Článek
Na letní tábor jsem odjížděla s jasným plánem. Přežít dva týdny, nespálit se od sluníčka a pokud možno se neztrapnit víc než obvykle.
Poslední bod mi bohužel nevyšel už první den.
Když jsme vystupovali z autobusu, hrdinsky jsem si přehodila přes rameno obrovskou tašku, udělala dva kroky a zakopla o vlastní karimatku. Kufr se otevřel, ponožky letěly na všechny světové strany a moje plyšová žába přistála přímo u nohou nejhezčího kluka, kterého jsem kdy viděla.
Výborný začátek.
Byl vysoký, usměvavý, měl rozcuchané vlasy a vypadal jako kluk z romantických filmů, na které se dívám jen proto, abych pak mohla tvrdit, jak jsou nereálné.
Sehnul se, podal mi žábu a usmál se.
„Myslím, že ti někdo utekl.“
Já místo poděkování jen vydala zvuk připomínající přidušeného křečka.
To byla naše první konverzace.
Večer jsem seděla s holkami na pokoji a samozřejmě se řešil právě on.
„Tomáš je nejhezčí kluk na táboře.“
„Určitě bude chodit s Nikol.“
„Nebo s Terkou.“
„Ty mají aspoň postavu.“
V tu chvíli jsem si automaticky stáhla tričko přes břicho.
Nikdy jsem nebyla hubená. Byla jsem prostě ta oplácanější holka. Taková, co si na koupališti lehne na ručník a doufá, že se kolem ní nebude moc chodit. Ne proto, že bych se nevešla, ale protože jsem si připadala, že zabírám půl pláže.
Takže mě ani na sekundu nenapadlo, že by si mě Tomáš mohl vůbec všimnout.
Jenže on měl evidentně jiné plány.
Druhý den si stoupl za mě ve frontě na oběd.
„Co si dáš?“
„Cokoliv, co nebude zelené.“
„Takže brokolice asi ne.“
„Brokolice je jen strom, který se vzdal života.“
Rozesmál se tak nahlas, že se otočila i kuchařka.
Od té chvíle jsme na sebe naráželi pořád.
Seděl vedle mě u táboráku.
Šel vedle mě na výletě.
Při vybíjené mě schválně zachraňoval, i když jsem byla tak pomalá, že bych neutekla ani želvě s batohem.
Jednou jsme běželi orientační závod.
Po pěti minutách jsem funěla jako stará lokomotiva.
„Klidně běž napřed,“ vydechla jsem.
„Ne.“
„Zdržuju tě.“
„Já nikam nepospíchám.“
„Ale kvůli mně prohrajete.“
Usmál se.
„Tak budeme poslední spolu.“
To znělo až podezřele hezky.
Samozřejmě jsem si namluvila, že je prostě milý na všechny.
Jenže nebyl.
To mi potvrdila Bára.
„Víš, že se na tebe dívá úplně pořád?“
„Blbost.“
„Ne.“
„Určitě kouká na strom za mnou.“
„Za tebou žádný strom není.“
„Tak na vedoucího.“
„Ten stojí vlevo.“
„Tak nevím.“
Bára protočila oči tak silně, že jsem měla strach, že už je nikdy nevrátí zpátky.
Pak přišla táborová diskotéka.
Udělala jsem všechno pro to, abych byla nenápadná.
Schovala jsem se ke stolu s limonádou, protože tam člověk vypadá zaměstnaně.
Tomáš zamířil rovnou ke mně.
„Půjdeš tancovat?“
„Já?“
„Ne. Ta limonáda.“
Musela jsem se smát.
Na parketu jsem mu během jedné písničky třikrát šlápla na nohu.
„Promiň!“
„To nic.“
Za minutu znovu.
„Ještě jednou promiň!“
„Aspoň vím, že jsi opravdu vedle mě.“
Potřetí jsem se radši zastavila úplně.
„Myslím, že je bezpečnější, když budu stát.“
„Mně se s tebou líbí i stát.“
To už jsem vůbec nevěděla, co říct.
Naštěstí moje pusa rozhodla za mě.
„Máš hlad?“
Ano.
Ze všech romantických vět světa jsem se zeptala, jestli má hlad.
Tomáš se rozesmál.
„Trochu.“
„Tak pojď na sušenky.“
A tak jsme místo romantické procházky seděli za chatkou a jedli máslové sušenky.
Dodnes tvrdím, že jsou lepší než jahody se šampaňským.
Poslední večer jsme seděli u ohně.
Tomáš byl nějak nezvykle tichý.
Pak se na mě podíval.
„Můžu ti něco říct?“
Přikývla jsem.
„Líbíš se mi.“
Rozhlédla jsem se kolem.
„Komu?“
„Tobě.“
„Jako… mně?“
„Ano.“
„Víš jistě?“
Začal se smát.
„Docela jo.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Ale vždyť jsou tady mnohem hezčí holky.“
Pokrčil rameny.
„Možná.“
„Tak proč zrovna já?“
Chvíli přemýšlel.
„Protože se vedle tebe směju od prvního dne.“
To byla věta, která mi zůstala v hlavě mnohem déle než celé prázdniny.
Když jsme se loučili, objal mě a řekl, ať na něj nezapomenu.
Nezapomněla jsem.
Ne proto, že to byla moje první táborová láska.
Ale protože to byl první člověk, který mi ukázal, že lidé nevidí jen číslo na váze.
Vidí i úsměv.
Humor.
Radost.
To, jak se vedle vás cítí.
A jestli jsem si z toho tábora odvezla nějakou životní lekci, pak rozhodně tuhle: někdy jste sami sobě největším kritikem, zatímco někdo jiný se do vás právě zamilovává přesně takové, jací jste.
A mimochodem… od té doby už nikdy nepodceňuju sílu humoru. Ani sílu máslových sušenek. Ty totiž očividně umí nastartovat romantiku lépe než kdejaký milostný film.
