Článek
Často ani nejde o velké gesto — spíš o ten moment, kdy se člověk na chvilku zastaví a vzpomene si.
Nemusíme být věřící. Stačí vědět, že tu byli lidé, kteří nám kdysi dali čas, pozornost, lásku… nebo prostě jen kousek sebe.
A to za vzpomínku jistě stojí.
Kde se Dušičky vlastně vzaly?
U nás má tenhle svátek tradici od středověku. Přesněji od roku 998, kdy opat Odilo z kláštera Cluny v dnešní Francii vyhlásil den modliteb za zemřelé. Postupně se to rozšířilo po Evropě, až to dorazilo i k nám.
Jenomže vzpomínání na mrtvé je starší než křesťanství. Už Slované a Keltové brali konec podzimu jako čas, kdy je svět živých a mrtvých blíž než jindy. Zapalovala se světla, připravovalo se jídlo pro duše předků a člověk měl prostě úctu k těm, kteří byli před ním. Když pak přišlo křesťanství, tradice se zůstaly a tak trochu se smíchaly. Světlo, ticho, modlitba, vzpomínka. Něco přibylo, něco se změnilo, ale podstata zůstala.
A tak zapalujeme svíčky i dnes. Ne proto, že „se to dělá“. Ale protože to dává smysl. Svíčka ve tmě je jednoduchý symbol: nezapomněli jsme.
Není to jen o hrobech
Někdy je návštěva hřbitova i trochu logistika: vzít svíčky, najít zapalovač, nezapomenout rukavice s ideálně taky nepromoknout.
Ale pak člověk stojí u jména, které dobře zná. Je ticho. A najednou se vybaví věty u stolu, smích, dovolená, nebo i obyčejný den s tímto člověkem.
A možná přijde jedna věta, taková úplně obyčejná: Mám být víc s těmi, kteří tu ještě jsou.
To nejdůležitější nezmizí
Dušičky člověku připomenou jednu lehce nepříjemnou, ale pravdivou věc - čas není samozřejmost. A tak si možná řekneme - komu jsem dlouho neodpověděl, koho beru jako „vždycky tu bude“, s kým bych se měl potkat, co odkládám „na jindy“, které nemusí přijít.
A třeba tento dušičkový den pomůže někomu k rozhodnutí někomu napsat, zavolat nebo ho obejmout — protože teď je ta chvíle, ne AŽ PAK…
Zdroje:
