Článek
„To je Jurek! To musí být Jurek!“ radují se horolezci v základním táboře, zatímco sledují, jak strmou stěnou pomalu sestupuje malá tečka.
„Ale proč jde sám?!“, začíná v nich po chvíli hlodat pochybnost.
Je to jen pár dnů, co se Jerzy Kukuczka s kamarádem Ryszardem Pawlowskim vydali vstříc jedné z posledních velkých výzev Himálaje. Vstříc jižní stěně Lhotse. Vstříc třem výškovým kilometrům náročných skalních stupňů, strmých pilířů a kuloárů, které ještě nikdo nevylezl. Pokud by se jim výstup podařil, zapsali by se do dějin.
V Himálaji právě začíná podzim. Majestátní siluetu jižní stěny přesto už dva dny osvětlují ostré sluneční paprsky. Toho roku asi poslední krásné dny. Jenže po obou Polácích není už nějakou dobu ani vidu, ani slechu.
Až doteď. Malá postava se na sněhu a ledu, od nějž se nepříjemně odráží slunce, stále přibližuje. A s každým krokem je jasnější, že Jurek to není.
Horolezcům začíná pomalu docházet, že jejich kamarád se už nevrátí.
Kde se ukrývá vertikální svět?
Jurek Kukuczka vyrůstal v dělnické rodině. Po válce se jeho rodiče z beskydské osady Istebná přestěhovali za prací do Katovic, kde se jim v roce 1948 malý Jurek narodil. Pětičlenná rodina žila v jednopokojovém bytě. Jurkovy vyhlídky tak nebyly růžové. Kluci z takto chudých poměrů tehdy končili nejčastěji jako dělníci nebo horníci. A rodina Kukuczkových byla velmi chudá.
Už jako čtrnáctiletý proto chlapec nastoupil na ranní směnu do továrny na výrobu signalizačních zařízení. Neposedný kluk se rychle zapojil do kolektivu a brzo našel zalíbení v organizovaných turistických výletech. A tak, zatímco jeho vrstevníci sbírali odznaky jako harceři (polští pionýři), mladý Jurek dychtil po tzv. GOTkách, po horských turistických odznacích. Nejdříve sbíral bronzové, pak stříbrné a nakonec zlaté.
Ačkoliv stále bydlel s rodiči ve městě, neustále ho to táhlo do hor. Téměř veškerý volný čas trávil v Beskydech nebo v Krkonoších. V sedmnácti letech vstoupil do místního horolezeckého klubu a změnil se mu svět. Po letech na to vzpomínal ve své knize:
„Skály jsem se poprvé dotkl v sobotu odpoledne 4. září 1965 … Dotkl jsem se jí, vytáhl jsem se nahoru a cítil jsem, že se skály nejen nějak držím, ale že ji dokonce dokážu překonat. Tak jsem objevil svůj nový vertikální svět.“
- Jerzy Kukuczka, z knihy Můj vertikální svět.
Kopce v Beskydech mu najednou byly malé. Nedlouho po objevení nového světa absolvoval v Tatrách lezecký kurz.
Roku 1972 způsobili Poláci rozruch v italských Dolomitech. Riskantní výstup na Torre Trieste zaujal i místní tisk. Jerzy byl samozřejmě u toho.
Výšková nemoc na „kopečkách“ a cesta do Himálaje
První zkušenost s velehorami ale získal mladý Jerzy Kukuczka až v roce 1974. Bylo mu 26 let a v Katovickém horolezeckém klubu byl již zavedeným členem. Prolezl Tatry i Dolomity a měl dost zkušeností na to, aby ho jeho klub doporučil k expedici do hor Severní Ameriky. Kukuczka se tam účastnil několika výstupů na Aljašce a v Kanadě. Celá výprava vyvrcholila zdoláním nejvyššího štítu kontinentu, Mount McKinley. Jerzymu se sice podařilo na horu vylézt, dostal však krutou lekci.
