Článek
Ferdinand I. Dobrotivý měl skutečně pověst prostoduchého a slabomyslného panovníka. Češi mu dokonce posměšně přezdívali „chudáček blbeček Ferdáček“.
Nakonec ani jeho otec František I. ve schopnosti svého syna zrovna dvakrát nevěřil. A tak ještě před svou smrtí pro jistotu delegoval veškerou moc do rukou kancléře Metternicha a státní rady.
Když se pomíchají prarodiče
Pokud přihlédneme ke zdravotnímu stavu jeho syna, bylo to v té době možná rozumné rozhodnutí. Budoucí následník trůnu trpěl od mala křivicí a makrocefalií (měl abnormálně velkou hlavu). Jeho končetiny naopak byly v poměru k tělu nepřiměřeně krátké a slabé. Navíc ho téměř denně sužovaly těžké epileptické záchvaty. Tehdejší medicína věřila, že jediným lékem na tyto stavy je absolutní tělesný a duševní klid. A tak trávil malý Ferdinand dětství zavřený v paláci téměř jako vězeň. Nesměl si hrát venku. Nesměl dovádět. A dokonce se až do dvanácti let nesměl ani vzdělávat.
Možná právě to mělo za následek opožděný vývoj malého následníka trůnu. Izolovaný chlapec údajně dlouho neuměl chodit ani mluvit. Trápily ho stále častější záchvaty a do toho se přidávaly ještě nekontrolované nervové záškuby. Zároveň stále více narůstaly otcovy obavy o nástupnictví. Dlouho se dokonce uvažovalo, že dědičná linie přeskočí na Ferdinandova mladšího bratra Františka, jediného dalšího císařova syna, který se dožil dospělosti. Bylo to smutné, ale císař, řečeno pragmaticky, neměl moc kde jinde brát.
Rodokmen Ferdinanda I., z něhož je patrné, že císařovi prarodiče z obou dvou stran byli plnorodnými sourozenci.
Všechno bylo zaviněno genetikou. Ferdinandův otec císař František a jeho žena Marie Neapolsko Sicilská totiž měli stejné prarodiče. Tedy přesněji řečeno - Františkův otec a Mariina matka a Františkova matka a Mariin otec byli sourozenci. Kromě toho, že císařova tchýně byla současně jeho tetou a jeho tchán zároveň jeho strýcem, měl tento stav i smutné zdravotní dopady na jejich děti.
František a Marie spolu měli celkem dvanáct potomků. Část z nich se vůbec nedožila dospělosti. Ti, kterým se to podařilo, často trpěli mentální retardací nebo jiným postižením. Z tohoto pohledu nedopadl Ferdinand až tak špatně. Tedy - pomineme-li epilepsii a křivici.
Přesto, že se mu nedostávalo vzdělání, už jako mladý projevil hudební a technické nadání.
Poslední český král
Zlom ve Ferdinandově životě přišel paradoxně až se smrtí jeho matky. Císař si totiž vzápětí našel novou ženu. A byla to právě macecha Marie Beatrix z Modeny, která měla na vývoj následníka trůnu ten nejlepší vliv. Zařídila Ferdinandovi nového učitele barona Josefa Erdberga a fakticky malého arcivévodu vysvobodila z domácího vězení. Díky tomu se do té doby netečný mladík naučil hrát na piano, tančit a - v patnácti letech - také konečně i číst.
Pak to šlo ráz na ráz. Mladý Ferdinand najednou projevoval zájem o techniku, o botaniku i o cizí jazyky. A když byl roku 1830 korunován v Bratislavě uherským králem, pronesl svou řeč bez okolků v maďarštině. O šest let později ho pak v Praze korunovali i králem českým. Ačkoliv nebyl posledním panovníkem, který nesl tento titul, byl posledním, který se nechal jako český král korunovat. Krom jiného byl také jediným habsburským monarchou, který se nestyděl na veřejnosti mluvit česky.
Roku 1835 se po smrti svého otce Františka I. stal Ferdinand rovněž rakouským císařem. Jenomže jen na papíře. Podle otcovy vůle spadla vláda do klína kancléři Metternichovi. Nastala doba tzv. Metternichova absolutismu. Období absolutistické vlády poznamenané mocenskými spory, cenzurou, tajnou policií a antiliberálními reformami. Také to ale bylo období technologického pokroku, průmyslové revoluce.
Jedním z jejich výdobytků pak byla též železnice. V rozvinutých částech monarchie se brzo začaly pokládat koleje a traduje se, že císař jako nadšenec do techniky, patřil mezi první příznivce železnice v Rakousku.
Slavíčský tunel na historické fotografii
Jak to bylo s tím tunelem?
