„Králík“ Johannsen naučil Ameriku lyžovat. Dožil se 111 let a tohle je jeho příběh

Kolový parník doslova přeskakuje zpěněné vlny rozbouřeného Skagerraku. Většina cestujících je už na houpání zvyklá. Ne tak čtyřletý Herman Smith-Johannsen. Malý klučina z norského Hortenu, jehož snídaně právě skončila na vyleštěných botách jeho otce. Je poprvé na cestě za prarodiči do Larviku. Píše se rok 1880 a loď je v Norsku stále mnohdy jediným dopravním prostředkem.

Malý Herman se stydí. Jeho dědeček jako námořní kapitán vozil krajany s vidinou amerického snu za oceán. A jemu je špatně na hloupém parníku. K dědovi vzhlíží. Ale také se vždy těší na prázdniny plné her na šerify a indiány, bláznivých jízd s koňskými povozy a protkané mnoha nekonečnými výlety do přírody.

Ale nejvíce se těší na zimu. Nad stavením druhého dědečka, doma v Hortenu, si na kopci procvičuje telemarkův oblouk, nejmodernější to „vynález“ lyžařského světa té doby. Jde mu to. Nakonec - jako správný Nor stál na lyžích poprvé už ve dvou letech. Ačkoliv jsou dny krátké a noci chladné a dlouhé, jezdí, kdykoliv to jde.

Jednoho dne ho ve škole přepadnou ohromné křeče v nohou. Paní učitelka ho ihned posílá domů. Cestou se malý Herman brodí po kolena ve sněhu. Nohy se protáhnou a křeče pomalu mizí. Když dorazí domů, rozhodne se, že nejlepší bude se ještě trochu procvičit na lyžích. Přestože bylo složité vysvětlit rodičům, proč není ve škole a prohání se místo toho na dřevech venku, mělo to pro něj ponaučení. Pro zdraví je potřeba se hýbat.

Toho se pak Johannsen drží po zbytek života.

Blázniví kluci na ledu

Hermanovou specializací se postupně stává běh. Fascinuje ho jízda na lyžích zasněženou krajinou. Láká ho možnost překonávat na nich velké vzdálenosti v době, kdy to je často jediný způsob dopravy. Navíc, jak bude celý život prohlašovat: „Vždy mě zajímalo, co se skrývá za nejbližším kopcem.“ Objevování tohoto neznáma se pro něj stane tím největším zážitkem a vlastně motorem, který jej po celý život žene do dalšího dobrodružství. Osud mu k tomu navíc přichystá i nejedno inspirativní setkání.

Když je ještě chlapcem, setkává se se zvláštním potrhlým mladíkem, který zavítá do jejich městečka. Je mu něco přes dvacet a od počátku je pro místní kluky hrdinou. Ne tak už pro jejich rodiče. Zpočátku zimy, když malé zátoky ve fjordech začnou zamrzat, baví se onen mladík a jeho kumpáni tím, že testují tloušťku ledu. Postupně se jeden za druhým rozjíždí z prudkého břehu a po tenkém ledu kloužou na lyžích až na druhou stranu. Není divu, že pro malé kluky jsou vzorem. A pro jejich rodiče rudým hadrem.

Ten mladík se jmenuje Fridtjof Nansen. A zanedlouho se lidé v novinách budou moci dočíst, že se onen zvláštní vykuk a jeho parta chystají na přejezd Grónské ledové pustiny. Na lyžích. Asi jediní, kdo jim široko daleko věří, jsou oni kluci z Hortenu. Při projížďkách na místních pláních si pak hrají na Nansena a jeho kohortu.

Přichází dlouhé měsíce čekání. Výprava nechává svou loď zamrznout v arktickém ledu a vydává se na několik set kilometrů dlouhý pochod. Mají však zpoždění a nestíhají poslední loď. V mrazivé pustině musí strávit ještě několik dlouhých zimních měsíců. Zpráva o jejich triumfu ale ohromí svět. Zdaleka nejvíce pak nadchne partu mladých klučinů od zamrzlé zátoky. Johannsen pak bude ještě mnohokrát vzpomínat, že to byl právě Nansen, kdo ho naučil, jak jezdit na lyžích po ledu.

