Článek
Geolog Don Miller a jeho tým se na počátku padesátých let usadili v Litujské zátoce na jihovýchodě Aljašky. Jejich původním cílem bylo nalézt v oblasti ložiska ropy. To se jim sice nepodařilo. Zato si ale při častých cestách zátokou povšiml Miller zajímavé věci. Lesy okolo pobřeží vykazovaly neobvyklou skladbu, co se týká stáří. Zatímco výše položené oblasti byly porostlé původním starým jehličnatým lesem, tak stromy v oblasti blíže k vodní hladině byly nesrovnatelně mladší.
Don Miller zapomněl na hledání černého zlata a rozhodl se přijít na kloub této záhadě. Porazil několik stromů z oblasti těsně nad touto velmi jasně vytyčenou hranicí mezi mladými a starými jehličnany. Kmeny poražených stromů pak poslal na laboratorní testy. Při výzkumu se zjistilo, že letokruhy stromů v části, která byla natočena směrem k vodní hladině, vykazují masivní poškození. Doslova to vypadalo, jako by do stromů z této strany někdo najel buldozérem a jen tak tak, že je neporazil. Co ale mohlo toto poškození po celém obvodu zátoky způsobit? Nakonec, hranice starého lesa se táhla mnohdy sto metrů nad úrovní hladiny moře. Tak vysoko přece žádná vlna nedosáhne. Vědci si s tím dlouho nevěděli rady. Až jim po pěti letech příroda sama přichystala nekompromisní odpověď.
Nešťastná podnikatelka
Píše se 9. červen roku 1958. Sto padesát kilometrů od Litujské zátoky, u městečka Yakutat, se Jeanice Welsh právě chystá spustit kánoe na klidnou mořskou hladinu. Jeanice je majitelkou místní konzervárny, úspěšnou manažerkou a jedinou ženou ve výhradně mužském světě ryb a plechu. Projížďka po moři je tak pro ni vítaným zpestřením a zaslouženým odpočinkem. Je slunný den a Jeanice a její přátelé tak stihnou na loďkách objet okolí města Yakutat a přilehlou zátoku. Večer se chystají tábořit. Je stále ještě teplo, nakonec slunce v těchto severních končinách Ameriky v tuto dobu zapadá až okolo půl jedenácté.
Před večeří konečně skupinka rozdělá tábor na ostrově Khantaak, nedaleko jejich domovského městečka. Nedlouho poté se ale dva táborníci oddělují. Chtějí využít toho, že je ještě světlo a dojet na noc do Yakutatu. Pádlují zpět přes zátoku. Po prvních několika záběrech ucítí z ničeho nic silný otřes. Ještě se stihnou otočit. Vidí tak na vlastní oči, kterak se s Jeanice a dvěma dalšími přáteli doslova trhá břeh na kusy. Břeh, na kterém ještě před chvílí stáli i oni. Všechno vidí rozmazaně. Země se stále chvěje. V ten okamžik Jeanice a její přátelé mizí spolu s ohromnou masou zeminy v nenávratnu. Už je nikdo nikdy nespatří.
V tu samou dobu si klidného letního večera užívají i posádky třech lodí v Litujské zátoce. I když - lodí -, jsou to spíše kocábky. Malé rybářské loďky, z nichž každá veze na palubě všeho všudy dva lidi. Litujská zátoka je oblíbeným cílem vyjížděk nejen místních rybářů, ale i mladých párů. Ačkoliv není pobřeží obydleno, ve vodě často kotví několik podobných malých plavidel. Na mnohdy rozbouřeném moři totiž skýtá vzácný azyl před silným větrem a velkými vlnami otevřeného oceánu. Zátoka ve tvaru písmene „T“ se nejprve úzkým fjordem zařezává mezi skalnatá úbočí, aby na svém konci ze dvou stran vítala v mořských vodách dva pevninské ledovce. Právě tam jsou skály nejvyšší a nejstrmější.
A právě v těch místech má zemětřesení dokonat své dílo zkázy. Když tam vlna otřesu dorazí, utrhne ohromný kus skály o váze 82 milionů tun a pošle ho přes ledový příkrov s ohlušujícím rykem přímo do vod zátoky. Masa kamení a ledu narazí na hladinu a doslova vymrští vodu, která jí stojí v cestě, přes protější hřeben. Je to stejné, jako když plácnete dlaní do necek plných vody. Nakonec i tvar zátoky tomuto přirovnání docela odpovídá. Díky její velké hloubce se pak vlna nezlomí a razí si cestu vstříc jejímu ústí do oceánu.
