Článek
Na první pohled se to zdá snadné. Každý máme jeden hlas, každý hlas má stejnou váhu, každá strana (která překoná 5 %) dostane takový počet křesel, kolik dostala hlasů. Poměrově, samozřejmě.
Hotovo. Konec.
Až na to, že tak jednoduché to ani zdaleka není.
Naivní ústava a drsné vystřízlivění
Pokud jste ještě do dneška věřili tomu, že všichni máme stejný podíl na volbě poslanců, anebo dokonce tomu, že se poslanecké lavice obsadí skutečně věrohodně podle toho, jaký počet hlasů jednotlivé strany získaly, čeká vás těžké vystřízlivění. Vlastně jediné, co ve skutečnosti platí, je to, že všichni máme jeden hlas.
Ale všechna zvířátka si rozhodně nejsou rovna.
„No jo,“ namítnou možná někteří, „ale vždyť to je základem demokracie. Že zdrojem moci je lid. A že má každý hlas stejnou váhu. A že jsou lidé reprezentováni svými zástupci podle toho, kolik hlasů lidu oni zástupci dostali.“
Jenže to je naivní teorie. Ideál, kterého bychom chtěli dosáhnout. Teoretický mýtus vytyčený v Ústavě a vrytý do mysli vzdělaných idealistů. V praxi je zcela nedosažitelný.
Hlavní kámen úrazu spočívá v rozdělení republiky. Tedy ne v tom na Babiše a Anti-Babiše nebo na kavárnu versus dezoláty. Jde o rozdělení země na volební kraje. Právě v těch se totiž rozdávají poslancům jejich mandáty. Kraje mají rozdílný počet obyvatel, odlišnou volební účast, jiné socioekonomické složení nebo vůbec rozdílné smýšlení lidí. Ale tohle všechno by se dalo překonat. Kdyby nebylo toho největšího záškodníka. Jmenuje se volební systém.
Houfy statistiků, matematiků a politiků se po několik století pokoušely o to nalézt co možná nejspravedlivější metodu, jak přeměnit hlasy v poslance. Jenže žádný z nich nepočítal s rozdělením naší země na kraje.
Hrozivá síla krajů
Ale nepředbíhejme. Abychom pochopili, proč si nejsou všechna zvířátka ve volbách rovna, musíme jít pěkně popořadě.
Volby si nevybírají. Řádové sestry kráčejí v hustém dešti k volební komisi. Volby do Poslanecké sněmovny roku 1925.
Když ve volební sobotu odbije taková jedenáctá večer a poslední popletové z volebních komisí se dopočítají posledních hlasovacích lístků, musí se jako první podělit mandáty právě do jednotlivých krajů. Na první pohled je to spravedlivé. Tam, kde hlasovalo více lidí, se bude radovat více budoucích poslanců. Postupuje se tak, že se celkový počet platných hlasů odevzdaných v celé republice a v zahraničí stranám s výsledkem nad 5 % vydělí počtem poslanců ve Sněmovně. Tím dostaneme ideální počet hlasů na jeden mandát, tzv. republikové mandátové číslo. Potud by to ještě šlo.
Jenže pak se tohle číslo musí naroubovat a upravit na jednotlivé kraje. Dejme tomu, že k urnám přijde odvolit celkem 5 milionů lidí. Počet ideálních hlasů na mandát tak bude činit v rámci celé republiky 5mil./200 - tedy 25 tisíc. A pokud např. v Libereckém kraji odvolí 250 tisíc voličů, vydělíme toto číslo mandátovým číslem, tedy: 250 000:25 000. Z této operace zjistíme, že na Liberecký kraj připadne deset poslaneckých křesel. Jednoduché.
Jenže pozornému čtenáři jistě neunikne, že z takové početní operace zpravidla nevyjde celé číslo. Počet mandátů pro kraje se tak vždy zaokrouhlí dolů a mandáty, které zbydou, se rozdělí mezi ty kraje, u nichž byl zbytek v rámci dělení nejvyšší.
Toto vypořádání zbytků při dělení mandátů je první vlaštovkou, která hází svým malým zobáčkem malé vidličky do rovnosti hlasů jednotlivých voličů v jednotlivých krajích. Ale nebojte se, ty pořádné vidle teprve přiletí.
Ale k tomu až za chvíli.