S dobyvatelem pólů v jedné stopě

Po dovršení školní docházky se Herman nechává zapsat do kadetského programu armádní školy. Jízda na lyžích je nejen součástí výcviku, ale také způsobem, jak zocelit tělo v době volna.

Jednu zimu se s přáteli vydávají sto kilometrů severně od Osla do hor, aby tam strávili týden dlouhými výlety na běžkách. Na stejném místě jako oni si vybudují základní tábor i tři studenti medicíny. I oni zde v zimě trénují a poznávají své možnosti při dlouhých výjezdech nad hranici lesa; v mrazu a šeru. Jsou o pár let starší a velmi zdatní. I když se drží spíše stranou, jednou se ve sněhové bouři spojí a s Hermanovou skupinkou si navzájem prošlapávají cestu. Vedoucím výpravy mladých mediků je vysoký a statný mladý muž s odhodlaným výrazem ve tváři. Jeho jméno je Roald Amundsen. O sedmnáct let později se ten mladý medik stane prvním člověkem, který dobude jižní pól.

Johannsen poprvé opouští rodnou zem. Nastupuje na studia Koniglische Technische Hochschule v Berlíně. Studuje elektroinženýrství a užívá si atmosféru velkého města. Namísto za svými vysněnými arktickými hrdiny ale vyráží v rámci své praxe na parníku napříč Středozemním mořem. Jako lodní mechanik bojuje nejen s mořskou nemocí, ale také se všudypřítomnými krysami. Chvíli to vypadá, že ze šlépějí svého dědy a otce přece jen tak nevystoupí.

V roce 1898 ale přicházejí z domova špatné zprávy. Rodina má finanční potíže a není jisté, jestli bude mladý Herman moci pokračovat ve studiu. Přesně v tu chvíli se jako na zavolanou zjeví zdánlivá záchrana. Právě vrcholí přípravy polárníků Sverdrupa a Nansena (ano - toho Nansena) na druhou výpravu lodi Fram. Při kompletaci posádky si vzpomněli i na mladého lyžaře z městečka Horten. Účast na expedici by v očích Hermana znamenala vyřešení problému s drahým studiem a také v neposlední řadě s náklady na živobytí. Hlavně by ale slibovala neskutečné dobrodružství. Johannsenovo jméno se už dokonce objeví na seznamu členů posádky. V tom přichází zprávy, že otec sehnal peníze na školné. Rozhodování je složité. Nakonec vyhrává škola.

Loď Fram vedená polárníkem Otto Sverdrupem stráví v zaledněných oblastech na severu Ameriky čtyři roky a objeví a zmapuje severovýchodní zamrzlé ostrovy Kanady, které byly do té doby vedeny jako Terra incognita. Mladý Johannsen prožije léto namísto za polárním kruhem v prašném a dusném prostředí válcovny plechu v Essenu, kde si na svá studia přivydělává. Na studia, při nichž se mezi spolužáky potká třeba s Guglielmo Marconim, který všem okolo nadšeně demonstruje své pokusy s přenosem zpráv na dálku. Spolužákem o trochu starším a s rukama zpravidla od oleje a šmíru pak je jistý Rudolf Diesel.

Za láskou na lyžích

Je to právě na letních brigádách, kde si uvědomí, jak důležité jsou v továrnách, ve stavebnictví, ale třeba také v dopravě jeřáby a další těžké stroje. Najde v nich zalíbení a konečně také svou profesní specializaci. Po škole dostane doporučení do americké společnosti Brown Moist a vydává se jako mnoho jeho krajanů, které za oceán kdysi vozil jeho dědeček, do New Yorku. Odtud nakonec pokračuje do Clevelandu. To se píše rok 1901. A osud tomu chce, že také tam, daleko od domova, mají lyže hrát velkou roli v jeho životě.

Zpočátku je spíše za podivína. Nerozumí baseballu a v zimě nechodí s ostatními bruslit. Jeho milované lyže nikdo z jeho kolegů v práci nezná. To ostatně platí v té době téměř pro celou Ameriku s výjimkou pár osad, kde se usadili norští přistěhovalci a několika kalifornských starousedlíků, kteří ještě pamatují Johna Alberta Thompsona, norského imigranta, který tam před lety roznášel na lyžích poštu.

