Článek
Příběh vypráví Týna
Vezmu to od začátku, po dokončení střední školy, v mých 19 letech, jsem chvíli ještě zkoušela dodělat vysokou, ale ani jsem nevěděla v čem pokračovat. Měla jsem sice vzdělání s maturitou, ale v oboru, který jsem vlastně dělat vůbec nechtěla a stále mu moc nerozuměla. Nevěděla jsem, co se sebou, ale byla jsem celkem zvyklá pracovat, už od patnácti jsem měla všelijaké brigády - úklidy, fast foody atd. Do své první práce na plný úvazek jsem nastoupila do nejmenovaného obchodního řetězce s oblečením. Vydržela jsem tam něco přes měsíc, když mi přišlo na účet 12000,-.
Bydlela jsem v té době sama v podnájmu a z toho bych jen těžko vyžila. Naštěstí jsem měla finanční podporu v mojí mamince, ale chtěla jsem být úplně samostatná. Vyzkoušela jsem potom ještě práci na poště, ale bylo to jako z bláta do louže. Na nic lepšího, než na poštu nebo prodavačku v obchodě s oblečením, jsem si nevěřila.
Jednou jsem se náhodou stavila u svojí mamky a zrovna u ní byla na návštěvě teta (říkejme jí třeba Andrea), popíjely víno a byly v dobré náladě. Andreu jsem nikdy neměla moc v lásce a věděla jsem, že ani ona mě, cítila jsem to z ní už od malinka, mezi mnou a svými syny dělala veliké rozdíly, ať se to týkalo čehokoliv. Vlastně mám pocit, že nikdy neměla doopravdy ráda ani mou mamku, sršela z ní závist a nepřejícnost. Nicméně jsem tomu nedávala moc velkou váhu a lidé se mění, že jo.
Ten večer jsem se k nim na chvilku přidala a Andrea se mě vyptávala na práci, jak se mám, jestli už někoho mám a podobně. Když jsem jí řekla, že teď zrovna hledám práci, protože jsem dala výpověď na poště, velmi ochotně a mile mi nabídla, že shání vychovatelku k nim do družiny. Říkala jsem jí, že ale nemám pedagogické vzdělání a že mě práce s dětmi ani nikdy nenapadla. Odpověděla mi na to, že to nevadí, že si vzdělání můžu dodělat při práci a že to můžu aspoň zkusit. Mamka mě podpořila, že jsem vždycky byla kreativní a že to je skvělý nápad. Já si řekla, že tím nic neztratím a Andrea mi domluvila hned na pozítří pohovor s ředitelkou, protože ona sama byla vedoucí vychovatelka a měla s ředitelkou několikaletý blízký vztah na takové kamarádské úrovni.
Děti mi musely ukázat, kudy se jde do jídelny na oběd.
Na pohovoru mě ředitelka školy přijala okamžitě s tím, že mám nastoupit hned příští týden. Byla jsem z toho vyjukaná, vůbec jsem nevěděla, jak se chovat k dětem, jak s dětma mluvit. Ale bývá zvykem, že máte úvodní učitelku, která vás jaksi zaučí a vše vám vysvětlí. Jela jsem tedy plná adrenalinu domů, s nadšením, že si ihned v knihovně vypůjčím nějaké publikace a začnu se vzdělávat v oboru, asi za hodinu mi zavolala ředitelka, jestli se můžu hned vrátit, že mě potřebuje už dnes. Plná strachu jsem se tam vydala a šoupli mě hned do třídy plné čtvrťáků, úplně samotnou. Nikdo mi k tomu nic neřekl, děti mi musely ukázat kudy se jde do jídelny na oběd.
Uplynulo pár týdnů a já se pomalu přizpůsobila, poznala kolegyně, dostala pár rad, poznala děti a práce mě opravdu nadchla. Začala jsem tou dobou docházet i dálkově na střední pedagogickou školu. Andrea se v té době chovala opravdu skvěle, byla na mě hrozně milá, chodily jsme po práci na skleničku i s kolegyněmi a já měla pocit, že jsem se konečně našla.
