Benátky bez vody. Město s kanály kdysi před žízní zachránil důmyslný systém

Je to asi největší paradox města zasazeného do mořského dna.

V Benátkách je vody všude plno. Nakonec jsou to právě kanály, které dávají městu neopakovatelný punc jedinečnosti. Kdo se při jejich návštěvě alespoň jednou nesvezl v gondole, ten jakoby v Benátkách ani nebyl.

Jenže v kanálech proudí slaná voda. A ta se pít nedá. Na osprchování nebo praní prádla ji také nevyužijete. A pevninský zdroj sladké vody je na míle daleko. Jak to tedy staří Benátčané vyřešili, aby nezemřeli žízní?

Přesně takové byly mé myšlenky, když jsem se před dvaceti lety poprvé toulal okolo Náměstí sv. Marka mezi změtí kanálů s houpajícími se gondolami.

Slaná je všude, ale kde je ta pitná?

Ten problém netrápil jen mě. Hrdlo se kvůli němu svíralo architektům, úředníkům a představitelům města už před stovkami let. Na ostrovech v mělké laguně, na kterých Benátky stojí, je jen pár přirozených zdrojů sladké vody. Ve městě přitom již v pozdním středověku žilo přes sto tisíc lidí. Tak početné populaci bylo potřeba denně dodat tisíce hektolitrů pitné vody. A to byla pro město stojící na pilotách zabořených v mělčině laguny výzva.

V prvních stoletích existence Benátek zodpovídalo za zásobování vodou několik stovek nosičů, kteří pravidelně na bárkách pendlovali mezi pevninou a městem, a zásobovali obyvatele tekutinami. Byla to tenká šňůrka, která držela Benátčany při životě. Takový systém byl však při stále rostoucí populaci brzo neudržitelný. Velké město potřebovalo spolehlivý zdroj vody. A co nejlépe dostupný. Jak toho ale na mořské hladině dosáhnout?

Odpověď byla nečekaně prostá a fascinující zároveň. Ten skutečný technologický zázrak Benátek totiž není na první pohled vidět. Dodnes se nachází pod povrchem starobylých ulic a náměstí. Celé podzemí je protkáno soustavou studní a zásobáren vody. V průběhu staletí jich pod městem vznikly stovky.

Filtrace jako na poušti

Jediným možným zdrojem pitné vody, který architekti mohli použít, byl déšť. Dešťovou vodu tak nechali stéct ze střech domů a paláců. Systémem okapů a struh doputovala až na ulice a náměstí. A právě v tu chvíli to začalo být zajímavé. Každé větší náměstí v Benátkách bylo vystavěno na jednom z ostrovů mělké laguny, na nichž město stojí. Pod náměstím se vyhloubila jáma, někdy až pět metrů hluboká, která se dokonale utěsnila. V jejím středu se vyzdila studna a vše okolo ní se nakonec zasypalo pískem.

Voda ze střech a ulic vtékala výpustěmi do tohoto obřího filtru. Protekla pískem, který ji dokonale vyčistil. Aby se nakonec objevila na dně studny, kde si ji mohli obyvatelé nabrat do věder. Některé studny byly soukromé, jiné byly dostupné i chudině. Byly všude. Systém s trychtýřovitě tvarovanými nádržemi schovanými pod náměstími a ulicemi, který zásoboval obyvatele vodou, fungoval v Benátkách po několik století.

A fungoval téměř bezchybně. Ulice byly dokonale vyspádované a některá náměstí dokonce byla jemně vyvýšena tak, aby se do zásobáren pitné vody při přílivu nedostala voda z laguny. To byla největší slabina celého systému. Jakmile přišla tzv. „acqua alta“, tedy velký příliv nebo vzedmutí mořské hladiny třeba při bouřce, náměstí se ocitla pod vodou a obyvatelé se museli spolehnout na dodávky pitné vody z pevniny. Vyčistit celý systém od mořské soli a nečistot pak bylo velmi zdlouhavé a pracné. A ničivých přílivů stále přibývalo. Dnes už víme, že důvodem je pomalé ponořování Benátek do mořského dna. A právě pozvolné potápění města nakonec podepsalo ortel nad jedinečným systémem vodního zásobování, který neexistoval nikde jinde na světě.