Mladého horolezce při výstupu na 6196 metrů vysokou Denali zasáhla akutní výšková nemoc. Utrpěl omrzliny na nohou a dokonce mu na jedné z nich musel být amputován palec. Pro Kukuczku expedice předčasně skončila. Jak později vzpomínal, ještě když v Anchorage nastupoval do letadla, kutálely se mu po tvářích slzy. Celá zkušenost zasadila tvrdou ránu do jeho sebevědomí. Jak chce lézt v Himálaji, když trpí výškovou nemocí na horách o dva kilometry nižších? Najednou měl pocit, že do komunity vysokohorských lezců nikdy patřit nebude.
Přesto nakonec mladý Jerzy dostal šanci ukázat, co umí. Roku 1977 organizoval jeho domovský klub polsko-rakouskou expedici s cílem zdolat Nanga Parbat. Byla to Kukuczkova první zkušenost v Himálaji. A byl to doslova křest ohněm. Poláci dosáhli výšky asi 7950 metrů, kde je na vrcholovém hřebenu zastavila kombinace špatného počasí, docházejícího času a totálního vysílení. Jurek byl členem vrcholového týmu.
O dva roky později dostal další šanci. Tentokrát si na něj vzpomněli jeho kamarádi z Gliwic Adam Bilczewski a Janusz Baranek. Když koncem sedmdesátých let plánovali expedici na Lhotse, ukázali při sestavování týmu také na Kukuczku. A to přesto, že oba byli na Aljašce svědky jeho selhání na Mt. McKinley. V mladém a zarputilém Jurkovi ale viděli neskutečnou kombinaci energie, odvahy (nebo spíš troufalosti) a hlavně nezlomné vůle.
Poprvé v zóně smrti, aneb na co kyslík?
A on se jim za to odvděčil. Na Lhotse dokázal roku 1979 konečně vylézt až na vrchol. Ba co víc, spolu s Andrzejem Czokem se rozhodli, že láhve s kyslíkem nechají v základním táboře. To bylo tehdy zcela výjimečné. Messner a Habeler podnikli první výstup na Everest bez životadárných láhví teprve před pár lety. Také na ostatních osmitisícovkách to bylo ojedinělé. Odborníci a lékaři považovali takové výstupy bez kyslíku za hazard se životem. To nakonec platí dodnes.
Polská výprava na konci expedice v Severní Americe. Zraněný Kukuczka jako druhý zleva. Anchorage, 26. června 1974.
Jak se však ukázalo, zdolání Lhotse alpským stylem bez láhví na zádech bylo jen začátkem neuvěřitelné cesty. Cesty, která často vedla neprobádanými strmými stěnami, které skromný Jurek vyšel jako vůbec první na světě. Cesty, která mnohdy zavedla Kukuczku na střechu světa i v zimě, kdy v horách panovaly mnohem horší povětrnostní a sněhové podmínky a krutý mráz. Cesty, na které byly neskutečné úspěchy lemovány utrpením a často i smrtí.
Z tohoto pohledu můžeme výstup na Lhotse bez kyslíku považovat za skoro nezajímavý. Od té chvíle totiž každý další počin Jurka v Himálaji nebo v sousedním Karákóramu posouval hranice.
Zcela novými cestami vystoupil na Gasherbrum I a II, Broad Peak a Makalu. Na poslední jmenované hoře šel dokonce celý prvovýstup sám a bez kyslíku! Pomocné láhve nakonec Kukuczka použil na jediné osmitisícovce. Na té nejvyšší. Při prvovýstupu technicky náročným jižním pilířem Everestu.
Svůj opravdový majstrštyk si ale Jurek nechal na druhou nejvyšší horu planety. Na už tak hrůzu nahánějící K2. Spolu s parťákem Tadeuszem Piotrkowskim se rozhodli nejobávanější horu světa zdolat dosud neprobádaným středem jižní stěny. Samozřejmě bez kyslíku. Mnoho jejich kolegů je v tu chvíli mělo definitivně za blázny.
Strach o život na K2
Píše se rok 1986 a oba Poláci jsou součástí velké mezinárodní expedice organizované mnichovským lékařem dr. Karlem Herrligkofferem. Pro Kukuczku to znamená úlevu. Nemusí se zaobírat papírováním, sháněním zásob ani domlouváním lidí. Může se plně soustředit na svůj cíl. Na jedno písmeno a jedno číslo. K2.
