Článek
Dnes už si bez těch jmen nedokážeme nejslavnější cyklistický závod představit. Ty názvy jsou pro mnoho lidí více synonymem cyklistické dřiny než označením samotného kopce. A není se co divit. Právě tam se odehrávají největší souboje Tour. Právě tam mohou závodníci doslova na pár stovkách metrů ztratit veškeré naděje. A právě tam je nejvíce vidět jejich utrpení.
Prvních sedm ročníků cyklistického svátku se velehorám vyhýbalo. Důvody byly mnohé. Strach z medvědů, špatné počasí, nesjízdné silnice, obavy o lidské zdraví. Největší stoupání se tak v té době zpravidla nacházelo v Centrálním masivu. Oblíbený byl výšlap na Col de la République. Dvanáctikilometrové stoupání s půlkilometrovým převýšením dávalo jezdcům na primitivních kolech zabrat.
Zbylý průběh závodu se odehrával v rovinatých částech země, kde cyklistům činil mnohem větší problémy vítr a rozmary počasí než vysoké kopce. To se ale mělo radikálně změnit.
Nebojte se, já to tam znám
Pro ročník 1910 si organizátoři připravili pro jezdce menší oživení. Onen rok organizoval závod spolu se zakladatelem soutěže Henrim Desgrangem jistý Alphonse Steinès. V tu dobu pětatřicetiletý úspěšný sportovní novinář usoudil, že Tour potřebuje nové lákadlo. V Itálii se rok předtím uskutečnil první ročník Gira a měl úspěch. Tour musela nabídnout něco víc. Jenže tady byl problém. Zakladatel Staré dámy Desgrange byl vyhlášený despota a narcis, který většinu cizích nápadů odmítal. Steinès přesto našel kuráž mu svůj návrh představit. Pracovně ho nazval „překonávání hranic“.
Zasněžený Tourmalet. Chtít něco takového vyjet na kole muselo být v té době považováno za projev šílenství.
Při schůzce tak brzo přišla na přetřes trasa přes sousední Španělsko.
„To bychom ale museli přejet Pyreneje!“, křičel vztekle Desgrange.
„Přesně tak“, odvětil mu rázně Steinès.
V tu chvíli si Desgrange myslel, že se jeho asistent zbláznil. Vmetl mu, že v Pyrenejích jsou vlci a medvědi, že tam nejsou pořádné silnice a že by jezdci beztak z takových kopců zemřeli vyčerpáním. V podstatě měl pravdu. Jenže Steinès měl v rukávu ještě jeden trumf.
Přesvědčil Desgrangeho, že jsou silnice sjízdné a že on to musí vědět, protože to v Pyrenejích dobře zná. To šéfa Tour nalomilo. Tedy společně s vidinou většího zisku. Měl však jednu podmínku. Steinès musel navrhovanou trasu osobně projít a ověřit její sjízdnost. To ještě netušil, že jeho kolega blafoval a v sedlech Pyrenejí nikdy v životě nebyl.
Tourmalet. Výborná silnice. Skvěle průjezdné
Nezkušený Steinès dorazil do hor na konci zimy. A čekal ho šok. Na většině míst ještě ležel sníh. Silnice byly žalostné a na Col d'Aubisque, přes který měla Tour také přejet, dokonce kus cesty chyběl úplně. Dnes legendární Tourmalet byl tak zasněžený, že vůbec nebylo možné na něj vystoupit. Steinès se rozhodl, že se vrátí až na jaře, pár měsíců před závodem. V mezičase pak uložil místnímu průmyslníkovi, aby na Col d'Aubisque dostavěl alespoň provizorně zbylý úsek cesty.
Octave Lapize v Paříži jako vítěz Tour de France roku 1910.
Při své druhé návštěvě si Steinès najímá řidiče a míří k Tourmaletu. Naivně věří, že sníh už musel roztát. Tři kilometry pod vrcholem ale auto zapadne v závěji. Steinès, v tenkém kabátě a polobotkách, musí dál pěšky. K tomu ho řidič odmítá doprovázet. Bojí se totiž medvědů. Steinès tak pokračuje sám. Po dalším kilometru potkává dva kluky. Pasáčky. Jeden z nich mu nabídne, že mu ukáže cestu. Zbylé dva kilometry na vrchol, střídavě po zasněžené cestě, střídavě po ovčích stezkách, jim zaberou více jak dvě hodiny. Kousek pod sedlem se pasáček otáčí. Musí domů. Steinès je zase sám. V botách má sníh, je prochladlý, vyčerpaný.
