Článek
Rok 1952. Spojené státy jsou sevřeny atmosférou studené války a oblohu začínají zaplavovat zprávy o neidentifikovaných létajících objektech. Radarové stanice zachycují podivné cíle, piloti hlásí rychlé světelné body měnící směr v úhlech, které odporují tehdejším technickým možnostem. Veřejnost je fascinována – a vláda znepokojena.
Americké letectvo proto spouští vyšetřovací program s názvem Projekt Blue Book. Jeho cílem je analyzovat hlášení o UFO a zjistit, zda představují hrozbu pro národní bezpečnost. Během let 1952 až 1969 program shromáždí více než 12 tisíc případů. Oficiální závěr? Většina jevů má běžné vysvětlení – balóny, astronomické úkazy, letadla, optické klamy. Malé procento případů zůstává „nevysvětlených“, ale podle závěrečné zprávy nepředstavují důkaz mimozemské aktivity.
Jenže právě tato malá skupina nevysvětlených incidentů se stala palivem pro spekulace.
Jedním z nejznámějších případů je tzv. „washingtonská vlna“ z léta 1952. Radar ve Washingtonu, D.C., zaznamenal objekty pohybující se nad hlavním městem. Stíhačky byly vyslány do vzduchu, ale cíle mizely a znovu se objevovaly. Událost pronikla do médií a vyvolala paniku. Oficiální vysvětlení hovořilo o teplotní inverzi, která mohla způsobit radarové odrazy. Skeptici však tvrdí, že reakce armády byla příliš dramatická na pouhý meteorologický jev.
Projekt Blue Book vedl kapitán Edward J. Ruppelt, který jako jeden z prvních použil termín „UFO“. Zpočátku působil otevřeně a vědecky. Postupem času však někteří účastníci tvrdili, že tlak shora směřoval k uklidnění veřejnosti spíše než k hledání pravdy. Kritici poukazují na to, že některé případy byly uzavřeny bez hlubší analýzy, s rychlým a někdy vágním vysvětlením.
Zlom přinesla tzv. Condonova zpráva z roku 1968, vypracovaná týmem vědců z Coloradské univerzity. Studie dospěla k závěru, že další zkoumání UFO pravděpodobně nepřinese vědecký přínos. Krátce poté byl Projekt Blue Book oficiálně ukončen. Pro vládu šlo o konec kapitoly. Pro veřejnost o začátek nové éry nedůvěry.
Zastánci konspiračních teorií tvrdí, že Blue Book nebyl skutečným vyšetřováním, ale nástrojem kontroly informací. Údajně měl filtrovat data, diskreditovat svědky a odvádět pozornost od skutečných tajných projektů – nebo dokonce od kontaktů s mimozemskou inteligencí. Argumentují tím, že některé dokumenty zůstaly začerněny a že interní komunikace ukazuje snahu minimalizovat význam neobvyklých incidentů.
Na druhé straně stojí historici a vědci, kteří upozorňují, že období studené války bylo plné experimentálních letounů a testů nových technologií. Tajné projekty jako U-2 či SR-71 mohly být pro veřejnost neznámé a jejich pozorování pak vyvolávalo hlášení o „talířích“. Vláda tak měla důvod mlžit – nikoli kvůli mimozemšťanům, ale kvůli ochraně strategických programů.
Přesto některé případy zůstávají podivné. Zkušený pilot hlásí objekt, který ho pronásleduje a manévruje bez viditelného pohonu. Radarové záznamy potvrzují přítomnost cíle. Vyšetřování končí poznámkou: „Nedostatek dat.“ Takové závěry vyvolávají více otázek než odpovědí.
Projekt Blue Book tak zůstává symbolem dvojího čtení reality. Pro jedny představuje důkaz, že vláda brala fenomén vážně a systematicky jej analyzovala. Pro druhé je důkazem, že skutečná pravda byla ukryta pod vrstvou oficiálních vysvětlení.
Možná šlo jen o snahu zvládnout veřejnou hysterii v napjaté době. Možná o krytí testů, které měly zůstat tajné. Anebo – jak věří ti nejpodezíravější – o přiznání, které nikdy nemělo být úplné.
Projekt Blue Book skončil, ale otázky zůstaly. A dokud budou některé případy označeny jako „nevysvětlené“, bude se nad archivními složkami vznášet tichá pochybnost: Byla to jen administrativa… nebo pečlivě řízené ticho?