Expedice dostává povolení pro výstup na vrcholy Broad Peak a K2 jižní stěnou. Horolezci se proto brzo po příletu do pohoří Karákóram rozdělí do dvou skupin. Mnoho lezců se ovšem zdráhá přihlásit do skupiny pokoušející se o výstup na K2. Vědí totiž, jak riskantní podnik Kukuczka s Piotrkowskim chystají.
Jerzy se vrací na místo činu. Náročnou cestu jižní stěnou si osahal už před čtyřmi lety. Tehdy se na ni s Wojciechem Kurtykou vydali alpským stylem a skončili asi ve čtvrtině. Stačilo to ale k tomu, aby poznali, že tento výstup bude opravdová ruská ruleta. Stoupání přímo pod převislými ledopády, s rizikem sesuvů a lavin, neprobádanou cestou, navíc na nejnebezpečnější velehoře na světě. Jurek od té doby nemyslel na nic jiného. Byl pevně odhodlán se o ten výstup pokusit.
Tak pevně, že počátkem června 86´ znovu vzhlíží k jižní stěně K2.
Jedna ze vzácných fotografií pořízených při prvovýstupu extrémně nebezpečnou jižní stěnou K2. Piotrkowski leze, Kukuczka fotí. Nad jejich hlavami se tyčí jeden z mnoha zrádných převisů. Červenec 1986.
Je vrchol výstupového okna a základní tábor je doslova zaplaven horolezci. Jsou tu Italové, Francouzi, Korejci. Všichni sní o jediném. Stanout na vrcholu. Nakonec se to povede jen hrstce. A jen dva přitom vstoupí do historie.
Je 7. června ráno a malá nenápadná skupinka odvážlivců s Jurkem v čele vyráží vstříc strmé stěně. S oběma Poláky nakonec jdou jen tři Švýcaři a Němec Toni Freudig. Nutno říci, že dodnes kolují nejasnosti o tom, zda se - zejména Švýcaři - připojili k Polákům zcela dobrovolně. Říká se, že je k výstupu jižní stěnou přemluvil vedoucí expedice dr. Herrligkoffer. Těžko soudit, co jej k tomu vedlo. Možná to byl oprávněný strach o život obou polských odvážlivců.
Na zlé hoře sami
Švýcaři a Němec původně chtěli jít mnohem bezpečnější a prozkoumanou Abruzziho cestou. Do riskantního podniku s Poláky se jim proto nijak zvlášť nechce. A brzo to dávají znát. Jen pár desítek metrů nad táborem č. 1 se švýcarské trio při pohledu na stěnu odpojuje od skupiny. Zůstávají jen Kukuczka, Piotrkowski a Freudig.
Druhý tábor založí pod prvním hrůzu nahánějícím serakem. Je to obrovský ledový převis trčící z hory ve výšce asi 6400 metrů. Vypadá jako ohromný ledový balkón nad jejich hlavami, který na ně vrhá dlouhý stín. Není možné jej přelézt. Horolezci musí jít oklikou přes vedle se tyčící strmou skalní stěnou. Náročný výstup s hrozbou ledových sesuvů je nakonec moc i pro Freudiga. Kukuczka s Piotrkowskim jsou najednou na nejnáročnější výstup jejich života sami.
Oba Poláci dokáží postupně vylézt až do výšky okolo 7400 metrů. Tam je ale koncem června stihne ohromná vánice. Musí rychle sestoupit až do základního tábora a pokusit se o téměř nemožný výstup za příznivějšího počasí. Cokoliv jiného se rovná jisté sebevraždě.
Až 3. července se nebe umoudří tak, aby mohli vyrazit. Do druhého tábora to jde snadno. Ovšem výstup do oněch 7400 metrů, kde zůstaly jejich zásoby z předešlého pokusu, jim sebere veškeré síly. A skutečné trápení má teprve přijít. Následuje postup náročným kuloárem, který si oba Poláci překřtí podle jeho tvaru na tzv. hokejku.
Piotrkowski na hřebenu K2. Odsud už to bylo k vrcholu kousek. Přesto každý špatný krok mohl znamenat katastrofu.