Nicméně týdny ubíhaly a Andrea začala být čím dál tím víc podrážděná, nepříjemná, bezdůvodně vyvolávala konflikty s učitelkami i s vychovatelkami. Chvíli na to jsem se dozvěděla, že se rozešla po mnoha letech s přítelem. Opravdu hodně pila a chodila do práce buď přiopilá nebo alespoň s kocovinou, což jí asi na náladě moc nepřidávalo. Bylo mi jí líto a její chování jsem dlouho přehlížela, následně jsem si začala myslet, že jsem úplně k ničemu a postupně se rozpadám. Sen se rozplynul.
Nebyla neděle, aby mi něco nevyčetla a já následně nešla druhý den do práce s hrůzou.
Kdykoliv měla osobní příležitost, snažila se mě naštvat, potopit a srážet mi sebevědomí. Když osobní příležitost neměla, psala mi alespoň zprávy na telefon. O víkendech mi psala vyčítavé smsky, snažila se vyvolávat konflikty i po zprávách. Nebyla neděle, aby mi něco nevyčetla a já následně nešla druhý den do práce s hrůzou. Toho, co mi dělala, je tolik, že bych o tom mohla napsat knihu, ale snažím se to zkrátit.
Tyhle období se střídaly s krátkými chvílemi, kdy byla děsně milá a vstřícná, většinou taková ale byla jen někde na skleničce a druhý den se vše otočilo. Přestala jsem se s ní už vídat a snažila se jí vyhýbat, jak jen se dalo vyhýbat vedoucí vychovatelce. Ponižovala mě před dětmi, před rodiči, ale to samé dělala i dalším dvěma kolegyním, které byly moje kamarádky. Jednou na ní dokonce přišla i anonymní stížnost, ale s kolegyněmi jsme nezjistily, kdo jí napsal. Vypadalo to, že je to z řad rodičů, protože tam stálo něco ve smyslu, ať si paní ředitelka hlídá svojí vedoucí vychovatelku, nebo jí všechny vychovatelky utečou. Možná to napsala nějaká kolegyně, která se k tomu nechtěla přiznat, to už se asi nedozvím. Ředitelka to zametla pod koberec, jako vždycky všechno.
Takhle jsem tam přetrpěla 4 roky. Ke konci už jsem byla úplně rozložená, začala jsem brát antidepresiva a docházet na terapie. Změnit práci jsem se bála, protože jsem jí uvěřila, že jsem úplně k ničemu a nikde jinde mě nevezmou. Nicméně jsem si nakonec dodělala svojí druhou maturitu z předškolní pedagogiky, to mi dodalo trochu sebevědomí, řekla jsem si dost, a začala hledat práci jinde ve školce.
V téhle škole hrůzy jsem dala výpověď, a dokonce jsem se pochlapila i k tomu, abych si ještě před odchodem šla na Andreu stěžovat ředitelce. Mně už to mohlo být jedno, já jsem odcházela, ale moje dvě kolegyně tam zůstaly se stejným pocitem, který jsem měla dlouho já, a to že jsou k ničemu a nic jiného by nenašly. Ředitelka se mi samozřejmě vysmála a ve finále jsem odtamtud šla jako zpráskaný pes, ale chtěla jsem, aby měli černé na bílém záznam, že si na ní někdo stěžoval, kdyby se odhodlaly i další vychovatelky. Mám dojem, že jsem to tam přinesla na papíře, tenkrát mi někdo říkal, že se to musí zakládat (ale to už si přesně nepamatuji).
Dnes už řadu let pracuju v úžasné školce se skvělou paní ředitelkou, skvělýma kolegyněmi a bez pocitů méněcennosti. Andreu jsem úplně odstřihla a když jí potkám, tak jí slušně pozdravím, ale dál se s ní vůbec nezahazuji. Moje dvě kamarádky jsou z té školy dnes už taky pryč a jsou konečně spokojené. Ale jedno dobré tetě musím nechat, díky ní jsem našla povolání, které miluji a chci dělat do konce života. Byla to sice trnitá cesta, ale ve finále mi to za to asi stálo.
