Článek
Když se řekne šikana, lidi si představí extrém. Modřiny, nadávky křičené přes půl školy, zásah učitelů. Jenže realita je mnohem tišší. A právě proto je horší. Šikana není drama. Je to rutina. Je to každodenní realita mezi přestávkami, kdy se rozhoduje, kdo je dost dobrý a kdo je jen terč.
Začíná to nenápadně. Smíchem, který utichne, když projdu kolem. Skupinovým chatem, do kterého mě nikdo nepřidá. Fotkou, na které jsem schválně označená nejhorším záběrem. Nikdo mi přímo neřekne, že mě nesnáší. To by bylo moc jednoduché. Místo toho slyším: To byl jen vtip. Neber si to tak. Jsi přecitlivělá.
Nejhorší je, že tomu začnu věřit. Že jsem fakt přecitlivělá. Že problém je ve mně. Že kdybych byla hezčí, hubenější, vtipnější nebo aspoň míň tichá, nikdo by si mě nevybral. Šikana totiž často nemá důvod. Stačí být trochu jiná. Nebo jen slabší článek v kolektivu, který si potřebuje ulevit.
Ve třídě sedím pár lavic od nich. Slyším šeptání, vidím pohledy. Učitelka vykládá látku, ale já počítám minuty do konce hodiny. Ne proto, že se těším domů. Ale proto, že každá přestávka je malé bojiště. Kdo si ke mně sedne? Nikdo. Kdo se mnou půjde do jídelny? Nikdo. A přitom jsem obklopená lidmi.
Nejde jen o slova. Jde o to ticho kolem mě. O to, že když mluvím, nikdo neposlouchá. Že když navrhnu nápad do skupinové práce, někdo protočí oči. Že když se něco nepovede, jsem první, na koho se ukáže. A když se rozbrečím, slyším: Vidíš, zase to hrotíš.
Šikana dneska nekončí zvoněním. Pokračuje online. Stačí jeden screenshot, jedna upravená fotka, jeden anonymní komentář. Telefon, který by měl být útěk, je jen další místo, kde mě můžou dostat. V noci přemýšlím, co o mně zase kdo napsal. Ráno kontroluju mobil ještě dřív, než vstanu z postele.
Nejhorší je bezmoc. Když to řeknu doma, slyším: Nevšímej si toho. Buď nad věcí. Když to řeknu učitelce, odpoví: Musíte si to vyříkat mezi sebou. Jenže jak si mám něco vyříkat s někým, kdo se mi směje už jen proto, že existuju? Šikana není konflikt dvou rovnocenných stran. Je to nerovnováha. Jeden má moc, druhý jen vydrží.
A tak vydržím. Každý den si říkám, že to přejde. Že si najdou jiný terč. Že budu silnější. Jenže síla není o tom, že mě to nebolí. Síla je o tom vstát a jít tam znovu, i když vím, že mě čeká další dávka pohledů a poznámek.
Někdy si představuju, jaké by to bylo, kdyby se role otočily. Kdyby aspoň na jeden den cítily to svírání žaludku před vstupem do třídy. To napětí, když někdo za zády vysloví moje jméno. Možná by pak pochopily, že to není sranda. Že to není pubertální přehánění.
Šikana není drama pro publikum. Je to tichý seriál, který běží každý den a nemá pauzu. Je to realita mezi přestávkami, kdy se učíme víc o krutosti než o matematice. A nejhorší na tom je, že většina lidí kolem to vidí. Jen se rozhodne dívat jinam.
Já už nechci, aby se říkalo, že je to jen fáze. Že si tím projde každý. Neprojde. A i kdyby, neznamená to, že je to v pořádku. Šikana není součást dospívání, kterou máme povinně odtrpět. Je to problém, který se děje přímo před očima dospělých i spolužáků.
Možná nemám modřiny. Možná nemám důkaz v podobě nahrávky. Ale mám každý den pocit, že tam nepatřím. A to je zranění, které není vidět, ale bolí stejně.