Nemožná mise?
Na konci oné hokejky na vysílené lezce čeká šok. Jako bílá zeď se před nimi tyčí téměř vertikální neprostupná stěna. Do poslední chvíle byla skrytá za skalisky a nebyla vidět. Vrcholový hřeben už mají téměř na dohled. Jsou v zóně smrti, ve výšce 8000 metrů nad mořem. Ale nemohou dál. Nemají sílu. A do mysli se jim vkrádá nejistota. Dokáží vůbec onu mohutnou stěnu přelézt? Nezbývá, než pod tou majestátní bílou zdí přenocovat.
Dalšího dne ráno přece jen vykřešou Kukuczka s Piotrkowskim malou naději. Na boku stěny objeví asi stometrový skalní masiv. Prvních 30 metrů vypadá sice téměř nepřekonatelně, zbytek stěny už se ale zdá snesitelnější. Vyrazí s nově nabytým optimismem. Začátek je ale ještě horší, než se původně zdálo. Zanedlouho tuší, že je čeká další noc v zóně smrti. Ač lezou nalehko, jen s 30 metry lana a s co nejméně vybavením, těch prvních 30 metrů obtížnosti V+ jim v ohromné výšce a bez kyslíku zabere téměř celý den. Navíc se dopustí jedné takřka osudové chyby. Při výstupu na stěnu jim upadne poslední plynový vařič. Zmizí v nenávratnu.
Další noc v zóně smrti tak stráví znovu pod onou osudnou stěnou. A s jediným zdrojem tepla. S malou svíčkou. Díky ní si dokáží rozmrazit alespoň trochu sněhu, aby měli co pít. Vystačí to s bídou na jeden malý hrnek vody.
Dalšího rána tak stojí před těžkým rozhodnutím. Ví, že podobnou noc už znovu nezvládnou. Nechávají proto stan, teplé spacáky i další vybavení na místě a jdou nahoru jen s cepíny, lanem a fotoaparátem. A s vědomím, že případná další noc bez spacáku a bez stanu může být jejich poslední.
Jediní, kteří to dokázali
Kolem poledne přichází konečně úleva. Hřeben. A na něm zbytky, které tu před pár týdny nechali Francouzi. Kukuczka s Piotrkowskim se konečně napojují na Abruzziho cestu. Další výstup už vede po probádané a mnohem mírnější trase. Ale čas je neúprosný. Je už okolo šesté hodiny večer a v Kukuczkovi začíná hlodat pochybnost. Stihnou to? Není už příliš pozdě?
Není si jistý. Působí na něj vysoká nadmořská výška. Po dvou nocích v zóně smrti bez kyslíku je na pokraji sil. Je zmatený. Blouzní. Najednou před sebou uvidí lano a mírný svah. Vyjde na něj. A dál už není nic. Stojí na vrcholu. Dokázal to. Piotrkowski se připojí po pár minutách. V začínajícím šeru udělají několik obrázků. Bez nich by jim těžko někdo uvěřil, že to opravdu dokázali.
Vysílený Jerzy Kukuczka na vrcholu K2. Na sestupu potkala dvojici tragédie.
Když se dávají na sestup, slunce už zapadá. Brzo se ocitají sami ve tmě. Jen slabá baterka ukazuje cestu hlubokým sněhem na ledové krustě. Za pár hodin ale nemají ani tu. Žárovka se spálí. Najednou je úplná tma. Teplota prudce padá. Oba hrdinové jsou bez světla, bez stanu, bez vařiče. Rozhodnou se, že si vykopou díry ve sněhu a stráví další noc v zóně smrti. Nemají ale sebemenší zdroj tepla ani teplé spacáky. V noci padá teplota na -30 °C.
Téměř nespí. Nejde to. Mráz je doslova bodá do celého těla. Třesou se a čekají na rozbřesk. S prvními paprsky slunce se znovu vydávají směrem dolů.
Smrt si dala na čas
Ale hora jim ani pak nedopřeje klidný sestup. Čerstvý sníh z předešlých dní leží na zmrzlém podkladu a hrozí akutní nebezpečí lavin. Sestupují velmi pomalu s mnoha oklikami. Do toho se na obou podepisuje neúprosná únava. Za den slezou jen asi 400 výškových metrů.