Mapka Litujské zátoky s označením sesunutých skalisek (červeně), výškového dostupu vlny (oranžově) a polohy lodí. Edrie je označena bílým kruhem.
Otec se synem vysoko nad stromy
Na jedné z lodí - jedenáctimetrové Edrie - se právě Howard Ulrich a jeho osmiletý syn chystají ke spánku. Po celodenním rybaření jsou unavení. Chvíli potom, co ulehnou, se jejich loď prudce rozechvěje. Jakoby ji někdo pustil dolů z kopce po hodně kamenité silnici. Po pár okamžicích je zase klid. Howard a jeho syn jsou ale na nohou. Jdou na palubu, podívat se, co se stalo. V tu chvíli slyší ohlušující rámus. To se masa skalisek právě řítí do vody. Po chvíli už před sebou vidí ohromnou vodní stěnu.
Blíží se k nim. Nese s sebou rozemleté kameny, hlínu, kterou strhla z břehů, a miliony stromů, které ulomila jako párátka a unáší je do oceánu. Není, jak se jí vyhnout. Howard pouze instinktivně zapne motor a otočí ukotvenou loď čelem k vlně. Možná právě to je nakonec zachrání. Před nárazem vlny se pak ještě snaží uvolnit kotvu, aby dostal loď do hlubších vod. To se mu nedaří. Vlna přichází s takovou silou, že řetěz kotvy trhá jako tenkou nit. Motor jde na plný výkon a snaží se malou loď dostat na vrcholek tsunami. Nakonec to Edrie dokáže, udrží se nad hladinou a chvíli doslova letí vysoko nad stromy rostoucími na okolních březích. O pár okamžiků později se vlna odráží od nedalekého břehu a jako bumerang se vrací směrem k nim. I tuhle, menší ale strmější, vlnu Edrie zvládá překonat.
Posádka další lodi - Sunmore - už takové štěstí nemá. Paradoxně je to kvůli tomu, že se plavidlu jako jedinému daří dostat se až k ústí zátoky. Sunmore totiž byla v době zemětřesení nejblíže k otevřenému oceánu. U malého průlivu ale vlna naráží na mělčinu, a podobně jako se lámou mořské vlny těsně před pláží, zlomí se i tato monstrózní vodní stěna. Padající masa zavalí malý Sunmore jako kuličku hrášku a doslova jej mrští přes úzký pás pevniny oddělující Litujskou zátoku od oceánu. Žádné pozůstatky lodi a bohužel ani její posádky se už nikdy nenajdou.
Ani třetí loď nemá tolik štěstí jako Edrie. Je to malý Badger s manželi Swansonovými na palubě. Rovněž oni kotví poblíž ústí zálivu; tedy v místech, kde začíná mělčina. Když se k nim vlna blíží, začne se nebezpečně lámat. Přesto jejich loď dokáže strmou vodní stěnu přejet. Následky jsou ale zničující. Vlna je sice nakonec nevyvrhne na skaliska, jak se obávali, jejich Badger ale řáděním tsunami dostal pořádně zabrat a brzo se potápí. Tak brzo, že Bill a jeho žena stihnou tak tak nastoupit do záchranného člunu, oba ještě v pyžamu. Bill Swanson později vzpomínal, že to bylo podobné, jako by je někdo s celou lodí zavřel do obří plechovky a s tou pak začal nekontrolovatelně třást.
Ani oni a ani Edrie ale ještě nemají vyhráno. Musí se i po sjetí oné megatsunami stále ještě potýkat s menšími vlnami, které následují. Je to podobné, jako když silně plácnete rukou do napuštěné vany, první vlna odezní, ale následují série menších. Ty jsou i pár minut po největší vlně vysoké okolo deseti metrů; stále se v nich pak ještě zmítají tisíce stromů a polámaných větví.
Turisty zachránilo rozhodnutí shůry
Jak Howarda Ulricha a jeho syna, tak manžele Swansonovy na malém člunu nakonec zachrání jiná rybářská loď asi po dvou hodinách od chvíle, kdy se Howard Ulrich při pohledu na vlnu loučil přes vysílačku se životem.
