Článek
Když se roku 1992 definitivně připravovalo rozdělení federace, vypadalo to s vytyčením hranice na první pohled jednoduše. Hraniční čára skrz Karpaty a Beskydy probíhala totiž už dávno předtím. Jenže to byla hranice vnitrostátní, podružná, nedůležitá.
Bylo potřeba z ní učinit plnohodnotnou státní hranici nových republik.
Za tím účelem uzavřely obě země ještě v roce 1992 rádoby mezinárodní smlouvu o vytyčení státní hranice. Rádoby proto, že tak učinily vlastně v době, kdy ještě nebyly suverény na mezinárodním poli.
Primitivní pakt se odvolával na již vytyčenou hranici mezi federálními státy. Obě strany si však byly vědomy nedostatků a možných problémů. Smlouva proto zřídila tzv. Rozhraničovací komise. Ta byla složena ze slovenské a české delegace a byla jí svěřena celá řada pravomocí.
Hranice ne vždy prochází snadno přístupným terénem. „Hraniční“ houpačka pod kopcem Dejůvka u Jablunkova.
Pátrání po starých kamenech
Komisí bylo ve skutečnosti celkem devět. Osm tzv. „suchozemských“ procházelo hranice vedoucí po polích nebo rozsáhlými lesy Karpat a Beskydů. Poslední, devátá komise, měla na starosti vytyčení hranice probíhající řekou Moravou.
Jejich úkolem bylo provést revizi stávající hranice tak, aby spolehlivě vytyčovala území nově vzniklých republik. Byla to mnohdy mravenčí práce, která trvala skoro dva roky. Od dubna 1993 do prosince 1994 procházeli pracovníci v terénu hranici doslova metr po metru a hledali staré kameny a znaky. Byl to často téměř nadlidský úkol. Obzvláště proto, že značná část pomezí byla naposledy vytyčena za doby Slovenského štátu, tedy ještě za války. Mnoho kamenů ale bylo ještě starších, z dob první republiky.
Ve federálních časech se přesným umístěním nebo udržováním hraničních kamenů nikdo příliš nezaobíral. Konec konců, označovaly jen vnitřní hranici mezi dvěma státy federace. Navíc federace, která existovala spíše jen na papíře. V praxi se tehdejší reálné uspořádání blížilo spíše krajskému resp. zemskému dělení státu. Přesto mnoho starých kamenů značících historickou hranici mezi Moravou a Slovenskem bylo ponecháno na jejich původním místě. Stačilo je odhalit, opravit, vyčistit okolí a tyto dříve zarostlé milníky dodnes slouží svému účelu.
Na některých místech však nastaly problémy a hranice se musela vytyčit znovu. Často se od té původní značně odchýlila. A její konečné určení často zabralo celá léta.
Prokletá Sidonie
Symbolem rozdělení se nakonec nedobrovolně stala osada nedaleko Bylnice. Potok Vlárka, který tady, v srdci Karpat, vyhloubil malebné údolí, tvořil zároveň historickou hranici mezi Moravou a Uhry. Postupem času vyrostla na obou jeho březích osada. Sidonie. Za posledních sto let tady nikdo historickou hranici neřešil. Nebylo třeba. Děti si hrály na hraničních mostech, pouštěly po Vlárce lodičky a nikdo se s nějakou hranicí netrápil.
Jak vzpomíná starousedlice paní Marie Poláčková, jediný „zádrhel“ byl v tom, že při stavbě rodinného domu museli o povolení žádat v Trenčíně. Jejich pozemek se totiž nacházel na „uherské“ straně potoka.
Ani počátkem devadesátých let nikdo nepředpokládal, že by mezi domy někdy probíhala skutečná státní hranice. Jenže, když se republika nakonec rozdělila, na Nový rok 1993 zkopírovala hraniční čára historické dělení. Prošla korytem Vlárky a dům paní Poláčkové tak doslova přes noc odřízla od zbytku republiky. Rodina mluvila česky, cítili se být Čechy, přesto najednou bydleli v jiném státě. Na Slovensku.