Magické a „cinklé“ volební číslo
Teď jsme zjistili počet mandátu v každém kraji. Ale jak tato pomyslná poslanecká křesla rozdělit jednotlivým stranám? Logickým krokem je znovu hlasy podělit. Ale tentokrát jen hlasy odevzdané v daném kraji. Používá se k tomu tzv. Imperialiho kvóta. Funguje to tak, že se k počtu mandátů, které se mají rozdělit v daném kraji, připočte číslo 2, a výsledným číslem se pak podělí počet odevzdaných hlasů té které straně. Teprve teď se někam dostáváme. Že jste se v tom dávno ztratili? Nevadí. Právě jsme totiž získali tzv. volební číslo.
To vyjadřuje počet hlasů, které musí strana v daném kraji získat, aby obdržela jeden poslanecký mandát. A právě tady to začíná být zajímavé. Na vině je samozřejmě ona Imperialiho kvóta. Ta totiž připočítává k počtu mandátů vždy stejné číslo. Tím zcela narušuje počáteční rovnost hlasů v jednotlivých krajích. Zároveň tím láká celé hejno vlaštovek, které společně hodí do rovnosti hlasů obrovské vidle a rozdrtí ji na padrť. Nevěříte?
Tak to zjednodušme a vraťme se k našemu příkladu. V Libereckém kraji bylo odevzdáno 250 tisíc hlasů a má se rozdělit 10 mandátů. Pro nárok na poslanecké křeslo tak musí strana získat alespoň 20 834 hlasy (250 000/12). Ale pokud by např. v Praze bylo odevzdáno 750 000 hlasů, dostala by Praha 30 mandátů. To vyjadřuje samozřejmě větší podíl voličů.
Když je hlasů hodně. Schránky s hlasovacími lístky po parlamentních volbách v severozápadním Dilí. Rok 2009
Jenomže v obou případech přičteme k počtu rozdělovaných mandátů před jejich rozdělením stejné číslo (2). A právě tento krok udělá ze spravedlivé dělby křesel utopii. Kvůli Imperialiho kvótě tak v důsledku potřebuje ta samá strana pro zisk jednoho mandátu v Praze obdržet o celých 2603 hlasů více než v menším kraji Libereckém (750 000/32=23 437,5 hlasů). Síla jednoho hlasu by tak při těch samých volbách byla v Libereckém kraji teoreticky o více než 11 % větší než v Praze.
Zvláštní? Ano, ale Imperialiho kvóta ještě neřekla poslední slovo.
Záludné zbytky
Teď už známe počet mandátů v kraji i počet hlasů nutných k jejich přidělení daným stranám. Nic proto nebrání tomu mandáty rozdělit. Znovu si to ukážeme na teoretickém příkladu. Třeba na onom příkladu Prahy. Volby by mohly dopadnout např. takto:
strana I získala 232 800,
strana II 207 250,
strana III 172 400 a
strana IV 137 550 hlasů.
Tím jsme teoreticky rozdělili všech 750 tisíc hlasů mezi čtyři strany.
Nyní zbývá jim rozdělit mandáty. Těch je třicet a na získání jednoho je třeba oněch necelých 23 a půl tisíce hlasů. Podle tohoto klíče získá strana I 9 mandátů, protože volební číslo se do jejího zisku vejde devětkrát. Podle stejného pravidla získá strana II 8 mandátů, strana III 7 mandátů a strana IV 5 poslaneckých křesel.
Jak je vidět, i když si tyto čtyři strany rozdělily beze zbytku všechny hlasy odevzdané v našem případě v hlavním městě, nedosáhly na to, aby si rozdělily všechna křesla. Je to způsobeno - jak jinak - zbytky vznikajícími při dělení. A tak, ačkoliv měla Praha nárok na 30 poslanců, kvůli tomu, že se poslanci neumí rozpůlit, získaly strany v součtu jen 29 křesel. V takovém případě se (pro někoho bohužel) nemůže stát, že by mandáty zůstaly neobsazeny.
Celostátní kolo
Nerozdělené mandáty a nevyužité hlasy, včetně těch, které zbyly z dělení volebním číslem u jednotlivých stran, se převádějí do tzv. druhého skrutinia. Tam už nehrají roli volební kraje. Na celostátní úrovni se sečtou všechny hlasy, které zbyly v rámci dělení a všechny nerozdělené mandáty.
Jejich přerozdělení pak probíhá na základě tzv. Hagenbach-Bischoffovy kvóty. Podle té se sečtou všechny hlasy, které zbyly z rozdělování mandátů na úrovni krajů a ty se vydělí počtem zbylých mandátů navýšeným o číslo 1.