Další ráno po noci bez spánku. Oba vysílení horolezci dál pomalu sestupují. Až okolo desáté hodiny přichází najednou úleva. Kukuczka spatří dole pod sebou stany. Je to tábor korejské expedice. Najednou oba vědí, že míří správným směrem. Jenže mezi nimi a táborem je prudká ledová stěna. Kukuczka čeká, až k němu Piotrkowski sestoupí.
„Vytáhni lano!“, vysouká ze sebe. Vtom se v očích jeho kamaráda objeví zděšení. Lano zůstalo v bivaku nahoře. Nezbývá, než se pokusit o sestup bez jištění.
Jenže vyčerpání si vybírá stále větší daň. Vysílený Piotrkowski si špatně zajistí mačky. Na prudké a zledovatělé stěně se mu postupně uvolní a nejdříve jedna a pak druhá se mu sesunou z nohou a sjedou po ledovém podkladu. Sestup bez nich je zhola nemožný. Piotrkowski se sice pokouší jistit cepíny, ale udělá jen pár kroků, než uklouzne a zřítí se.
Kukuczka ještě chvíli kamaráda hledá. Z posledních sil křičí jeho jméno. Přitom už ale sám ví, že je to marné. Na nic dalšího nemá sílu. Sestoupit posledních dvě stě metrů do opuštěného tábora mu nakonec zabere neskutečných pět hodin. Vleze do jednoho ze stanů a okamžitě usne. Teprve dalšího dne najde dostatek sil, nají se a pokračuje pomalu dolů. Když sestoupí do základního tábora, je zcela vyčerpán. Neudrží v rukou ani lano.
Poslední hurá
Od té doby tzv. polskou cestou nikdo jiný na vrchol nevyleze. Legendární Reinhold Messner jí dokonce označí za sebevražednou. Mimochodem, je to jediná vylezená cesta na osmitisícový vrchol, kterou od prvovýstupu nikdo jiný nezopakoval. Převislé ledové seraky, všudypřítomné riziko sesuvu ledu nebo laviny, náročný výstup na stometrovou stěnu obtížnosti V+ v zóně smrti. To všechno většinu lezců spolehlivě odradí. I samotné pokusy o zdolání této cesty lze za posledních 40 let spočítat na prstech jedné ruky.
Kukuczka později na jejich polskou cestu vzpomíná jako na oslavu alpinismu, která skončila nelítostným a smrtelným soubojem mezi člověkem a horou. Soubojem, který Jerzy Kukuczka vedl vždy férově s pokorou a skromností. Nakonec i proto lezl v zóně smrti bez kyslíku. Ne kvůli tomu, aby vstoupil do jakéhosi elitního klubu horolezců nebo aby byl slavný.
Jerzy Kukuczka si užívá výjimečně krásné počasí. Ještě netuší, jaká tragédie ho za pár dní potká. Jeden z výškových táborů na jižní stěně Lhotse, říjen 1989.
Přesto se dá říct, že na podzim 1989 slavným je. Dokázal už téměř vše. Má slezenou korunu Himálaje. V Polsku se stává Mužem roku. Na olympiádě v Calgary dostává čestnou medaili. Má pověst legendy. Je otcem od rodiny. Rozhodně si nemusí nic dokazovat. Tedy až na jednu výzvu. Na výzvu, která ho provází od jeho první zdolané osmitisícovky. Ta výzva má tvar jižní stěny Lhotse.
V té době je ona stěna mýtem, něčím téměř nedostupným, nedotknutelným. Je fascinací i posedlostí pro ty nejlepší. Také proto se o výstup na ni pokouší na jaře 1989 se svou expedicí i slavný Reinhold Messner. Svého velkého rivala Kukuczku samozřejmě na vlastní expedici nepozve.
Messner na stěně neuspěje. A tak se na podzim vydává do těsného sousedství Everestu i Jurek. Má to být jeho poslední velké himálajské hurá. Je mu jednačtyřicet a čeká ho poslední opravdová výzva.