Sidonie měla tu smůlu, že byla jedním z tzv. problematických úseků. Rozdělení republiky byl živelný proces. Hlavní byla rychlost. Proto zprvu nezbýval čas na národnostní, majetkové nebo geografické problémy, které vznik nových států na jejich pomezí způsobil. Nebylo tak jiné cesty, než v počátku vést hranici podle jejího původního federálního vytyčení a vzniklé potíže „opravit“ až později. A tak se stalo, že se na mostech a na silnici uprostřed obce objevili pohraničníci. Paní Poláčková spolu s mnoha dalšími obyvateli bydlela na Slovensku. Když šla nakoupit, dvakrát ji museli kontrolovat celníci. Hraniční stráž obsadila mosty přes Vlárku. Děti si nemohly hrát, kde chtěly. Platila se cla.
V Sidonii na Valašsku dodnes potkáte hraniční kameny na každém kroku.
Spásné Židlochovice a ztráta osady
Zabralo dlouhé tři roky a nekonečné hodiny vyjednávání, než se podařilo hranici v Sidonii posunout. Na základě tzv. Židlochovické smlouvy se kameny přestěhovaly o pár desítek metrů dál za levý břeh Vlárky a celá obec, včetně dvanácti původně „slovenských“ domů, se tím ocitla v Česku. Dnes už na mostech přes Vlárku celníky nepotkáte. Ale násilnost rozdělení federace je v Sidonii i po letech dobře patrná.
Od počátku devadesátých let se zástavba rodinných domů v obci značně rozšířila. A to do té míry, že v místní části Rajčurna je dnes několik obydlí doslova natěsnaných na státní hranici. Jeden z domů je dokonce tak blízko, že zatímco samotná stavba s terasou se nachází ještě v Česku, tak když si jdou děti zaskákat na trampolínu na zahradě, prochází přitom kolem bíločerveného hraničního kamene. Během dne tak nesčetněkrát bez problému překročí hranice států, aniž by přitom opustili vlastní zahradu.
Zatímco na Valašsku se obyvatelé Sidonie dočkali a území Česka se pro jejich dobro rozrostlo, na jihu u Hodonína tomu bylo přesně obráceně. Obyvatelé osady U Sabotů se v referendu rozhodli pro připojení ke Slovensku. Hranice ale zprvu jejich rozhodnutí nerespektovala. Podobně jako v Sidonii na to nebyl čas. Také na samém jižním okraji Bílých Karpat trvalo dlouhé čtyři roky než Česko ustoupilo a v rámci téže Židlochovické smlouvy postoupilo osadu Slovensku.
Obyvatelé, kteří své domy opustili, měli nakonec nárok na odškodnění. Část z nich si dokonce postavila nové domy o několik kilometrů dál na sever v již českém Javorníku.
Vlastně to byl svým způsobem výměnný obchod. Osada U Sabotů připadla Slovensku, Sidonie Česku. Žádná země nebyla tratná.
Chatky, stanice horské služby nebo třeba zastávka
Vzájemnými výměnami a rozdělenými zahradami domů ale zvláštnosti společné hranice se Slovenskem nekončí.
Hraniční čára často jakoby doslova odřízla některé domy nebo objekty, a to včetně několika strategických budov.
Na „špatné“ straně hranice se tak nachází třeba stanice české horské služby na Kohútce. Zatímco příjezdová cesta je česká, vozidla záchranářů s českými SPZ stojí už za hraničními kameny. A spolu s nimi i celá přilehlá budova. Ta je opatřena českými nápisy, odkazy na české webové stránky, slouží v ní čeští záchranáři. A přesto je celá stanice oficiálně na Slovensku.
Podobná svízel trápí i chataře v přilehlé osadě Pod Kohútkou. Ačkoliv se ke svým příbytkům dostanou celkem pohodlně a kolem místní komunikace mají i dost místa na zaparkování, cestou k zápraží svých chatek musejí dávat pozor, aby nezakopli o hraniční kameny. Zatímco silnice se nachází v Česku, pás chatek je už na slovenské straně.