To znamená, že pokud by např. v rámci celé republiky činil zbytek dělení ze všech krajů 400 000 hlasů a zbývalo by 9 mandátů, bylo by na jeden mandát potřeba 40 tisíc hlasů. Na křeslo by tak měla nárok každá strana, u níž součet všech zbytků z dělení hlasů v krajích dosáhl tohoto počtu.
TGM kráčí k volební komisi v doprovodu dcery Alice. Lidé jím projevují uznání. Rok 1929.
Zdá se vám to příliš složité? Nepřehledné? Matoucí? Možná. Ale pokud by to nakonec přineslo spravedlivý výsledek, proč ne. No, ani tady vás jako voliče příliš nepotěším. Přes komplexnost celého systému, kvóty, dělení, zbytky a přepočty se může stát, že systém vyplivne zkreslený volební výsledek. A to do té míry, že ten, kdo získá více hlasů, má nakonec přiděleno méně poslaneckých křesel.
Nemusíme chodit daleko. V minulých sněmovních volbách získalo SPOLU 1 493 905 hlasů, zatímco ANO 1 458 140 hlasů. Přesto získalo Babišovo hnutí 72 poslanců, zatímco SPOLU jen 71.
Jak (ne)funguje ochrana menšiny?
Ale to není vše. Stávající systém přepočtu hlasů je celkem nový. Poprvé byl využit právě v posledních sněmovních volbách. A až ironicky zní fakt, že byl zvolen v reakci na rozhodnutí Ústavního soudu. Ten zrušil dříve užívanou d'Hondtovu metodu proto, že kvůli její aplikaci na volební kraje znevýhodňovala malé strany. Ty často v menších krajích neměly šanci dosáhnout na mandát. Cílem tak bylo zavést systém, který by lépe zrcadlil ono poměrové zastoupení a ochranu menšin (malých stran).
Právě proto byla zavedena Imperialiho kvóta. Jejím cílem nebylo nic jiného než právě rozbít rovnost hlasů tím, že se posílí síla hlasů v malých krajích a tím i šance menších stran na lepší výsledek. Jak to dopadlo? Vraťme se k posledním volbám. Pokud budeme počítat jen s celorepublikovým mandátovým číslem, tedy bez rozdělení na kraje, mělo by v posledních volbách získat SPOLU jen 69,4 mandátů, ANO pak dokonce jen 67,7 mandátu. Na druhé straně koalice Pir-STAN měla mít 39 poslanců. Získala jich jen 37. SPD mělo mít nárok na skoro 24 křesel. Ale mělo poslanců jen 20.
Jistě, může to být dílem náhody a momentálního rozdělení zbytků při dělení, který zrovna v tu dobu nepřál malým stranám. Ale když uvážíme celé to snažení s Imperialiho kvótou. Když uvážíme, že od sametové revoluce se způsob přepočtu hlasů na mandáty měnil hned několikrát. Měnila se jména hlavních strůjců oněch systémů. V akci byli pánové Hagenbach s Bischoffem. V akci byl i kolega d'Hondt. Teď se k nim nově přidal i pan Imperiali. Napadá jednoho, že zakopaný pes možná nebude ani v náhodě, ani v samotných systémech, ale v jejich znásilnění a neumětelském naroubování na volební kraje.
A to přitom bylo po onom rozhodnutí Ústavního soudu na stole i řešení, které počítalo se zrušením volebních krajů a zavedením celé republiky jako celistvého obvodu. Podobně to mají např. Nizozemci, Finové, Dánové nebo Lucemburčané. Neprošlo to. Bohužel.
A tak, než se zase systém změní a my poznáme nové jméno některého ze slavných politiků nebo matematiků, nezbývá nám pozorným občanům než jít spravedlnosti… ehm, tedy vlastně síle svého vlastního volebního práva naproti. Odstěhovat se do některého z menších krajů nebo si zařídit voličský průkaz. A hlavně volit některou z větších stran. Protože, co kdyby ta malá na křeslo nedosáhla.
Zdroje:
https://csu.gov.cz/metody_pro_prepocet_hlasu_na_mandaty
https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2024/762352/EPRS_BRI(2024)762352_EN.pdf
https://www.britannica.com/topic/proportional-representation/Systems-of-proportionality
https://www.idnes.cz/volby/volby-poslanecka-snemovna-mandaty-preferencni-hlasy.A211002_195842_volby_mama
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/volby-eurovolby-volebni-systemy-zemi-eu-252370
