Žila jsem s narcisem. Všechny mi ho záviděly, perspektivu to ale nemělo

Dámy, představte si na první pohled dokonalého muže. Samozřejmě se u každé bude lišit v detailech, ale pro určitý typ budeme mít slabost všechny. Tmavovlasý, charismatický, tajemný, elegantní muž s řezanými rysy obličeje a vypracovanou postavou.

Hlavní postava všech červených knihoven. Pokud by o vás někdo podobný projevil zájem, pravděpodobně byste nekladla výrazný odpor a nedělala dlouho drahoty.

Doslova dokonalý princ. Ale jen na první pohled. Prvních pár momentů. Než zjistíte, že je vše úplně jinak, než to na ten zrádný a velmi mylný dojem vypadá. Jakmile u svého nově lapeného objektu vysosá všechen úžas. Musí jít dál. Narcísek v celé své nádheře a lesku.

Hned v začátku bych ráda uvedla něco na pravou míru. Rozhodně se zde nesnažím o žádnou psychodiagnostiku. Nebudu zde mluvit o narcistické poruše osobnosti.

Možná mohou mít nějaké společné rysy, ale diagnostiku bych přenechala pověřenějším a zkušenějším. Označením narcis je zde myšlena sebestředná a do sebe zahleděný osoba, která potřebuje obdiv okolí.

Pro potřeby mého textu mu můžeme říkat třeba Bob.

Bob se identifikoval se skupinou vzdělaných intelektuálů, kteří se zajímají o hudbu, literaturu a umění. Mají povšechný přehled o politice a společenském vývoji. Jeho inteligence mu dovolovala znát všechny možné detaily daných oblastí, kterými by mohl opět získávat nadšené publikum.

Byl takovým dokonalým špionem v utajení. Jeho „mimikra“ spočívala v tom, že si dokonale zanalyzuje prostředí a následně do něho zapadne. Znal všechna možná zákoutí, aby mohl působit jako ten lepší, ale naopak který zase tak nevyčnívá.

Vysosal přesně to, co v 90 % bude přijímáno a obdivováno všemi pohlavími. Zajistí mu to totiž neustálý přísun obdivu a úžasu.

I když působil, že má pevné názory, vždy se dalo lehce poznat, jak je trochu poupravuje podle toho, s kým právě komunikuje. V mnoha ohledech splňoval parametry pozérství.

A proč o něm prostě a jednoduše jen nemohu říct, že takový byl? Že ho bavilo umění, tak se zajímal a tak dále? Nevěříte mu to. Je to vše jen maska. Hra na něco. Až po nějaké delší době si všimnete nesrovnalostí. A pokud máte aspoň průměrnou emoční inteligenci, ucítíte, jak to nerezonuje správně.

Náhoda nás svedla. Mladá holčina podlehla. Bobovo charisma bylo neodolatelné a velmi přitažlivé. V době seznamování se jeho chování zdálo být přesně takové, jak by si každá dívka vysnila. Možná i s výrazným nadstandardem. Zaměřoval se na detaily, překvapení, dárečky, velká i malá gesta.

Když někoho poznáváte, zajímá vás. Ptáte se ho na jeho život a ani vám nemusí vadit, že mluví dlouhé hodiny jen on sám. A pokud je chvíli prostor zaměřený k vám, nějakým záhadným kouzlem se míč znovu ocitne na druhé straně.

Ani vás v ten moment nenapadne, že si všechny průpovídky předem určitě cvičil před zrcadlem a dolaďoval detaily. Žádná spontánnost neexistuje, pokud to tak vypadá, je to jen naprosto výborně zahrané a podané divadelní představení.

Ve společnosti mi Bob dodával sebevědomí, jelikož mi ho většina žen (i mužů) záviděla. Uměl být středem pozornosti, byl vždy elegantně oblečený. Nikdy svým oblečením nezapomněl zdůraznil, jak má vysportovanou postavu. Jeho smysl pro detail byl fascinující.

Postupem času ale velmi selhával v partnerských věcech. V tom smyslu umět mít druhého člověka blízko. Sdílet s druhým svůj život. Komunikovat i o věcech, které ho přespříliš nezajímají. Ztrácet čas s něčím, co považujete za nicotnost, i když to tomu druhému udělá radost. Znevažovat jeho zájmy a cíle.

Zřejmě pro něho slovo „mít rád“ a „milovat“ určitě něco znamenalo a mělo nějaký význam, ale vykládal si je diametrálně odlišněji než láskyplné projevy zamilovaných párů.

Většinou má lidský tvor tendenci přilnout k někomu dalšímu. To u něho vůbec nefungovalo.

