Článek
Moje mamka pochází z rodiny důstojníka československé armády první republiky.
Můj děda byl velmi noblesní a vyrovnaný pán. Mluvil pěti jazyky, studoval vysokou školu ve Francii a Itálii a měl úžasný rozhled.
Dodneška si pamatuji pár rozhovorů, jak vzpomínal a vyprávěl o svém životě.
Jedna věc mi ale utkvěla natrvalo v paměti, můj děda to nazýval Zlaté pravidlo. Říkal, KDYŽ SE BUDEŠ K LIDEM CHOVAT TAK, JAK BYS CHTĚL, ABY SE ONI CHOVALI K TOBĚ, TAK BUDEŠ MÍT HODNĚ PŘÁTEL. A HODNĚ DOBRÝCH PŘÁTEL.
Zažil jsem i pár příkladů, kdy se podle toho skutečně choval.
Byl velmi vzdělaný a chytrý, elegantní, ale vůbec mu nevadilo strávit čas s někým, kdo byl často velmi prostý.
Jednou jsme spolu šli nakupovat a děda potkal před obchodem svoji sousedku, velmi povídavou a prostou paní. Už jsme pospíchali na oběd, který jsme měli doma, ale on se s ní zapovídal. Tedy spíše poslouchal, co sousedka povídá, protože ho zahrnula neskutečným brebentěním o všech možných situacích. Byl jsem tenkrát malý kluk, ale myslím, že to dědu taky nezajímalo.
Stejně se ale vyptával a se živým zájmem ji dále poslouchal. Sousedka musela být v sedmém nebi.
Když jsme konečně vyrazili, tak jsem se ho ptal, proč s tou paní strávil tolik času, že už jsme mohli být dávno na obědě.
Znovu mi zopakoval, že musíme začít nejdříve u sebe, když člověk chce, aby se k němu ostatní chovali s respektem, tak se k nim musí chovat také tak.
Chovejme se k lidem slušně, není to známka slabosti být zdvořilý.
Uzdravujeme Firmy
