Článek
Zpěvačka dostává zprávy od čísla, které patřilo jejímu ex: Případ, který se nedá racionálně vysvětlit
Když zpěvačka Eliška M. ucítila vibraci telefonu uprostřed noci, čekala, že půjde o běžnou notifikaci. Možná fanoušek z jiného časového pásma, možná pracovní e-mail. Když ale rozsvítila displej, zamrazilo ji.
Na obrazovce svítilo jméno, které už několik let neviděla.
Jakub.
Její bývalý partner, se kterým se rozešla krátce před jeho náhlou smrtí při autonehodě. Číslo, které patřilo jemu, si Eliška nikdy neodvážila smazat. Zůstalo v telefonu jako relikt minulosti. Neaktivní. Mrtvé.
A přesto jí teď přišla zpráva.
„Víš, že jsem nikdy neměl rád, když chodíš spát tak pozdě.“
Eliška zůstala několik vteřin neschopná pohybu. Ta věta nebyla náhodná. Přesně to jí Jakub říkával během jejich vztahu. Opakovaně, skoro se stejnou formulací.
Její první reakce byla, že jde o krutý vtip. Že někdo získal staré číslo a snaží se ji vyděsit. Jenže když se pokusila zavolat zpět, ozvalo se jen: „Volané číslo neexistuje.“
Druhý den přišla další zpráva.
„Pořád máš ten náhrdelník? Ten se stříbrným přívěskem.“
Ten náhrdelník byl dárek od Jakuba. Nikdo jiný o něm nevěděl. Eliška ho měla schovaný v zásuvce, nikdy ho nenosila na veřejnosti.
Od té chvíle zprávy chodily pravidelně. Ne každý den, ale vždy v noci. Mezi jednou a třetí hodinou ráno. Nikdy dlouhé, vždy krátké, osobní, intimní.
„Pamatuješ si ten hotel u jezera?“
„Ten song jsi napsala pro mě.“
„Neměli jsme se loučit takhle.“
Eliška začala propadat panice. Ukázala zprávy manažerovi, technikovi i policii. Všichni se shodli na jednom: číslo není aktivní, neexistuje v žádné síti, nepatří žádnému operátorovi.
„Bylo to, jako by mi psal někdo z neexistujícího prostoru,“ popsala.
Nejhorší moment přišel, když dorazila zpráva, která neodkazovala na minulost, ale na přítomnost.
„Jsi teď v kuchyni. Zase piješ čaj místo toho, abys šla spát.“
Eliška skutečně seděla v kuchyni. Sama. Se zapnutým světlem. S hrnkem čaje v ruce. Nikdo jiný v bytě nebyl.
„V tu chvíli jsem se rozbrečela. Už to nebyla hra. Ten někdo mě viděl,“ přiznala.
Začala kontrolovat byt, kamery, okna, sociální sítě. Žádné známky narušení. Nikdo se nepřihlašoval do jejího účtu. Nikdo neměl přístup k jejímu telefonu.
Jen ty zprávy. Vždy ze stejného čísla. Vždy s Jakubovým stylem psaní. Dokonce používal jeho typické chyby – bez diakritiky, krátké věty, tečky místo smajlíků.
Jednoho večera přišla zpráva, která změnila všechno.
„Nezlob se, že jsem odešel tak rychle. Neměl jsem na výběr.“
Eliška tvrdí, že v tu chvíli cítila, jako by jí někdo stál za zády. Neviděla nikoho, ale měla husí kůži po celém těle. Telefon jí znovu zavibroval.
„A teď už vím, že jsem tady pořád.“
Po té zprávě se číslo odmlčelo. Na několik týdnů. Eliška si myslela, že je konec. Že se konečně zbláznila, nebo že to byl komplikovaný psychologický žert.
Pak přišla poslední zpráva.
Bez textu. Jen fotografie.
Byla pořízená v jejím bytě. Z chodby. Zachycovala její záda, jak stojí u okna v obýváku. Přesně v tom oblečení, které měla na sobě ten večer.
Policie znovu zasáhla, ale nenašla žádné stopy. Žádná kamera nezaznamenala vstup cizí osoby. Žádné otisky. Žádné digitální stopy odeslání fotografie.
Jako by ten snímek vznikl z prostoru, který nemá zdroj.
Eliška se krátce nato odstěhovala. Změnila číslo, byt, město. Přestala vystupovat, zrušila turné, zmizela z médií.
Tvrdí, že od té doby zprávy nepřicházejí.
Ale jedna věc ji prý děsí dodnes.
Staré číslo Jakuba si nikdy nesmazala. A občas, když v noci nemůže spát, rozsvítí displej.
Protože má pocit, že kdyby ho smazala…
možná by se ten někdo ozval znovu.
A tentokrát by už nepsal.
