Článek
Nikdy jsem nebyla holka, za kterou se kluci otáčeli.
Spíš ta, kterou měli všichni za kamarádku.
Nebyla jsem vysoká.
Neměla jsem postavu modelky.
Moje vlasy si každé ráno dělaly vlastní program a pih bylo na mém obličeji tolik, že bych je mohla pronajímat jako hvězdnou oblohu.
Většinou mi to nevadilo.
Aspoň do těch prázdnin.
U nás na sídlišti se každé léto scházela stejná parta.
Holky.
Kluci.
Kolo.
Koupaliště.
Zmrzlina.
A nekonečné večery na lavičkách.
Jenže letos se dva kluci rozhodli, že budou za každou cenu vtipní.
„Hele, pihatá přišla.“
„Dneska sis česala vlasy větrákem?“
„Ty bys měla dostat slevu na opalovací krém. Stejně se přes ty pihy nepozná, jestli ses spálila.“
Smáli se.
Ostatní většinou taky.
Někdy jen proto, že nevěděli, jak reagovat.
Já se snažila dělat, že je mi to jedno.
Jenže nebylo.
Člověk může stokrát říkat, že ho cizí názory nezajímají.
Ale když je poslouchá každý den, stejně se někde uvnitř usadí.
Začala jsem nosit kšiltovku.
Rozpuštěné vlasy před obličej.
Přestala jsem se fotit.
Dokonce jsem několikrát odmítla jít s ostatními ven.
„Kašli na ně,“ říkala moje nejlepší kamarádka Klára.
„To se lehko řekne.“
„Jsou trapní.“
„Jenže smějou se všichni.“
Klára si povzdechla.
„Ne. Jen ti nejhlasitější.“
Něco na tom bylo.
Jedno odpoledne jsme seděli u koupaliště.
Kluci zase začali.
„Hele, pihatá, kolik teček máš vlastně na nose?“
Pokrčila jsem rameny.
„Nevím.“
„Tak si je spočítej.“
V tu chvíli se ozval hlas, který jsem vůbec nečekala.
„A vy jste si někdy spočítali, kolik trapných poznámek řeknete za den?“
Všichni se otočili.
Byl to David.
Starší kluk z vedlejší ulice.
Nikdy se moc nezapojoval do našich hádek.
Tentokrát ano.
„Co je?“ ušklíbl se jeden z kluků.
„Nic.“
David pokrčil rameny.
„Jen nechápu, proč máte potřebu pořád shazovat někoho, kdo vám nic neudělal.“
Najednou bylo ticho.
Takové to nepříjemné ticho.
Nikdo nevěděl, co říct.
Od té chvíle už si sice občas rýpli, ale nebylo to stejné.
Jako by jim někdo vzal publikum.
Prázdniny pomalu končily.
Poslední den jsme se všichni sešli na hřišti.
Kluci hráli fotbal.
Holky seděly na lavičce.
David přišel za mnou.
„Jdeš se projít?“
Přikývla jsem.
Procházeli jsme se parkem a povídali si.
O škole.
O filmech.
O tom, kam bychom jednou chtěli cestovat.
Bylo to úplně normální.
A právě proto to bylo tak příjemné.
Když jsme se vraceli zpátky, všimli si nás ostatní.
A najednou přišla ta nejvtipnější část celého léta.
Kluci, kteří si ze mě celé prázdniny utahovali, na mě koukali, jako bych se přes noc změnila v úplně jiného člověka.
Jeden z nich se dokonce zeptal:
„Vy spolu chodíte?“
David se usmál.
„A kdyby jo?“
Nikdo neodpověděl.
Ti dva, kteří měli celé léto nejvíc řečí, najednou mlčeli.
Po chvíli jeden z nich přišel ke mně.
„Hele… jestli jsme to někdy přehnali…“
Podívala jsem se na něj.
„Přehnali.“
Sklopil oči.
„Promiň.“
Nečekala jsem to.
Vůbec.
A víte, co bylo nejzajímavější?
Neudělalo mi radost, že se omluvil proto, že mě viděl s Davidem.
Spíš mě zamrzelo, že k tomu potřeboval právě tenhle důvod.
Jako by moje pocity celé léto nebyly dost důležité.
Jako by si uvědomil svou chybu až ve chvíli, kdy si myslel, že jsem najednou pro někoho zajímavá.
Jenže pravda byla úplně jinde.
Já jsem byla stejná holka jako první prázdninový den.
Stejné pihy.
Stejné vlasy.
Stejný úsměv.
Nezměnila jsem se já.
Změnil se jejich pohled.
Domů jsem ten večer šla s dobrým pocitem.
Ne proto, že bych někomu něco dokázala.
Ale protože jsem si konečně uvědomila, že lidé, kteří si potřebují dělat legraci z cizího vzhledu, většinou neukazují, jak vypadáte vy.
Ukazují tím hlavně to, jací jsou oni sami.
A jestli jsem si z těch prázdnin odnesla jednu důležitou lekci, pak právě tuhle.
Nikdy nedovolte, aby pár posměšných poznámek rozhodovalo o tom, jak se budete vidět vy sami.
Protože člověk, který stojí za to, si vás nevšimne kvůli tomu, že jste bezchybná.
Všimne si vás proto, že jste opravdová.
A to je mnohem vzácnější než dokonalý vzhled.