Hned první zimu, kterou Herman v Clevelandu stráví, ale přichází velká sněhová bouře. Pokrývka zasype celé město a kompletně jej paralyzuje. Nejezdí veřejná doprava, nefungují školy, továrny nejsou v provozu. Pro všechny je to pohroma. Pro všechny, kromě Hermana. Konečně vytáhne své ski, oblékne lyžařskou výbavu a vyrazí do místního parku. Nejsou to sice zrovna hory, ale tu a tam se nějaký sjezd mezi stromy naskytne. Při své vyjížďce najednou zahlédne skupinku mladých lidí bruslících na jezírku s odklizeným sněhem. Sjede dolů k nim a téměř okamžitě se kolem něj vytvoří hlouček. Nikdo z bruslařů ještě lyžaře předtím neviděl. Naproti tomu Herman nikdy nebruslil. Je to střet dvou světů. A nejen to. Jedna z dívek se ihned osmělí a jen tak k Hermanovi prohodí:

„To ale musí být zábava! Kde jste se to naučil?“

„To je jediný způsob dopravy v norské zimě. Využíváme sněhu, místo toho, abychom se ho zbavovali.“

Odvětí stručně a se silným přízvukem Herman. Ta dívka se jmenuje Alice a ani jeden z nich v tu chvíli ještě netuší, že spolu stráví 60 let krásného společného života.

Jak se Nor stane indiánem?

Firma, zabývající se těžkou mechanikou, se rychle rozvíjí a mladý Johannsen prokazuje své schopnosti. Zanedlouho potřebuje vedení člověka, který by plnil funkci jakéhosi pojízdného obchodního manažera. Někoho znalého těžké mechaniky, kdo by objížděl jednotlivé zákazníky a řešil u nich jejich nejzávažnější požadavky a obtíže. Znamená to nocovat v bídných podmínkách s nejistotou, kam ho povinnost zavane na příští den. Nikdo se na to místo nehrne. Nikdo, až na Hermana. Nemá rodinné vazby, chce poznat zemi, ale hlavně chce zažít dobrodružství. Ihned na nabídku kývne.

Jeden z jeho prvních úkolů je pro něj jako stvořený. Mapuje terén pro výstavbu železnice v tajze kanadského Ontaria. Projíždí trasu, kudy mají vést koleje, aby zjistil, zda a kde bude třeba vybudovat mosty, zpevnit podloží nebo vysekat les, a jaké zakázky by z toho mohly plynout. A právě při této činnosti se poprvé setkává s indiány kmene Cree. Když domorodci, zvyklí na pohyb v zasněženém lese, poprvé spatří Johannsena na lyžích, jsou v šoku. Indiáni, jinak velmi ostražití vůči „bílým tvářím“, rychle pookřejí. Zvědavost má navrch. A tak, i přes jazykovou bariéru, zvou vzápětí onoho bělocha na divných dlouhých prknech do své osady. Dokonce mu dovolí, aby je doprovázel na jejich lovecké stezce. Zatímco při cestě do kopce dokáží indiáni s Hermanem držet krok, jakmile se terén narovná nebo začne svažovat, nemají šanci mu stačit a zůstávají v němém úžasu daleko vzadu.

Herman stráví v osadě nějaký čas, a dokonce se naučí základy jejich jazyka. Předsudky na obou stranách jsou rychle ty tam a mladý Nor se s několika členy kmene spřátelí. Zatímco on jim vysvětluje, co jsou to ski a jak na nich jezdit, oni ho zasvěcují do indiánských legend, do tajů přežití v divočině nebo ho třeba naučí, jak si vyrobit teplý kožich.

S Hermanovým pobytem mezi indiány se často pojí vznik jeho přezdívky, tedy „Jackrabbit“ - česky králík. Mělo to být indiánské jméno značící jeho hbitost na lyžích. Protože jsem při psaní tohoto článku tušil, kolik mýtů a legend o Hermanu Johannsenovi kolovalo a koluje, optal jsem se na to jeho vnuka, pana Erika Austina (mimochodem ředitele Kanadské lyžařské síně slávy). Ten mi potvrdil, že přezdívka spíše pochází od tzv. hry na honěnou, kdy Hermana jako „králíka“ nikdy žádná z „lišek“ na lyžích nedostihla. Nu což, byla by to hezká legenda.