Osudných 6 milimetrů
Na konci října 1989 zastihne Poláky na Lhotse okno krásného počasí.
Ryszard Pawlowski a Jerzy Kukuczka jsou odhodláni toho využít. Postupně stoupají ohromnou tříkilometrovou stěnou vzhůru. 24. října to už už vypadá, že oba Poláci se znovu zapíší do dějin. Jurkovi zbývá ke zdolání stěny posledních několik metrů. Vidí oblohu, která modře svítí nad posledními několika chyty. Pak už následuje jenom hřeben.
Ten moment jako by zrcadlil celou kukuczkovu horolezeckou dráhu. Naposledy se rozhoduje podstoupit souboj s horou. Riskuje a vrhá se s vysílením do posledních náročných chytů. Je to všechno nebo nic. Možná zafunguje chvilková nepozornost. Možná podcenění situace. A možná jen smůla a zvětralý kus skály, který se mu pod rukou ulomí. To už se nedozvíme. Faktem je, že Pawlowski na vlastní oči sleduje, kterak Jerzy jen několik metrů pod vrcholem stěny uklouzne. Nejdříve se pomalu sune po skále. Ve vteřině se to ale promění v pád dolů. Pawlowskému zatrne. V tu chvíli se smiřuje s tím, že ho kamarád může strhnout s sebou. Šestimilimetrové lano, které oba ve spěchu nezdvojí, se ale přetrhne a nejlepší polský horolezec a jeden z nejlepších lezců všech dob se řítí dolů z jedné z nejvyšších skalních stěn na světě.
Ryszard Pawlowski se o pár dnů později proměňuje v tu nepatrnou malou tečku, která sestupuje strmou stěnou dolů. Sama. S vypětím všech sil. A se slzami v očích. Ještě těžší než sestup je povinnost odvyprávět Jurkovým kamarádům, co se nahoře stalo.
Tak se uzavírá osud člověka, který nedělal horolezectví pro slávu. Osud člověka, který zato lezl v každé volné chvíli a který byl ochoten zdolávání nových vrcholů obětovat téměř vše.
Leden 1985. Jurek se v Pokhaře chystá na první zimní výstup na Dhaulagiri (8167 m.n.m.). Za povšimnutí stojí péřová zimní bunda, kterou nebylo radno sundávat ani v kuchyni. I takové byly zimní expedice v Himálaji.
Natěrač legendou
Jurek Kukuczka nelozil jen po skalách. Doma v Polsku jste ho mohli s lanem v ruce velice často potkat na komínech slezských továren. Rizikovou prací výškového natěrače si přivydělával. Musel. Jinak totiž pracoval jako elektrotechnik s podprůměrným platem. Co by stačilo jakž takž na obživu v chudém socialistickém Polsku, nepokrylo by ani náklady na vycestování do Nepálu. Balancování na komínových římsách bylo tehdy mnohem lépe placeno. Navíc se dalo svým způsobem považovat za jakousi formu tréninku.
Přestože měl dvě práce a přestože v té době horolezce jako „výkladní skříň“ režimu podporoval částečně i stát, na vyskakování to nebylo. O Kukuczkovi se říkalo, že hory vlastně překonával dvakrát. Nejen výstupem na strmé stěny a hřebeny, ale také náročným sháněním prostředků a vybavení. To často pocházelo z druhé ruky. A mnohdy si jeho součásti dokonce vyráběl Kukuczka sám. Doma na koleně. Tohle všechno dodává jeho impozantním výkonům ještě mnohem větší rozměr.
Ovšem také temný stín. Ono lano, které ho mělo na Lhotse jistit, prý Kukuczka koupil pár dnů předtím právě z druhé ruky. V Káthmandú na tržišti. Kdo ví, jestli by kvalitnější vybavení tehdy Jurkovi zachránilo život.
Dobrodruh Kukuczka by podobné myšlenky nejspíš rychle zavrhl. Na nějaké „co by kdyby“ jej příliš neužilo. Možná i proto zvládl korunu Himálaje vylézt dvakrát rychleji než legendární Messner. Vlastní cestou. Po svém. A klidně i v zimě.