Ví, že musí pokračovat, jinak umrzne. Je bezhvězdná noc a on se nahoře zdrží jen pár minut. Při sestupu je tak podchlazený, že ztrácí cit v nohou. Podklouzne a řítí se v kotrmelcích ze srázu. Přistane v potoku z tajícího sněhu. Z posledních sil se vydrápe na kraj jakési stezky. Tam najednou slyší hlasy. Má strach. Ví, že se v oblasti často pohybují pašeráci, kteří mohou být nebezpeční.
Nakonec se ukáže, že je to záchrana. Onen člověk patří ke skupině, která na Steinèse už několik hodin marně čeká na druhé straně průsmyku. V obavách dokonce zorganizovali pátrací akci.
Zachráněný Steinès obratem posílá do Paříže telegram:
„Právě jsem přešel Tourmalet STOP Velmi dobrá silnice STOP Zcela přijatelné STOP“
100 franků tomu, kdo nesleze
Jednou z organizátorských tradic Tour se stalo projíždění celé trasy před jejím zahájením. Když tak roku 1910 činí Georges Abran, mimochodem startér prvních ročníků, zjišťuje, že Col du Soulor, Col de Tortes a Col d’Aubisque jsou zcela neprůjezdné. Cesty jsou stále zavaleny sněhem. A do toho se v novinách stále dokola objevují články, kde organizátoři zveřejňují trasy jednotlivých etap. Ty mají vést v místech, kde ještě v červnu zapadá Abran do sněhu a smějí se mu místní pasáčci ovcí. Možná i proto jsou v novinách uveřejňované trasy zprvu zdrženlivé. Vynechávají názvy vysokých průsmyků. Ale nezabere příliš práce nastudovat mapu, aby jezdci zjistili, co se na ně chystá. Navíc přicházejí pohledy od Abrana s vyobrazenými horskými velikány. Aby Desgrange zvýšil atraktivitu závodu, zveřejňuje je spolu s profily horských etap.
Gustave Garrigou, jediný muž, který roku 1910 dokázal skutečně vyšlapat na Tourmalet.
Oficiální místa se neodvažují s organizátory polemizovat. Tour je ve Francii již velký pojem. První vážná kritika vytyčené trasy tak přichází ze zahraničí. Britský zbohatlík a nadšenec do všeho, na čem se dá jezdit, Joseph Tucker Burton-Alexander, se staví do role znalce Pyrenejí a označuje plán organizátorů jako velice odvážný. Přidává upozornění na nesjízdnost některých úseků a dokonce jde tak daleko, že nabízí odměnu 100 franků komukoliv, kdo dokáže vyjet na Tourmalet, aniž by musel slézt z kola.
Zatímco fanoušci jsou dychtiví po každé takové zprávě, to samé se nedá říct o samotných cyklistech. Skoro třetina přihlášených se v průběhu roku ze závodu odhlásí. 3. července 1910 tak stojí v Paříži na startovní čáře jen 110 odvážných. Je to o celých 40 méně než v loňském ročníku.
Jste vrazi! Ano, vrazi!
Ten pravý křest ohněm ale má začít až 21. července 1910. To má odstartovat druhá a skutečně perná pyrenejská etapa. Ještě předešlého dne se ale stane něco nečekaného. Desgrange, který byl tradičně přítomen každé etapě, opouští místo startu v Luchonu a odjíždí do Paříže. Zasvěcení tvrdí, že je mu zle. Někdo dokonce míní, že dostal strach. Bál se prý, aby některý z jezdců nepřišel o život. Jeho místo zaujímá obratem jeho zástupce Victor Breyer. Ve tři hodiny ráno to vypuká. Závodníci na zcela primitivních kolech bez přehazovaček, bez pořádných brzd a se zásobou náhradních dílů na zádech vyráží do dosud nejtěžší etapy v jejich kariérách. Má 326 kilometrů a vede přes čtyři majestátní průsmyky.
