Ve dvaceti mě přitahovali čtyřicátníci, manžel opustil svou první rodinu

Jeden osobní příběh bez cenzury. Asi mě vždy přitahovali starší muži, ale trvalo delší dobu, než jsem si to přiznala. Vrstevníci byli sice fajn, ale jejich tatínci měli úplně jiný šmrnc. Do 30 to je milý a roztomilý, ale ve 40 nebo 50 už to konečně dospěje. A jestli se to chlapovi ani v tomto věku nepovede, je to již beznadějné.

Zdá se, že taková holčičí vlastnost by se mohla hodit pro milenku nebo dobře placenou společnici bez závazků a otázek. Když už manželka není co bývala, ale muž nechce opouštět své jisté, známé a pohodlné.

Jenže přesně tohle mě vůbec nelákalo. Vždy jsem hledala spíš vztah než povyražení. Tím se to celé dost komplikovalo. Většina mužů přes 40 už má rodiny nebo podobné závazky. A pokud nemají, většinou časem zjistíte, že to má nějaký prazvláštní důvod. Takového člověka do života spíš nechcete. Nebo si vás do něho oni neumí vpustit, protože ho maminka neměla dostatečně ráda a tatínek ho málo chválil.

Myslím, že u mě obrat nastal na vysoké škole. Změnila jsem prostředí, začala se více věnovat sama sobě a získala sebedůvěru. I jsem začala být citlivější na mužské pohledy. Už jsem nezrudla, stydlivě se neculila a neuhýbala pohledem. Reagovala jsem již drzeji a i mrknutím koketovala.

Zájemců bylo hodně. Netvrdím, že jsem nějaká extra krasavice, ale druhá strana ucítila příležitost a testosteron probudil lovce. Mladá holka chytá na jiné přednosti než zralá žena. V něčem to má jednodušší, v něčem naopak komplikovanější. Nemá zkušenosti a je zranitelnější.

Až je s podivem, že jsem žádnému nenaletěla nebo mi neublížil. To se většinou mladým žábám stává. Pak zhořknou a už před třicítkou jsou vyšeptanými slunečnicemi, které nenávidí muže a raději se věnují záchraně koček nebo vytrháváním plevele na zahrádce.

Nebo mi možná do vínku společně s přitažlivostí ke zralejším mužům připadla i schopnost se starým lišákům bránit. Prostě jsem poznala, když něco nesedí. A třeba jsem ani nerozkódovala co a proč, ale něco bylo prostě špatně. Hry hrajeme všichni. Celý život.

Dalším vyřazovacím znakem byla neloajálnost ke své současné partnerce. Ať to může znít sebe ironičtěji a v dost rezonujícím rozporu vzhledem k tomu, že byl na schůzce se mnou, tedy jinou ženou.

Opravdu nebylo sexy, když velkou část večera povídal, jak je jeho ženuška hrozná, tlustá, nechápající, nezajímavá, nepřitažlivá, nudná, ukřičená, megera, jako její matka, necitelná, nevěrná, stará, neupravená, frigidní, chladná, odtažitá, hašteřivá, žárlivá, furt po něm něco chce, nic jí není dost dobré a tak dále. Až do nekonečna.

Bylo to zvláštně ponižující, nefér a smutné. Donedávna to byla jejich královna, za kterou by i s drakem bojoval, ale už se omrzela. Je to nuda. Ale i přesto by ji neopustil, protože má své jisté. Známé zaprděné místečko s čistýma fusaklema vždy na stejném místě a trenclema do komínku. Tak jak to má rád. A dělávala to tak i jeho milovaná maminka.

Milenka by se tu stala vrbou a když už by byla dostatečně obušená, přešlo by se jinam. No to tak. Tohle jsem opravdu nehledala. Pořád připomínal malého kluka, kterému utekly roky a nějak zapomněl dospět.

A pak jsem potkala svého manžela. Ano, zdá se, že jsem znovu vyzradila pointu. Takového obyčejného chlápka. Čti s hypotékou, řemeslnou profesí, manželkou, desetiletým dítětem, půjčkou na auto a plno dalšími nudně obvyklými věcmi, které dospělost přináší.

Vlastně to na mě vybalil úplně stejně jako většina předtím. Jakmile jsme si vyjasnili, že já – povyražení – ne a on – závazek – ne, začali jsme si normálně povídat. Prolomil se led a ostražitost.

Nehledal nikoho nového. Jako správný čtyřicátník měl obvykle nefunkční vztah s podobně starou partnerkou, kterou poznal na jejím maturitním plese. Měli desetileté dítě, které bylo jejich jedinou spojnicí. Jemu se do závazku sice nechtělo, ale jí už nabíhaly roky a děti mají přece všichni, tak nakonec svolil. Dlouhá léta už byli takoví ti klasičtí spolubydlící s prstýnkem na prsteníčku a oddacím listem v šuplíku.

První hnusnou věc o své ženě řekl až během rozvodu, kdy se vše změnilo v souboj. I když od něho co půl roku chtěla odejít, zjistilo se, že to byl pouze strategický a manipulativní manévr, který ho měl zaktivizovat a pošoupnout ho, aby se změnil. Nikdy nevěřila, že by odešel. Zasáhlo ji to. Chtěla mu tu bolest oplatit.

Velká rána pro sebepojetí byla i skutečnost, že se rozhodl odejít za mladší slečnou. Dokonce o sedmnáct let mladší holčičkou, což je zhruba stejná délka jejich společného života. Přes majetek ublížit nešlo, tak se všechna zlost, ponížení, odmítnutí a pomsta, kterou pociťovala, pouštěla přes dítě.

Dítě to odneslo nejvíce. Vždy to tak je. Tento souboj nezůstává jen mezi dospělými, jak by to bylo správně a fér. Ale ono to správné je jenom teorie, myšlenka, iluze.

Všeho toho jsem byla součástí. Možná jsem to celé zavinila nebo byla minimálně spouštěčem. I když jsem si říkala, že by pevný vztah nic nenarušilo, stejně jsem z toho byla často smutná. Jak moc jsem špatným člověkem? Je mé štěstí přednější než štěstí někoho jiného?

V současné době jsme s manželem nějakých deset let. Jsme spokojení. Máme dvě děti, domek, fajn práci a pár společných koníčků. V některých věcech se nikdy nepochopíme, ale u některých si skoro umíme číst myšlenky. Už rozhodně nejsme zamilovaní a někdy se štveme. Máme se ale rádi, nedusíme se a osobně bych neměnila.

Je to už dlouhá doba, ale bývalá žena se s rozchodem nesmířila. Nevím, zda je to vědomá strategie, ale vždy dělala a dělá vše co může, aby zničila vztah mezi mým mužem a jejich společným dítětem. V mnoha ohledech se jí to povedlo. Jeho rozhodnutí odejít má stále živé a negativní následky.

Tak se znovu ptám. Jak moc bylo špatné to, co jsem udělala? Je štěstí jednoho přednější než štěstí druhého?

Těžko říct. Vím ale, že kdybych uměla vrátit čas, neměnila bych. A můj manžel doufám taky ne. I když si už začíná dělat srandu, že mu stárnu a měl by se ohlédnout po mladší. Nebo já aspoň myslím, že jde o vtip. Kdo ví, třeba se bude vše znovu opakovat. :)