Článek
Když se s dětmi vydám na delší trasy vlakem, vždy mám místo předem rezervované v uzavřeném dětském kupé. Je to asi jediný způsob, jak se mohu k ostatním cestujícím zachovat ohleduplně.
Pokaždé pociťuji lehkou nervozitu, jak to celé zase vybalancuji. Na jedné straně nechcete, aby děti obtěžovaly okolí, ale na druhou stranu vám zase nejde přes srdce přílišná direktivita a netolerantnost k jejich potřebám pohybu a objevování.
Boj o pozornost
V uzavřeném prostoru zase není tolik možností, jak malé děti zabavit. Nejprve se je snažíte udržet na místě jídlem. Poté nabízíte různé hračky, hry, časopisy nebo knížky. Když ani to nezabere, zkoušíte jejich pozornost zaujmout něčím, co je za oknem stylem „Co venku vidíš?“ nebo „Hele, podívej, támhle je auto.“
Pokud není vlak přeplněn, můžete se procházet po vlaku a modlíte se, aby se nerozutekly do opačných stran. S omluvným pohledem se díváte na průvodčího a on naštěstí vypadá, že situaci chápe (v lepším případě).
Jako jeden z posledních trumfů vytáhnete telefon s pohádkami. To u mých dětí ale nikdy nevydrželo dlouho.
Pokud si zvládnou hezky hrát s ostatními dětmi v kupé, obě maminky jsou nejšťastnějšími tvory ve vlaku.
Zažila jsem perfektní cesty plné zábavy, ale i pekla, která mi vzala minimálně půl roku života. Proč se to pokaždé zkomplikovalo? V dětském kupé se objevil člověk, který tam neměl co dělat.
Většinou někdo, kdo už zapomněl, jaké to je mít děti nebo kdo je nikdy neměl a nemá reálné zkušenosti, ale pouze představy. Pokaždé slyšíte, že jim děti nevadí, chápou to, ale jejich otrávené obličeje říkají něco jiného.
Pro konkrétní představu přidávám jednu svou zkušenost.
Slečna s králíkem
Na druhé zastávce k nám přistoupily dvě slečny kolem 16 let. Jedna si s sebou nesla přepravku. Hned jak jsem ji viděla, trochu jsem se zděsila a upřímně doufala, že je jenom prázdná. Ne, byl tam králík.
Slečna se s ním hned pomazlila, takže přilákala pozornost dětí. Tu pozornost, kterou jsem se tak komplikovaně snažila do té doby zaměstnat něčím jiným. Nejprve se zdvořile zeptala, jestli si děti králíčka chtějí pomazlit, ale po nějaké době už bylo patrné, že ji jejich zájem obtěžuje.
Tříleťák se na králíčka pořád vyptával svým spíše nesrozumitelným pokusem o mluvu a roček se snažil pořád dobývat do přepravky. Snažila jsem se mu v tom porůznu zabránit.
Slečna se tvářila dost otráveně, ale nic neříkala. Až do chvíle, kdy měla potřebu ročního chlapečka okřiknout, ať na přepravku nesahá. Ano, překvapivě to vůbec nezabralo, jenom se rozbrečel.
Omluvila jsem se a poprosila ji, jestli by si mohla s králíčkem přesednout někam jinam. Uraženě odcházela s kletbami v ústech. Třeba si na mě za nějakých 10 let vzpomene, až bude mít svoje děti…
Rodiče při sobě
Jelikož jsem jezdívala sama se dvěma nebo třemi dětmi, vždy jsem byla vděčná, když mi někdo nabídl pomoc. Klidně jenom s tím, že na chvíli něco přidržel, zabavil nějaké dítě, pomohl ho zachytit, aby se nerozuteklo dál a tak dále.
Ve vlaku jsem zažila plno skvělých maminek, které při sobě držely, protože ten stres naprosto chápaly.
Dokonce mě i jedna maminka nazvala super-mámou a vysekla poklonu nad mou odvahou, že jedu sama se dvěma dětmi. Společně s manželem vypadali dost vyřízeně, a to měli „jen“ jedno dvouleté dítě. Ocenění na mě mělo blahodárné účinky.
Prosím, moc Vás za všechny rodiče prosím, nechoďte do dětského kupé, pokud tam jsou malé děti. A už vůbec ne, pokud vás děti otravují. I když to na první pohled nemusí vypadat, bojuje se tam o přežití.