Obchodníkem na cestách po světě a medvěd v sudu

Po čase se vrací do Clevelandu, aby pokračoval ve svých cestách po nově se rodící zemi, která potřebuje těžkou mechaniku. Podílí se na budování železnice na západ, ale mnohem raději se vrací do nového domova, aby budoval vztah s Alice. Práce mu to však dost komplikuje. Odchází ke konkurenční firmě Browning s vidinou toho, že se usadí, ale i tam se stává záhy obchodním manažerem. Cestuje po Evropě. V Oslu se po dlouhé době setkává s rodinou a v Berlíně se svými spolužáky z univerzity, s členy „jeho“ spolku Berolina.

Po jednom z návratů se rozhodne požádat Alice o ruku. Z náprsní kapsy vytáhne krabičku, ve které je schovaná malá brož. Tu brož dostal před padesáti lety jeho dědeček od jedné ženy jako poděkování. Poděkování za to, že ji a její rodinu přeplavil na lodi přes rozbouřený Atlantik v pořádku do Ameriky. Brož dal pak dědeček babičce, své nevěstě, a od té doby se v rodině dědí jako zásnubní. Jak Herman trefně poznamená, dovezl ji zpátky do Ameriky, aby se kruh uzavřel. Vezmou se v roce 1907. Krátce po svatbě se usadí v St. Louis a začnou společně cestovat za prací po celých Státech.

Zanedlouho je osud zavane i na slunečné pobřeží Kuby. V té době je cena cukru vysoká a místní plantáže těžce shání potřebné jeřáby, přepravníky a další stroje. Většinou se poptávka dostane k Johannsenovým až zprostředkovaně, přes centrálu v New Yorku. Logickým krokem tak je přestěhovat se přímo ke zdroji. Na slunné Kubě stráví manželé krásné tři roky.

Když se pak usadí v New Yorku, jsou už dobře zajištěnou rodinou, navíc s dcerou Alice. Jejich „kubánským dárečkem“, jak Jackrabbit s oblibou láskyplně říká. V té době jeho firma vzkvétá. To ale zároveň znamená dlouhé obchodní pobyty mimo domov. Pendluje mezi Kubou a Evropou. Při jedné z výprav za oceán se dozví, že kontrakt s dolem na dalekých Špicberkách, kam před lety dodal vybavení pro tamní těžbu, se mu pokouší vyfouknout konkurence. Vydává se proto urychleně na dalekou plavbu za polární kruh s nadějí, že cestou předstihne obchodního zástupce druhé firmy. To se mu sice nepodaří, ale nakonec i tak na ostrovy dorazí a skrze vyjednávání obchod zachrání. Domů se pak vrací s nečekanou trofejí. Místní totiž už několik měsíců ohrožuje lední medvěd. Jackrabbit je strůjcem výpravy, která zvíře skolí, a tak mu náleží i trofej v podobě kožešiny s hlavou šelmy.

Horší je to s návratem. Loď, toho roku poslední, nestíhá vyrazit včas a nedaleko od ostrovů ji uvězní zamrzlý oceán. Johannsen a ostatní už se smiřují s tím, že stráví krutou zimu zamrzlí na moři. Shodou náhod je na palubě i Otto Sverdrup, polárník z Nansenových výprav. Jackrabbit si tak může živě představit, jak to asi muselo vypadat, když Fram několik let driftovala uvězněna v ledovém příkrovu Arktidy. Jsem si jistý, že se jim oběma podobné myšlenky honí hlavou, když po ledu obchází uvízlou loď. V tom přichází z arktické fronty cyklona. Silný vítr rozmetává vše, co mu přichází do cesty, a demoluje i palubu lodi. Když už to vypadá, že hůře snad být nemůže, začne se moře před lodí otevírat. Bouře spustila vysoké vlny, které rozlámaly led. Cesta mezi krami je sice nebezpečná, ale volná.

Po návratu domů zbývá ještě vyzvednout smrdutý balíček na poště. Opuštěný neoznačený barel, který zamořuje i okolní místnosti, se poštmistr už už chystal zlikvidovat. Páchnoucí zásilku ale Johannsenovi bezpečně identifikují za svou. Majestátní kožešina ledního medvěda pak dlouhé roky zdobí jejich obývací pokoj a děti vypráví návštěvám příběh o tom, jak otec skolil při výpravě na severní pól útočící šelmu. Je to krásná historka a skoro pravda.