Výše uvedené případy jsou jistě ojedinělé a mají co dělat s vypořádáním majetku mezi nově vzniklými státy. Následující příklad se ale nedá vysvětlit ničím jiným než laxností Rozhraničovací komise.
V osadě Konečná poblíž lyžařského střediska na Bílé vede hranice po hřebenu a to přímo středem obce. Podobně jako kdysi Sidonie, je Konečná dodnes rozdělená mezi oba státy. Hraniční čára probíhá krajem silnice č. 484 a doslova protíná přístupové chodníčky k jednotlivým domům. Těsně před točnou autobusů pak hranice uhýbá směrem ven z obce, a to tak nešťastně, že prochází přímo autobusovou zastávkou. Když si sednete na lavičku vedle cedule s jízdním řádem a opřete se, sedíte na Slovensku, zatímco hlavu už máte v Česku.
Zastávka oficiálně patří pod SAD Žilina. Aby se ale slovenský autobus na konečné otočil a vydal se na další kolečko, musí při manévru překročit státní hranici. Točna je totiž už v Česku.
V Konečné prochází hranice dodnes středem vsi. Točna autobusu, u které najdete rozdělenou zastávku, je vidět dole pod loukou.
Zatímco v případě Sidonie byly nedostatky alespoň rámcově vyřešeny, na Konečné stále mohou cestující sedět sice na jedné lavičce, ale zároveň ve dvou státech.
Osada U Sabotů, Sidonie, Konečná. Všechny tyto obce a vesnice jasně ukazují, jak náročné rozdělení republiky ve skutečnosti bylo. A to ještě spousta problémů byla tzv. skryta pod povrchem. Nebo alespoň nebyla tak viditelná jako samotný průběh hranic.
Začaly spory o dělení federálního majetku. Tahanice o vlaky, letadla nebo lodě, ale zejména o rozsáhlé zemědělské pozemky a lesy, trvaly dlouhá léta.
Mnoho rodin řešilo v rámci tzv. opce, jaké státní občanství si zvolí. Potíže najednou nastávaly při úhradě zdravotní péče ve druhém státě. Starší lidé měli ještě dlouho po rozdělení republiky problémy s nároky na penzi. A to je jen zlomek nesnází.
Řada pamětníků přesto dodnes vzpomíná, že nejhorší pachuť pociťovali, když museli poprvé na hranicích vytahovat cestovní pas v místech, kudy ještě nedávno volně projížděli za svými blízkými, rodinami nebo kamarády. To ještě netušili, že generace jejich dětí a vnuků bude tuhle hranici brát jako naprostou samozřejmost.
Zdroje:
MIKEŠ, Pavel, VÝVOJ STÁTNÍCH HRANIC ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY A ČESKÉ REPUBLIKY (první vydání), Ministerstvo vnitra odbor Všeobecné správy, Tiskárna Ministerstva vnitra 2018, str. 44-50
https://archiv.hn.cz/c1-67072330-davam-to-za-vinu-i-havlovi-sidonii-rozdelila-hranice-na-dve-casti-ves-spojuji-ceskoslovenska-manzelstvi#:~:text=Rok%201992%20znamenal%20pro%20ves%20Sidonii%2C%20obklopenou,hranice%20zem%C3%AD%20Koruny%20%C4%8Desk%C3%A9%20a%20Uher%2C%20m%C4%9Bla
https://english.radio.cz/we-felt-czechoslovaks-and-we-still-do-czech-slovak-border-30-years-after-velvet-8771702
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/u-sabotu-sidonie-kasarna-mista-kde-deleni-ceskoslovenska-klidne-nebylo-92160
https://www.horskasluzba.cz/cz/oblasti/beskydy/okrsky/0709-kohutka
https://www.nahlizenidokn.cuzk.cz.