Voda dnes i zítra

Už na konci předminulého věku došlo k propojení města s vodovodní sítí pevninské části Itálie. Zavedení vodovodu do Benátek byla tehdy velká sláva. Za letního slunovratu roku 1884 byla na Náměstí sv. Marka odhalena uměle osvětlená fontána. Po celou noc k ní proudily davy Benátčanů, aby obdivovaly proudy tryskající sladké vody. Byl to pro ně zázrak. Voda byla najednou snadno dostupná pro všechny lidi ve městě.

Studny byly postupně zasypávány. Poslední z nich sloužily jako zdroj vody ještě v sedmdesátých letech minulého století. Dnes z celého důmyslného systému zbyla jen zdobená hrdla z istrijského kamene. Přikryta plechovými víky spočívají jako dekorace ve středech náměstí. Ve městě jich dodnes přežilo asi šest set. Ještě před 150 lety jich bylo na 7 tisíc a lidé z nich denně tahali tisíce litrů vody. A z některých z nich vytéká dodnes. Poté, co bylo město napojeno na vodovodní síť, vybrali si architekti právě některé staré studny, aby do nich umístili malé fontány a pítka, z nichž vyvěrá voda. Zástupy turistů tak dodnes nabírají vodu na místech, kde se kdysi Benátčané lopotili s těžkými vědry.

Voda v celém moderním systému neustále cirkuluje a ta, která se nespotřebuje se dále filtruje a je vrácena zpět k dalšímu použití. Kvalita vody je pod neustálým dohledem a Benátky i proto mají jednu z nejkvalitnějších vod ze všech italských měst.

A co kanály, tedy „kanály“?

Přes vymoženosti moderní doby si Benátky stále zachovávají při hospodaření s vodou jistá specifika. Velký počet obyvatel generuje velké množství odpadních vod. Při malé hloubce laguny by to okolo města a v jeho kanálech brzo vypadalo se stavem vody nevábně. Tedy přesněji řečeno - ještě hůře, než jak tomu je nyní. Ačkoliv Benátky nejsou napojeny na pevninský kanalizační systém, disponují vlastním důmyslným mechanismem, který problém s odvodem odpadních vod řeší.

Celé město je protkáno kanalizačními tunely, tzv. „gatoli“. Ty mají tu zvláštnost že se nesvažuji směrem ke kanálům, ale naopak do středu zástavby. Roury nacházející se asi třičtvrtě metru pod úrovní města tak fungují jako jakési dočasné jímky. Dočasné proto, že hloubka, ve které ústí do moře umožňuje každodenní efektivní proplach benátské kanalizace. Příliv zvedne hladinu mořské vody, ta se dostane do celého systému a odliv pak spláchne obsah gatoli dále od města. To se každý večer opakuje. Pokud tedy plánujete koupel ve vodách kanálů, za přílivu se jí raději vyhněte.

Ani důmyslná soustava gatoli by však na zbavení se odpadních vod nestačila. Město proto disponuje systémem asi 150 malých čističek, které jsou rozmístěny různě po Benátkách. A jednou velkou centrální na ostrově Tronchetto. Každá restaurace nebo hotel musí mít povinně vlastní jímku. Po městě pak plují lodě známé jako „černé studny“, jakési plovoucí fekální vozy, které tyto jímky vybírají. To vše dohromady zajišťuje efektivní eliminaci splašků a čistší vodu v kanálech.

Hospodaření s vodou tvoří v Benátkách spletitý systém, který kombinuje mnoho staletí stará díla středověkých stavitelů a umělců s těmi nejmodernějšími dostupnými vynálezy a inovacemi. Z pítek u starých studní tak dodnes vytéká sladká voda. Její kvalitu přitom denně hlídají desítky počítačů, s jejichž pomocí vodohospodáři kontrolují tisíce parametrů.

Bez okolků se dá říct, že minimálně stejně velkými divy, jakými jsou Dóžecí palác nebo Bazilika sv. Marka na povrchu, disponují dodnes Benátky i pod jejich dlažbou.

Zdroje:

https://www.researchgate.net/figure/Estimated-population-size-of-Italian-cities-Venice-circles-and-Verona-squares-from_fig1_24176240

https://ancientengrtech.wisc.edu/venice/venice-content/

https://www.seevenice.it/en/drinking-water-in-venice-venetian-wells-fountains-and-bottled-water/

https://www.streaty.com/blog/venice-the-on-water-non-water-city/

https://iamnotmakingthisup.net/tag/gattoli/

https://www.venice-information.com/Sewage-in-Venice.html