Článek
Jeho opravdovost možná byla dána i tím, jak se Miloslav Štibich k hraní dopracoval.
Narodil se 25. srpna 1928 v Praze.
V branži začínal jako konferenciér Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastoupil do Činoherního klubu v Praze. Tam pracoval dlouhá léta jako rekvizitář. Později to dotáhl až na šéfa kulisáků. Herecké kariéře stále nic nenasvědčovalo. Jenže občas chyběl záskok, a tak se Štibich i jako kulisák ocitl na jevišti.
A šlo mu to. Měl obrovský komediální talent.
Předsedou z povolání
A taky měl štěstí. V Činoherním klubu tehdy působili představitelé tzv. Československé nové vlny. Mezi nimi byl i mladý režisér Jiří Menzel. Byl to právě Menzel, kdo si jako jeden z prvních všiml dobrosrdečnosti a opravdovosti hereckého projevu Miloslava Štibicha. Rozhodl se, že bývalého kulisáka a příležitostného herce začne obsazovat do svých filmů. Nutno dodat, že to bylo dost pozdě. Když mu poprvé svěřil malou roličku v budovatelském filmu Kdo hledá zlaté dno (1974), bylo Štibichovi už pětačtyřicet. A to neměl před kamerou prakticky žádné zkušenosti.
Avšak, otrkal se rychle. O dva roky později si na něj Menzel vzpomněl znovu. To když hledal ideálního představitele předsedy místního JZD do dnes už kultovního snímku Na samotě u lesa (1976). Ve scéně, kdy Štibich podškrábl „Pražákovi“ na dveřích traktoru lejstra, si zároveň podepsal do budoucna jakýsi herecký ortel. Role předsedů JZD a jiných organizací mu od té chvíle byly tak nějak souzeny.
Jeho buclatá tvář s propadlýma očima a smutným výrazem ho navíc předurčovala k hraní poněkud tragikomických postav. Legendární se stala scéna hostiny ve filmu Slavnosti sněženek (1983). Miloslav Štibich se svým prostým, ale velmi vtipným projevem ztvárnil předsedu jednoho z mysliveckých spolků. V paměti mi utkvěla scéna s nastraženou píšťalou.
Když jeho důvěřivý předseda přiloží ústa, foukne a zůstane sedět s umouněným obličejem, připomíná jeho zahořkle smutný výraz pohled basseta. Právě mimika byla Štibichovou velkou zbraní.
Farář nebo družstevník?
Geniální režisér Menzel však jeho grimasy spíše krotil. Při natáčení Vesničky mé střediskové (1985) herci opakovaně zdůrazňoval, aby „nedělal obličeje“. Myslel tím, aby hrál opravdově, za sebe. A to se Štibichovi nakonec podařilo. Jeho předseda Kalina měl být podle scénáře smířlivým a laskavým člověkem. A přesně takovým v jeho podání byl.
Štibichův klidný, až pomalý herecký projev perfektně sedl ke starostlivému a otcovskému charakteru postavy. Postavy, která se snaží zootechnikovi Kašparovi v podání Jana Hartla vysvětlit, že na vsi nevěru neutají. Postavy, která s bohorovným klidem snáší výlevy drůbežářky a detektivní drbny Hrabětové. Postavy, která s utrápeným výrazem sleduje osud „momentálně zaostalého“ Otíka, kterému „už se asi nelíbí ta jejich vesnička, pěkná, středisková“.
Dnešní podoba budovy, kde sídlilo místní JZD. Nápis s rudou hvězdou se v Křečovicích rozhodli zachovat.
Málo se už ví, že onou smířlivou osobou urovnávající spory ve vesničce měl podle původní verze scénáře být farář. Zdeněk Svěrák ale později usoudil, že předseda JZD bude v popsaných situacích vtipnější. A v podání Miloslava Štibicha se tato předtucha rychle ukázala jako správná.
Vtipnou připomínkou původního záměru se pak stal tmavý svetr s výrazným bílým límečkem, do kterého Štibichova předsedu filmaři oblékli. Skutečně v něm faráře trochu připomínal.
Byl vrbou a rádcem. Operace se ale bál.
Podobné vlastnosti jako měl předseda Kalina, měl jeho představitel i ve skutečnosti. Říká se, že si za ním spousta jeho kolegů chodila pro radu. Josef Abrhám dokonce prohlásil, že byl pro něj Miloslav Štibich jakousi vrbou. Mohl se mu se vším svěřit a měl jistotu, že mu pomůže a dobře poradí. Nakonec - na jevišti i mimo něj společně strávili spoustu času.
V Činoherním klubu Štibich exceloval. Nejen po boku Abrháma ztvárnil nezapomenutelné role. Dál hrál i ve filmu a v televizi. Ne vždy to ale byly velké party. Byl kovářem v Postřižinách (1980). Pozorný divák ho mohl zahlédnout jako hříšného drába v pohádce S čerty nejsou žerty (1984). Jako muž pojídající salám na prohlídce zámku se mihnul ve snímku Jak básníkům chutná život (1987). A svou pestrou sbírku předsedů pak zakončil ve filmech Vážení přátelé ano (1989) , kde se objevil jako předseda ROH, a Skřivánčí ticho (1989), kde měl malou roli předsedy JZD.
Svého posledního komunistického funkcionáře si pak střihl celkem symbolicky v dnes již zapomenutém filmu Nemocný bílý slon (1989). Snímek, v němž Štibich ztvárnil ředitele kulturního domu a starého marxistu, měl být odvážnou satirou proti režimu. Jenže před premiérou přišla revoluce. A po ní samozřejmě i filmy, které minulý režim dokázaly beze strachu kritizovat mnohem ostřeji. Jediná hlavní filmová role věčného předsedy tak zůstala zapomenuta.
Krom filmů se mnohokrát objevil také v seriálech. Namátkou jmenujme takové tituly jako třeba Nemocnice na kraji města (1977), Sanitka (1984) neboVlak dětství a naděje (1985).
Miloslav Štibich hrál i po revoluci. A to dost vydatně. Točil i deset filmů za rok. Počiny, ve kterých se objevil, se ale svou kvalitou již zdaleka nerovnaly starším snímkům.
A do toho ho začalo trápit zdraví. Stále více jej sužovaly bolesti kloubů. Z toho nakonec pramenila jeho tak charakteristická kolébavá chůze, která se však náramně hodila k jeho rozvážnému hereckému projevu. To ale nebylo všechno.
Počátkem devadesátých let se začal hlásit také žlučník. Herec se operaci vyhýbal, jak jen mohl. V létě 1992 to už dál odkládat nešlo. Jenomže při zákroku se objevily komplikace. Věčný předseda, milovník jazzu, skvělý herec a hlavně milý člověk se už z narkózy nikdy neprobral. Zemřel 22. června 1992. Bylo mu pouhých 63 let.
A ačkoliv jméno Štibich dnes už mnoho diváků nezná, jeho předseda Kalina zůstane nesmrtelný. A bude nás svou kolébavou chůzí a „obličeji“ rozesmívat ještě hodně dlouho.
Zdroje:
Úsměvy … Miloslava Štibicha (s2e234), rok 2002,
https://cinoherniklub.cz/magazin/11479/
https://www.fdb.cz/lidi-filmografie-profesni/23491-miloslav-stibich.html
https://www.csfd.cz/tvurce/13434-miloslav-stibich/
