Článek
Na obou stranách skalnatého hřebenu pohoří Belasica hlídkují vojáci. První velká válka skončila teprve před pár lety a na nově vytyčeném řecko-bulharském pomezí je stále cítit napětí.
Psí invaze
Už nikdy se asi nedozvíme, jak se věci toho dne, 18. října roku 1925, přesně seběhly. Podle dostupných pramenů tomu mohlo být zhruba takto.
Okolo poledne se řecká patrola nedaleko vesnice Akritohori přiblíží k hraničnímu průsmyku. Součástí hlídky jsou také jistý kapitán Vassiliadis a jeho služební pes. Nedaleko od průsmyku se zvíře kapitánovi vysmekne a ke vší smůle zamíří do kopce přímo směrem k hranici. Než jej Vassiliadis stihne zastavit, překročí pes hraniční čáru. Zmatený důstojník na nic nedbá a dál pronásleduje zaběhnuté zvíře. V jednu chvíli se už zdá, že ho snad dostihne.
Najednou se však ozve křik a vzápětí i ostrá palba. Vassiliadis a jeho pes právě narazili na hlídkující bulharskou patrolu. Ještě sice stačí opětovat palbu, ale voják na stráži je rychlejší. Důsledky jsou tragické. Řecký kapitán padá mrtvý k zemi.
Když se po pár hodinách Vassiliadis ani pes nevracejí, vydávají se je ostatní vojáci z jednotky hledat. Také oni brzo narazí na bulharskou hlídku. A také v tomto případě dojde k přestřelce. Hlasité výstřely navíc okamžitě přivolají na místo další vojáky. Posily se sbíhávají i ze vzdálenějších pozic a do střelby je brzo zapojeno na několik desítek vojáků na obou stranách.
Zcela zbytečné krveprolití končí po několika hodinách patovou situací, kdy obě strany drží pozice na své straně hranice. Na zemi leží několik mrtvých, včetně kapitána Vassiliadise. Osud jeho psa zůstává neznámý. Výstřely utichají. Alespoň prozatím.
Řečtí vojáci eskortují bulharské válečné zajatce. Rok 1918.
Divoká léta
Abychom pochopili, jak může na první pohled nevinný incident rozpoutat krveprolití, musíme se vydat v čase o několik let zpět. Počátkem 20. století zmítaly Balkánem četné války. Nakonec i ta do té doby největší začala právě v tomto koutě světa, v Sarajevu. Když salvy 1. světové války utichly, zůstaly v oblasti ještě mnohé nedořešené sváry.
A jeden z těch největších hořel právě mezi Bulhary a Řeky. Oba národy vedly už léta rozbroje o území Makedonie. To si historicky nárokovaly obě země. Poté, co se povedlo díky vítězství v První balkánské válce vyhnat Turky z velké části poloostrova, rozpoutali dřívější spojenci spor o nově dobytá území. Jablkem sváru se stala právě Severní Makedonie.
Konflikt dospěl až k tzv. Druhé balkánské válce, v níž Bulhaři proti přesile svých bývalých balkánských spojenců utrpěli tvrdou porážku a přišli o značnou část území. Kromě toho museli potupně vrátit velký kus dříve dobyté východní Thrákie zpět Turkům.
A aby toho nebylo málo, stáli proti sobě Řekové a Bulhaři také v zákopech 1. sv. války. I v tomto případě byli Bulhaři na straně poražených. Tentokrát museli po válce odevzdat rozsáhlou část západní Thrákie Řecku.
„Naše“ pohoří Belasica pak leží jen co by kamenem dohodil od území, které Bulhaři po válce Řekům nuceně přenechali. V celém regionu navíc žila početná bulharská menšina.
Válka „z ničeho“
Je proto jasné, že na daném místě a v dané atmosféře stačí k rozpoutání konfliktu i ta nejmenší záminka. A právě takovou se stane zaběhnuvší se pes a voják, který ho následuje. Možná z frustrace, možná z nervozity, nebo z kombinace obojího, spustí bulharská patrola palbu. Od té chvíle se už sled událostí nedá zastavit.
Ke generálnímu štábu v Sofii se informace o přestřelce na hranicích dostává až dalšího dne odpoledne. Vedení armády si rychle uvědomí následky, ke kterým by mohlo dojít. Okamžitě je vydán rozkaz, aby se vojáci pokusili celou situaci uklidnit a stříleli jen v případě nutné obrany.
Do Atén se zpráva o konfliktu donese ráno téhož dne s tím, že celý střet vyprovokovali Bulhaři. Na ministerstvo obrany dokonce dorazí telegram o tom, že „Bulhaři zaútočili“. V řecké armádě se navíc šíří zvěsti, že Bulhaři stříleli přes hranici a tělo mrtvého důstojníka až pak odtáhli na své území. Je jasné, že reakce Řeků bude diametrálně odlišná.
Zatímco Bulhaři v diplomatické nótě vybízejí Řeky k nestrannému vyšetření incidentu, řecký ministerský předseda a diktátor Theodoros Pangalos na to vůbec nebere zřetel. Místo toho obratem vydává rozkaz, aby jednotky 3. a 4. armádního sboru z nedalekého Serresu zahájily protiútok.