Přijeďte se podívat
Jak jsem předestřel v úvodu, nelze s jistotou tvrdit, kdo byl nejlepším horolezcem všech dob. Neexistují téměř žádné jasně měřitelné parametry, které by vedly k jednomu jménu. Existují jen příběhy. A ten Jurkův byl skutečně fascinující. Plný odvahy, skromnosti, vzestupů i pádů. A nám Čechům tak nějak blízký.
Úspěchy druhého dobyvatele Koruny Himálaje a Karákóramu můžeme obdivovat dodnes. V Istebné, ve vesničce, z níž Kukuczka pocházel, a kterou najdete jen co by kamenem dohodil od Jablůnkova. V malé horské chatě, odkud vyrážel na své první výpravy po okolí, se nachází pamětní pokoj Jerzyho Kukuczky. Objevíte v něm fotky a různé artefakty včetně kusů vybavení, na kterých je dodnes jasně patrná domácí výroba. Společně jsou důkazem toho, kterak skromný kluk z Beskyd dobyl Himálaj a stal se strůjcem zlaté dekády polského himálajského horolezectví.
Pamětní pokoj Jerzyho Kukuczky byl v Istebné zřízen v roce 1996, sedm let po jeho tragické smrti. Jeho založení iniciovala manželka Cecylia. Rozhodla se vytvořit místo připomínající život, vášeň a mimořádné úspěchy jejího manžela. Výsledkem je ojedinělé osobní muzeum, které často navštěvují milovníci hor, turisté a himálajští horolezci z celého světa. Není to jen muzeum. Je to odkaz muže, který zanechal trvalou stopu v historii světového horolezectví.
Na tomto místě bych rád poděkoval panu Adrianu Wojciechowskému a nadaci Wielki Człowiek, která muzeum Jerzyho Kukuczky spravuje. Bez jeho příspěvků a poskytnutých jedinečných fotografií z himálajských expedic by obraz skutečně „velkého člověka“ nemohl být úplný.
V současné době se nadace navíc věnuje rekonstrukci a rozšíření muzea. Cílem je představit nové exponáty související se životem a expedicemi Jerzyho Kukuczky a rozšířit výstavní prostor. Pro české turisty bude navíc ve spolupráci s Polským svazem mládeže v České republice připraven specializovaný audioprůvodce v češtině, který usnadní seznámení se s příběhem slavného horolezce i širšímu publiku. Virtuální prohlídka je dostupná už nyní na adrese https://jerzykukuczka.com.
Když si v muzeu prohlížíte vrcholové fotografie a pod nimi vystavené staré cepíny nebo ručně šité boty, vkrádá se vám na mysl jeden Jerzyho citát. Citát, který tak nějak vystihuje jeho povahu, jeho přístup k životu a jeho odkaz.
„Moc se mi nelíbí lézt už vyšlapanými cestami. V horách je toho tolik co objevovat. A tak, když si můžu vybrat, lezu nahoru vlastní cestou.“
- Jerzy Kukuczka, z rozhovoru s TVP.
Zdroje a doprovodné informace:
My vertical world : Climbing the 8000-metre peaks, Kukuczka, Jerzy, Seattle : Mountaineers, 1992
https://jerzykukuczka.com/en/jerzy-kukuczka
https://wielkiczlowiek.pl/
https://www.idnes.cz/xman/adrenalin/kukuczka-jerzy-horolezec-mount-everest.A230322_200709_xman-adrenalin_fro
https://everesttoday.com/on-this-day-in-1986-the-south-face-of-k2-was-climbed-at-a-devastating-cost/
https://explorersweb.com/remembering-jerzy-kukuczka/
http://www.goat.cz/index.php?path=Himalaj_Horolezci_Kukuczka_KukuczkaPage
https://www.mountainlifemedia.ca/2020/09/polish-syndrome-unsung-alpinists-conquer-the-himalaya/
Projekt modernizace Pamětní síně Jerzyho Kukuczky je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci Fondu malých projektů programu Interreg Česko–Polsko 2021–2027, jehož správcem v našem regionu je Sdružení pro rozvoj a regionální spolupráci „Olza“