Původně měli ten večer na břehu zálivu kempovat i turisté po náročném treku v okolních horách. Po neúspěšném pokusu o výstup na Mount Lituya byli domluveni s pilotem hydroplánu, že je vyzvedne dalšího dne zrána. Pilot ale nakonec neočekávaně dorazil už večer 9. června. A protože nechtěl letět v noci, naložil turisty s jejich bagáží do letadla už před devátou večer a vzápětí se všichni odlepili z hladiny zátoky. Bylo to zhruba hodinu předtím, než jí měla rozbouřeně a s hlasitým hukotem prosvištět nejvyšší tsunami v zaznamenaných dějinách.
Tábořiště, které bylo nadohled Howarda Ulricha a jeho syna, se nacházelo na břehu v místech, kde vlna dosahovala výšky okolo třiceti metrů. Střet s takovou tsunami plnou kmenů, hlíny a větví by těžko někdo z turistů dokázal přežít. Tomu se říká skutečný zásah shůry.
Bylo tak dílem velké náhody a také řídkého osídlení celé oblasti, že nakonec nedošlo k větším ztrátám na životech. K Jeanice a jejim dvěma přátelům se nakonec na seznam obětí doplnila jména manželů Wagnerových z lodi Sunmore. Všichni ostatní jako zázrakem přežili.
Stopy po megatsunami jsou však na úbočích a okolo břehů Litujské zátoky patrné dodnes.
Neví se dne ani hodiny
Už v den záchrany trosečníků popisovali šokovaní přeživší vlnu jako masivní vodní stěnu na jejíž vrchol zespodu nemohli dohlédnout. V následujících dnech nebylo obtížné zjistit proč. Když se na místo dostal i Don Miller, rázem při pohledu na obrovskou „pláž“, kterou vlna okolo zátoky vybudovala, pochopil, z čeho vznikla ona hranice mezi starým a mladým lesem. Tahle vlna ale byla silnější než ty před ní. Nevzala sebou jen stromy. Na některých místech proud vody doslova oholil skálu na kost a odnesl hlínu a stromy i s kořeny. Podle této stopy nebylo obtížné změřit výšku, do které vlna vystoupala. Vědci byli v šoku.
V oblasti naproti sesuvu, do níž vlna dorazila jako první, naměřili poslední pokácené stromy na hřebenu až 524 výškové metry nad hladinou. Pokud bychom počítali výšku vlny tak, jak se má, tedy od jejího hřbetu směrem dolů k její tzv. vpadlině, tedy nejnižšímu bodu hladiny procházející vlny, bylo by číslo ještě vyšší. V Gilbertově zátoce, kam se skála sesunula, byla v době před zemětřesením největší hloubka 122 metry. Téměř celý objem této zátoky vymrštil náraz milionů tun kamení do vzduchu. Celková výška vlny tak byla i se započtením této vpadliny okolo šesti set metrů.
Očekává se, že vlna, která dorazila k Edrie a dalším dvěma lodím už byla zhruba desetkrát nižší než tato hodnota. I tak to ale byla smrtící síla. Síla, která se může kdykoliv vrátit. Podloží na svazích okolo zátoky je velmi nestabilní a pokud se dnes podíváte na okolí ústí Litujského ledovce do moře, najdete tam hned několik „jizev“, svědčících o minulých sesuvech půdy a skalisek do zátoky. Podle dalšího průzkumu stromů vědci odhadli, že k takovým sesuvům, které mohou způsobit velkou tsunami, v oblasti docházelo v historii v průměru třikrát za století. A od té poslední uplynulo loni už 65 let.
Zdroje:
Daily Sitka Sentinel, Sitka, Alaska, Tuesday, July 9, 1996, page 5, https://www.newspapers.com/image/17254656/?fcfToken=eyJhbGciOiJIUzI1NiIsInR5cCI6IkpXVCJ9.eyJmcmVlLXZpZXctaWQiOjE3MjU0NjU2LCJpYXQiOjE3MDYwMjc4NDUsImV4cCI6MTcwNjExNDI0NX0.Z3V6wsRm0YVJIQfQhFWaMOFxJX08KbNInc8G8GQr_XA
BBC Nature: Mega Tsunami - Evidence of Destruction, BBC, 2008
https://www.tbsnews.net/environment/nature/tall-killer-wave-1958-lituya-bay-mega-tsunami-280834