Já jsem mu už také nevěnovala tolik pozornosti, jelikož jsem chtěla urvat i nějaký ten kousek pro sebe. Obsadit si nějaký prostor. Tím jsem se asi již stala nepohodlnou a nezajímavou. Nehltala jsem jeho příběhy a neobdivovala ho tolik, kolik si dle svého smýšlení zasloužil.

Jakékoli mé spontánní aktivity byly kritizovány, znehodnocovány. I když jsem se například moc nahlas smála. Nebo jsem se třeba nenalíčila. Na domluvené schůzky chodil pozdě, dával mi najevo, že můj čas není tak hodnotný jako jeho. Vše se velmi přizpůsobovalo jemu. Trpké poznámky přicházely jak na běžícím páse.

Jakkoli jsem se k němu snažila dostat blíž. Nabídnout mu pomoc, radu, útěchu. Setkala jsem se s odporem nebo posměchem. Přiblížit se uměl pouze fyzicky.

Podlé mého nikdo nikdy nedokáže poznat, jaký tento člověk doopravdy je. Za těmi barikádami, které schovávají tak výraznou ne-sebejistotu, musí být něco tak neuvěřitelně křehkého, že by se to snad i na přímém slunečním světle rozpadlo.

Jak jsem již nakousla: konverzace vždy směřovala k němu, o něm, pro něho, jeho směrem, nahrávala mu, elegantně ho obíhala, ale vždy se pak znovu vracela k němu.

Nikdy vyloženě neřekl „jsem výjimečný“, kolikrát předstíral pokoru a falešnou sebereflexi. Ale vždy se tak nějak dostal k tomu, že je zde pro velké věci, má neuvěřitelný potenciál, ale bohužel je zde jen velmi málo lidí, kteří to umí ocenit.

Očekával, že se zavřený doma vypracuje z nuly na dokonalého experta a všichni se z něj poprdí. Ve svém oboru (i když byl začátečník) nemůže najít žádného učitele, kterého by si dostatečně vážil a který by mu mohl cokoli předat. Esa žijí možná někde v cizině.

Opovrhoval lidmi, kteří dělali podřadné praxe během studia. Ale paradoxně jemu už pomalu ujížděl vlak, ale tito lidé byli profesně dávno někde úplně jinde (o dost výš). Přemrštěný pocit o vlastní hodnotě na pohovoru možná ohromí, ale dlouhodobě vám to práci nezajistí.

Mnoho věcí můžete promyšlenou argumentací přetvořit v něco úplně jiného. Ale pokud se v lidech snažíte vzbudit dojem dokonalosti, ale pracujete někde v podřadném zaměstnání, něco tu úplně nehraje.

Jak takovou věc vyřešit? Bob tvrdil, že tuto práci má jen jako poloviční úvazek, jako dočasnou rezervu. Že ve skutečnosti pracuje jako přísně tajný americký špion, ale o své práci nemůže mluvit.

Samozřejmě to teď říkám s velkou nadsázkou, protože si už přesně nepamatuji, o co šlo. Ale jednoznačně tam bylo „tajné“, „nemohu o tom mluvit“.

Tím samozřejmě omlouval své často podivínské chování. Nechtěl se se mnou na veřejnosti držet za ruce, aby mě prý chránil. Působil tajemně a nečitelně. Vždy si sedával tak, aby viděl všechny vchody a východy z místností.

Těžko říct, proč to doopravdy dělal. Možná si jen nechtěl přiznat svá selhání, že i když se má za boha, dělá obyčejné zaměstnání. Vlastně už mu bylo přes třicet a nic extra nedokázal. Nebo možná věřil nějakému svému vymyšlenému bludu. Nebo jen nechtěl vypadat, že má nějakou přítelkyni, aby byl prostor pro změnu.

Každopádně to byla těch pár měsíců sranda, ale stačilo. Zkušenost výborná, podobné typy poznám už jen během jejich úvodní věty. Jako povrchní mládě si splníte sen, že chodíte s fakt sexy chlapem, kterého vám všechny závidí.

Bob mi pomohl dospět. Jak se říká, není všechno zlato, co se třpytí. Jakmile jsem přestala iniciovat komunikaci, on se ji už nesnažil obnovovat. Tajemně přišel, rychle zmizel.

Dalo by se o něm napsat ještě plno textu, ale to už snad ani není potřeba. Pro představu to bude jistě postačující.

Po asi deseti letech jsme se náhodou potkali ve městě. Vypadal úplně stejně. Já se v mnoha ohledech posunula, on měl pořád stejně propracované vtipné průpovídky. Teď už ale nefungovaly.

Jak se říká, dokonalost je finální stádium. Jakmile ji dosáhnete, už se nemáte kam dál posouvat. A on toho byl živoucím důkazem.

Tak snad každá žena měla možnost poznat svého Boba a zanechat ho přesně tam, kde ho potkala. :)