Článek
Instagram bez strií. Bez pórů. Bez chloupků. Bez celulitidy. Bez akné. Bez břicha po jídle. Bez reality. Svět, kde ženské tělo vypadá jako plastová figurína z výlohy – hladké, lesklé, napnuté, věčně připravené na focení. A pak je tu moje tělo. To, které existuje offline. Se stopami života, gravitace, hormonů, stresu, jídla a času. A mezi nimi je propast, ve které se pomalu rozpouští moje sebevědomí.
Největší trik Instagramu není to, že ukazuje krásné lidi. Největší trik je, že předstírá, že to, co vidím, je normální. Že takhle vypadají těla. Že takhle vypadá pleť. Že takhle vypadá život. A když takhle nevypadám já, tak jsem někde udělala chybu.
Na fotkách nemám strie. V reálu ano. Na fotkách nemám dvojitou bradu. V reálu ano. Na fotkách nemám kruhy pod očima. V reálu ano. Na fotkách nemám póry. V reálu ano. Na fotkách nemám celulitidu. V reálu ano. Na fotkách nemám akné. V reálu… hádej.
A to nejabsurdnější? Ty fotky jsou taky moje. Jen upravené. Oříznuté. Vyhlazené. Prosvětlené. Přefiltrované. Vybrané z dvaceti pokusů. Zachycující jedinou vteřinu, kdy jsem se cítila dobře, stála pod správným úhlem a zadržovala dech.
Instagram mě naučil, že realita je něco, co se musí skrýt. Že skutečné tělo je nevhodné. Že póry jsou chyba. Strie jsou selhání. Tuk je ostuda. Kůže má být hladká jako porcelán. Obličej má být symetrický. Břicho ploché. Stehna se nesmí dotýkat. A když se dotýkají, tak aspoň ne na fotce.
Najednou mám pocit, že moje tělo existuje ve dvou verzích. V té digitální jsem přijatelná. V té skutečné jsem problém. Digitální já se líbí. Skutečné já se omlouvá. Digitální já sbírá lajky. Skutečné já se skrývá v kabince, v koupelně, pod mikinou, pod dekou, pod vrstvami oblečení i studu.
Ironie je, že všichni víme, že to není realita. Všichni víme, že existují filtry. Aplikace. Retuše. Photoshop. Facetune. Airbrush. Víme to. A přesto se srovnáváme. Přesto se díváme. Přesto máme pocit, že všichni ostatní vypadají líp než my. Že my jsme jediná verze těla, která se nepovedla.
Instagram neříká: tohle je upravené. Instagram říká: takhle bys měla vypadat. A když takhle nevypadáš, je to tvůj problém. Ne problém algoritmu. Ne problém filtru. Ne problém marketingu. Tvůj.
Najednou mám pocit, že moje tělo je nepřipravené na veřejnost. Že ho musím nejdřív „dát do pořádku“, než ho smím ukázat. Že musím zhubnout, vyhladit, vyčistit, zpevnit, opravit. Jako by tělo bylo beta verze, která se nesmí publikovat, dokud není dokonalá.
A pak přijde moment, kdy se vyfotím bez filtru. Náhodně. Ve špatném světle. V sedě. S povoleným břichem. Se striemi. S pletí, která má texturu. A mám chuť tu fotku okamžitě smazat. Ne proto, že bych byla ošklivá. Ale proto, že nevypadám jako internet.
To je možná ten největší skandál sociálních sítí: že nás nenaučily být krásné, ale být nespokojené. Nenaučily nás upravovat fotky, ale upravovat samy sebe. Nenaučily nás se prezentovat, ale se porovnávat. A v tom porovnávání nikdy nemůžeme vyhrát, protože soupeříme s verzí reality, která neexistuje.
Instagram bez strií je jako reklama na jídlo, které nikdy nebude chutnat tak, jak vypadá. Je to estetická lež, která se tváří jako pravda. A my se podle ní snažíme žít, cítit, hodnotit se.
Nejvíc ironické je, že kdybychom se všichni najednou odhlásili, zjistili bychom, že většina lidí vypadá úplně normálně. Má břicho. Má strie. Má celulitidu. Má pupínky. Má vrásky. Má póry. Má tělo.
Jenže dokud budeme koukat na vyhlazené verze existence, budeme mít pocit, že realita je chyba. Že jsme moc. Moc tlusté. Moc staré. Moc unavené. Moc skutečné.
Instagram bez strií není inspirace. Je to iluze. A realita bez filtru možná není tak líbivá, ale je aspoň pravdivá. A čím víc se na ni dívám, tím víc mi dochází, že problém nikdy nebyl v mém těle. Problém byl v tom, že jsem ho porovnávala s něčím, co nikdy nebylo skutečné.
