Článek
Nejsme tak sebevědomí jako třeba Američané, ale máme taky na co být pyšní. Ta sebedůvěra cizinců a hlavně Američanů, často nemá žádný reálný základ.
Před mnoha lety jsem pracoval v jedné velké české bance a navštěvoval jsem kurzy bankovní angličtiny, kde nás školil Američan. Docela jsme se skamarádili a občas jsme spolu někam vyrazili. Tvrdil, že je sportovec, tak jsme se začali bavit o sportu. Já hraju tenis a nějak jsem se mu zmínil a on nadšeně říká „Já hraju tenis taky rád a docela často, nepůjdeme si zahrát?“.
Já mu říkám, že si půjdu zahrát rád, ale nechtěl jsem zase ztrácet čas s někým, kdo to nikdy nehrál, tak mu říkám, že hraju amatérské turnaje, tak abychom si oba zahráli.
Nadšeně mne utvrzoval v tom, že tenis hraje, hraje ho dobře a pravidelně a těší se, až si zahrajeme. Úplně jsem měl pocit, že mne musí „zamést z kurtu“, jak mluvil a docela mne znejistěl. Tak jsme tedy šli si zahrát. A co byste řekli?
Do míčku se opravdu vůůůůbec netrefil, bylo to jako s malým dítětem, které to vůbec neumí a rozhodně to nikdy nehrál nebo někdy v „pravěku“. Prostě úplná ztráta času.
Američani prostě věří, že všechno dokážou a to jejich sebevědomí je úplně neuvěřitelné. U nás v Čechách bychom se takovému mluvkovi vysmáli, ale v Americe je to úplně normální. My Češi zase o sobě děsně pochybujeme a věřte mi, žil jsem v Americe dost dlouho, nemáme se vůůůbec za co stydět a ve spoustě věcí i vědomostí ty vychvalované Američany dalece převyšujeme.
NEPODCEŇUJME SE, jsme stejně dobří nebo i lepší než Američani, Francouzi, Němci nebo Švédové.