Řecký vyslanec v Paříži, Alexandros Karapanos, před jednáním Společnosti národů, na němž se řešil řecko-bulharský konflikt, podzim 1925.
Osm obsazených vesnic
Řekům se nabídnutá záminka výborně hodí. V Petriči, který je od hranice jen pár kilometrů, totiž sídlí tzv. Vnitřní makedonská revoluční organizace (VMRO), která prosazuje autonomii Makedonců a zároveň je silně napojena na bulharskou vládu. Řekové tak mohou zabít dvě mouchy jednou ranou.
Jejich jednotky bez vyhlášení války překračují bulharskou hranici už 22. října. Téměř nic jim nestojí v cestě. Na základě Neuillyské smlouvy je počet vojáků na bulharské straně hranice značně omezen. Proti několikanásobné přesile nemá pár stovek Bulharů žádnou šanci. Řekové proto brzo proniknou do bulharského vnitrozemí a obsadí na osm vesnic v údolí řeky Strumy. Jediné, co spolehlivě zpomaluje jejich postup dále směrem na sever a na město Petrič, je poctivé rabování zemědělských a vinařských usedlostí v údolí.
To poskytne obráncům města, kterými jsou z velké části ozbrojení civilisté, čas na to, aby se zformovali. Díky tomu se Řekům nikdy nepodaří Petrič zcela dobýt. Na město sice opakovaně útočí po několik dnů; ozývají se dokonce dělostřelecké salvy. Vojákům se ale za vydatné pomoci civilistů a příslušníků VMRO daří každý další útok pozemních sil odrazit. Bulhaři se nakonec zakopou v obranném postavení v okolí vlakové stanice u vesnice Rupite, jen pár kilometrů od města.
V tu dobu už se bulharská vláda oficiálně obrací na Společnost národů, tehdejšího předchůdce OSN. Bulhaři zasílají notifikaci o řecké invazi a prosí organizaci o pomoc. Vehementně a vcelku pochopitelně se dožadují zastavení řeckého útoku, stažení všech nepřátelských vojsk a zaplacení reparací.
Když se do věci vloží Chamberlain
Jenže situace není jednoduchá. Obě strany se navzájem obviňují z vyprovokování konfliktu a objevují se rovněž zcela protichůdné informace o postupu a pozicích vojenských jednotek. Všechno navíc komplikuje odlehlost území i členitost terénu. Zprvu tak není vůbec snadné vyvrátit absurdní argument Řeků, kteří tvrdí, že je všechno jinak, a že jsou to ve skutečnosti Bulhaři, kteří okupují jejich území.
Společnost národů se v hektické době a s ohledem na nepřátelství a napětí v regionu rozhodne jednat bezodkladně. Už 26. října, tedy čtyři dny poté, co první řecké jednotky překročily hranici, ustaví SN speciální komisi, do jejíhož čela je jmenován britský ministr zahraničí Sir Austen Chamberlain.
Sir Austen Chamberlain (druhý zleva) při jednání Společnosti národů v září roku 1926.
Po nezdaru úvodního pokusu o vyjednání míru, se Chamberlain moudře rozhodne přizvat znesvářené tábory k soukromé schůzce za zavřenými dveřmi. Na ní se obě země dohodnou, že jejich vlády přikážou svým jednotkám stáhnout se z území sousedního státu.
Co na tom, že se to nejspíše týkalo pouze Řeků, kteří bez vyhlášení válečného stavu okupovali bulharské vesnice. Už 29. října o půlnoci přichází přímo z hraničního pásma telegram, že poslední řecký voják právě opustil bulharskou půdu.
Nakonec zbývá dořešit jen válečné reparace. A opět je to Společnost národů, která celou záležitost rozsekne. Řekové musí Bulharsku vyplatit celkem 30 milionů leva. Deset milionů tvoří náhrady materiálních škod na státním majetku a vojenských výdajů. Zbylých dvacet pak padne na úhradu soukromých škod běžných civilistů, a to včetně odškodnění za ztráty na životech.
Také malý ale důležitý nárok řecké strany je v reparacích zohledněn. Čeho se týká? Jedná se o náhradu nemajetkové újmy za zabití kapitána Vassiliadise. Tato reparace je započtena řecké vládě do oněch 30 milionů leva. Jestli však rodina řeckého kapitána někdy peníze dostala, se už asi nikdy nedozvíme.
To byla poslední tečka za ozbrojeným konfliktem, který si nakonec vyžádal více než 50 - z velké části civilních - obětí, způsobil obrovské škody na majetku a dokonce jako jeden z prvních incidentů v praxi prověřil akceschopnost nově vzniklé Společnosti národů.
Na počátku všeho přitom stál jeden zaběhnutý pes.
Zdroje:
J. Barros, The Greek-Bulgarian Incident of 1925: The League of Nations and the Great Powers, (Proceedings of the American Philosophical Society, Vol. 108, No. 4, Aug. 27, 1964), pp. 354-385.
https://www.balkanhistory.org/war-of-the-stray-dog.html
https://www.bta.bg/en/news/archives/990234-october-19-1925-border-incident-near-petrich-leads-to-greek-incursion-into-bul
https://www.britannica.com/topic/Internal-Macedonian-Revolutionary-Organization
