chceme, pořád jsme součástí přírody.
Osobně si myslím, že bych z toho poté nemusela být vůbec vyplašená, kdybych to brala jako normální součást života a věděla bych, že je to v pořádku a stává se to běžně. Nevyčítala bych si, že jsem udělala něco špatně. Získala bych předem větší nadhled.
Ale po bitvě je každý generál. Třeba bych se držela myšlenky, že mně se nikdy nic špatného nestane a pak bych ve svých očí selhala. Těžko říct.
Každopádně doufám, že pokud si někdo podobnou situací prošel nebo prochází, dostal možnost ji s někým blízkým sdílet a získal také patřičnou podporu.