Tím se už dostáváme k problematice Ferdinandovy severní dráhy a k onomu tunelu, kvůli němuž je Ferdinand dodnes terčem nejapných vtípků a poznámek.
Severní dráha se začala budovat koncem 30. let 19. století. Jejím původním účelem byl transport dobytka a soli ze západní Haliče. O uhlí tehdy ještě nikdo neuvažoval. Dráha rychle postupovala severním směrem a v létě roku 1842 dorazily koleje až do Lipníka nad Bečvou.
Pak ale přišly problémy. Další výstavbu zbrzdil nedostatek financí. Objevily se rovněž potíže s výkupem pozemků a s nestabilním podložím. Hned za Lipníkem se v obci Slavíč sešly všechny tyto nesnáze najednou.
V té době se již těžba uhlí na severní Moravě a ve Slezsku rozeběhla naplno. Další výstavbu železnice tak z velké části financoval majitel nově vzniklých Vítkovických železáren Salomon Rotschild. A tak se od té doby při výstavbě dráhy muselo počítat i s tím, že se po železnici budou přepravovat těžké vagóny s uhlím.
Jenže v okolí Slavíče narazili stavitelé na velmi nestabilní podloží. To by pro těžké soupravy s černým zlatem představovalo nemalé nebezpečí. Aby se vyhnuli hrozícím sesuvům a nemuseli draze vykupovat pozemky, rozhodli se inženýři ve Slavíči k netradičnímu řešení. Zavést železnici pod zem.
A tak vznikl bezmála 260 metrů dlouhý a šest metrů vysoký Slavíčský tunel.
Nadosmrti oblíbený
Kvůli tomu, kde a jak tunel postavili, se rychle začaly objevovat anekdoty o pomateném císaři, který si usmyslel, že na své dráze chce mermomocí mít alespoň jeden tunel, a tak inženýry a stavaře donutil k jeho vytvoření. Pravdou ale je, že vlaky jezdily ve Slavíči v podzemí ze zcela zjevných a pragmatických příčin a císař na tom neměl žádný podíl.
Podobizna Ferdinanda I. ve stáří pocházející z knihy Story of Bohemia britského autora Francese Gragora (1895).
Dalším - už méně známým faktem - je, že byl Ferdinand navzdory zmíněným posměškům za života vcelku oblíbený. Poté, co ho během revoluce roku 1848 donutili abdikovat a na trůn nastoupil jeho synovec František Josef, stáhl se Ferdinand do ústraní. Žil střídavě v Praze a na zámku v severočeských Ploskovicích.
Když pobýval v Praze, bylo mu ponecháno k užívání celé jedno křídlo Pražského hradu. Město i Pražany si velmi oblíbil. Každý den chodil na dlouhou procházku, při které rozdával dětem sladkosti a potřebným peníze. A tak, zatímco bývalého kancléře Metternicha z Prahy s ostudou vyhnali, Ferdinand byl v ulicích města vítaným hostem. Obzvláště poté, co do jeho kasy daroval několik set tisíc zlatých.
To už se našlo jen pár škarohlídů, kteří si dovolili provolávat „chudáček blbeček Ferdáček“, anebo německy „der arme Trottel Nandel“.
V Praze žil Ferdinand téměř čtyřicet let. Když se mu ve stáří podlomilo zdraví a on už nemohl chodit mezi lidi, nechával se služebnictvem přenášet po svém sídle na křesle. To aby si mohl vyhlédnout alespoň z okna na své oblíbené město. Největší radost mu ale dělal ruční výtah, který si nechal vyrobit v pražské vagonce. S jeho pomocí sám překonával schody do patra.
Jediný Habsburk na rakouském trůnu, který se nebál mluvit česky, a poslední korunovaný český král zemřel roku 1875 přímo na Pražském hradě. Ačkoliv mu lékaři pro jeho podlomené zdraví předpovídali krátký život, dožil se nakonec 82 let.
A - jednou provždy - není pravda, že by si jako bláznivý prosťáček přál mít na své železnici tunel.
Zdroje:
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/chudacek-ferdacek-pred-150-lety-zemrel-posledni-cesky-kral-f/r~95f76a2053f211f0ae9c0cc47ab5f122/?lp=1
https://www.ceskykralovskyinstitut.cz/posledni-korunovany-cesky-kral-ferdinand-i-dobrotivy-proc-nemohl-radne-vladnout/
https://www.historickaslechta.cz/osobnosti/habsbursko-lotrinsky-ferdinand-i-v-1793-%E2%80%A0-1875-rakousky-cisar-cesky-kral/
http://www.dobratrasa.eu/cs/misto/bez-tunelu-neni-zeleznice-zeleznicni-tunel-ve-slavici
