Článek
Konec školního roku býval symbolem jednoduchého poděkování. Květina, bonboniéra nebo drobný dárek byly běžným způsobem, jak ocenit práci učitelů. Dnes se však mnozí rodiče setkávají se sbírkami na hodnotné poukazy či wellness pobyty. Kde je hranice mezi milým gestem a rostoucím společenským tlakem?
Nedávno jsem otevřela třídní skupinu a mezi běžnými zprávami o výletech a zapomenutých svačinách na mě vyskočil návrh na společný dárek pro paní učitelku. To samo o sobě by mě nijak nepřekvapilo. Jenže tentokrát nešlo o kytku ani bonboniéru. Rodiče se skládali na prodloužený víkend pro učitelku a její rodinu. Současně se vybíralo i na dárkové poukazy pro další učitelku a asistentku.
První reakcí nebylo rozhořčení. Spíš překvapení. Opravdu se tohle stalo novým standardem?
Možná stárnu. Možná jsem staromódní. Ale pamatuji si dobu, kdy poděkování učiteli znamenalo květinu, svíčku nebo bonboniéru. Nebylo to proto, že bychom si učitelů vážili méně. Právě naopak. Dárek měl symbolickou hodnotu. Byl vyjádřením respektu, nikoli finančním oceněním.
Možná právě proto mi dnešní trend připadá zvláštní. Ne proto, že bych učitelům nepřála hezké věci. Ani proto, že bych si nevážila jejich práce. Jen si nejsem jistá, zda se poděkování nezačíná pomalu měnit v něco úplně jiného.
Každý z nás přece vykonává nějakou práci. Lékaři, prodavači, úředníci, řidiči, pokojské, kuchaři nebo účetní. Za svou práci dostáváme mzdu a případné odměny by nám měl poskytovat zaměstnavatel. Pokud někdo udělá něco navíc, poděkujeme mu. Ale většinou neočekáváme, že mu budeme pořizovat víkendové pobyty.
Kdysi jsem pracovala jako pokojská. Občas po hostech zůstala na stolku čokoláda nebo pár drobných. Nebyla to povinnost. Nebyla to náhrada mzdy. Bylo to prosté lidské poděkování. A právě taková gesta mi dávají smysl dodnes.
U učitelů to vnímám podobně. Kytka, přáníčko nebo malá pozornost mi připadají jako milý způsob, jak ocenit čas, energii a trpělivost, které věnovali dětem. Jenže když se začnou vybírat stovky korun na osobu, začínám si klást otázku, kde je vlastně hranice.
Možná je problém i v tom, že podobné sbírky vytvářejí nenápadný společenský tlak. Nikdo vás samozřejmě nenutí přispět. Všechno je dobrovolné. Jenže když většina rodičů posílá peníze a nadšeně diskutuje o výši dárku, člověk si snadno připadá jako ten, kdo kazí atmosféru.
Přitom důvody mohou být různé. Někdo na to jednoduše nemá peníze. Jiný považuje podobné dary za nepřiměřené. A někdo zkrátka necítí tak silnou osobní vděčnost jako ostatní.
V mém případě hraje roli i to, že syn nebyl s paní učitelkou vždy spokojený. Já sama jsem s ní během tří let mluvila všehovšudy jednou na třídních schůzkách. Nemám vůči ní žádnou zášť, ale ani pocit mimořádného vztahu. O to zvláštnější mi připadá představa, že bych se měla podílet na financování luxusnějšího dárku.
Na druhou stranu chápu rodiče, kteří to vidí jinak. Pokud jejich dítě chodilo do školy rádo, učitelka mu pomohla překonat obtížné období nebo se dětem věnovala nad rámec svých povinností, je přirozené, že chtějí projevit větší vděčnost.
Jen bych byla ráda, kdybychom nezapomínali, že poděkování nemusí mít vysokou cenovku, aby mělo hodnotu.
Zajímavé je, že největší dárek, na který si ze školy pamatuji, jsme kupovali až na střední škole. Třídní učitelka s námi strávila čtyři roky, řešila naše průšvihy, podporovala nás a dokázala s námi jednat jako s dospělými lidmi. Tehdy jsme se společně složili na šperk a nikomu to nepřipadalo zvláštní. Všichni jsme totiž cítili, že jde o výjimečného člověka a výjimečnou situaci.
Možná právě v tom je rozdíl. Výjimečný dárek by měl zůstat výjimečným gestem. Neměl by se stát každoroční povinností ani novým standardem.
A tak letos opět koupím obyčejnou kytku. Ne proto, že bych si práce učitelů nevážila. Právě naopak. Jen věřím, že poděkování nemusí být drahé, aby bylo upřímné.