Victor Breyer spolu s hlavním strůjcem pyrenejského pekla Alphonsem Steinèsem nasedají do automobilu a vydávají se na poslední úsek stoupání na Col d'Aubisque. Právě ten je posledním vrcholem etapy. V tu dobu už budou mít jezdci za sebou Col de Peyresourde, Col d'Aspin i slavný Tourmalet. Breyer má k dispozici předběžný odhad, kdy by měli závodníci na jejich stanoviště dorazit. Ale jak se brzo ukáže, je to odhad dosti optimistický. Minuty ubíhají. Brzo činí skluz už půlhodinu, pak hodinu. A stále nikdo nepřijíždí. Breyer se Steinèsem sedí na rozpálené skále, na nebi ani mrak a všude kolem hrobové ticho. Začínají se jim hlavou honit myšlenky na nejhorší. Co když nikdo nepřijede? Je to vůbec v lidských silách? Snad nikdo nezkolaboval…
Realita výjezdu na Col d'Aubisque. Rok 1925. Někde tady čekali Breyer se Steinèsem.
A pak ho spatří. Shrbená postava se kolébá v pomalém rytmu nad pedály. Nejede nikterak rychle. Ale jede. Pohybuje se.
Vyčerpaný závodník je po chvilce u nich. Ale ani Breyer, ani Steinès ho nepoznávají. Nemá insignie žádného týmu a není to nikdo z favoritů.
„Kdo jsi? Co se stalo? Kde jsou ostatní?“, vyštěkává na něj Breyer. Ale závodník ani nezvedne hlavu od řídítek. Jen zachrčí a v kolébavém tempu pokračuje dál nahoru.
Až po pohledu do startovní listiny se dozvědí, že to byl François Lafourcade. Outsider. Závodník, který ani nepatřil do žádného týmu. Je to pro ně šok.
Lafourcade mizí za rozpáleným horizontem a oba muži zůstávají opět na dlouhé minuty sami. Až po další čtvrthodině spatřují konečně známou tvář. Vedle kola jde schvácený Octave Lapize, jeden z favoritů. A je o dost sdílnější.
„Všichni jste vrazi! Ano, vrazi!“, supí Lapize. Breyer kráčí vedle něj, ale na odpověď se nezmáhá. Jen poslouchá. Po pár dalších invektivech to Lapize ukončí: „Ale nebojte se, v Eaux-Bonnes to vzdám, a bude!“.
Eaux-Bonnes je kontrolní stanoviště těsně po sjezdu z Col d'Aubisque. Odtamtud to je do cíle pořád úmorných 160 kilometrů.
Lapize to nevzdal. A etapu nakonec vyhrál. Trvalo mu to čtrnáct hodin a deset minut. Neznámý François Lafourcade dojel pátý.
Octave Lapize tlačí kolo na vrchol Tourmaletu v přelomovém ročníku 1910. Svůj vztek si za několik desítek kilometrů vybije na Breyerovi.
V cíli byl ale dekorován ještě jeden závodník. Byl to další Francouz Gustave Garrigou. Ten obdržel z rukou Burtona-Alexandera oněch 100 franků za to, že dokázal vyjet Tourmalet, aniž by přitom slezl z kola a tlačil ho. Byl jediný.
Octave Lapize mohl být rád, že to v Eaux-Bonnes nezabalil. V následujících rovinatých etapách se dostal do čela pořadí a celou Tour nakonec těsně vyhrál.
V dalším ročníku takovou vůli neměl, vzdal a vítězem se stal Garrigou. Začala doba, kdy se Tour rozhodovala v kopcích.
Od této dnes už vzdálené minulosti pamatuje Stará dáma jiné nesmírně náročné horské etapy. Takzvané královské, kde se - jak se říká - odděluje zrno od plev. Nicméně jedině etapa přes čtyři vražedné průsmyky v Pyrenejích si dodnes hájí přezdívku Okruh smrti. Jistě i díky upřímnému a trochu zoufalému lamentování Octava Lapize.
Zdroje:
https://www.welovecycling.com/wide/2020/09/03/was-the-1910-tour-ready-for-the-first-ever-crossing-of-the-pyrenees/
https://www.podiumcafe.com/book-corner/2022/3/20/22925846/alphonse-steines-tourmalet-aubisque-tour-de-france
https://www.podiumcafe.com/book-corner/2022/7/4/23088428/col-daubisque-octave-lapize-assassins
https://www.welovecycling.com/cs/2020/08/29/retro-tour-de-france-kdyz-se-peloton-vyda-k-nebi-1910/