Po každém pádu je třeba se zvednout

Rodina, nyní už se třemi dětmi, začala stále častěji mířit z města do hájemství přírody. Hlavním motorem těchto úniků je samozřejmě Jackrabbit. Jeho touha po pobytu v lese a v divočině je nepřekonatelná. Kouzlo nocování pod hvězdami, projížděk v létě v kánoi a v zimě na lyžích zkoumajíc stopy divokých zvířat, rychle učaruje Alice i dětem. Společně se stěhují „ke zdroji“ do Lake Placid. Netrvá dlouho a Jackrabbit se stává středobodem tamního Klubu zimních sportů. Jeho členové brzo objeví nepřeberné množství kontaktů, kterými Jackrabbit disponuje. Vzápětí tak na jeho doporučení přijíždí z Norska zkušení lyžaři ochotní zasvětit členy klubu do techniky jízdy na dřevěných prknech.

Jackrabbit začne v Lake Placid pořádat závody. Nejprve na sedm, později i na 25 mil. To někteří místní lékaři považují za hazard se životem. Aby vyvrátil jejich obavy, sám se postaví na start. Nakonec doma v Norsku byl jeho oblíbenou disciplínou závod na padesát kilometrů. V prvním podniku vytyčeném na 25 mil dokonce dlouho vede. Sto metrů před cílem se při přejíždění silnice střetne s pobíhajícím psem. Těžce upadne, zlomí si levou lyži a zbytek závodu musí dobelhat po jedné noze. Skončí třetí. Ostatní běžci jsou mladí studenti univerzity. Jemu je osmačtyřicet.

Závodů se účastní i nadále. Touží ale po životě v hájemství. Lake Placid je najednou příliš turistické. Rodina se znovu stěhuje. Tentokrát naposledy a natrvalo do kanadských hor u Mont Tremblant. Hlavní náplní jejich volného času se v opuštěných horách stávají rodinné výlety. Se psem, na saních, na lyžích. O rodině, která tráví společně víkendy na dřevěných prknech a spí přitom ve stanu zahrabaném ve sněhu, začnou brzo psát i místní noviny. Z Jackrabbita se stává osobnost známá nejen mezi horaly.

Po bezstarostném a úspěšném období ale nastává šok. Johannsen domluví dodávku dlažebních kostek z norských dolů na Kubu. Jejich hodnota je na tu dobu astronomických 300 tisíc dolarů. Plantáže, kterým je zásilka určena, ale začínají krachovat. Kameny tak leží v přístavu ladem. Záchrana má přijít od kubánské vlády. Ta plánuje vystavět silnici napříč ostrovem a Hermanovy tuny kostek se jeví jako ideální materiál, který je ihned po ruce. Už už to vypadá na úspěšný obchod a zažehnání ztrát. V tu chvíli se ale do všeho vkládá jedna americká společnost vlastnící patent na zbytkovou destilaci ropy. Asfalt znamená definitivní konec Johannsenových obchodních aktivit na Kubě.

A brzo je ještě hůř. Blíží se konec dvacátých let a hospodářská krize. Johannsenova rodina má veškeré peníze uloženy ve firemních akciích. Po krachu firmy se ocitají doslova ze dne na den na mizině. Hermanovi je 55 let, má rodinu, děti jsou téměř odrostlé a potřebují peníze na studia. On sám je pak ve věku, ve kterém se v té době lidé chystají do penze.

Nezbývá než se uskromnit. Rodina náhle přichází o všechno. Nemají velký dům s místností jen pro piano, nemají auto, nemají loď. Krize zasáhne Kanadu k překvapení všech ještě více než USA. Brzy to dochází tak daleko, že Johannsen bydlí s rodinou v jednopokojové dřevěné chajdě a má problém nasytit své děti. Ale nevzdává se. Razí heslo, že po každé temné noci přijde o to jasnější ráno. Asi si ani neuvědomuje, jakou má pravdu. Pohroma, která rodinu potkala, totiž ukončila období hledání. Hledání štěstí a putování za americkým snem a za penězi.

Právě náhlá chudoba měla ukázat, že štěstí leží mnohdy za humny. Jen je potřeba přejet nejbližší kopec.

Ano, hádáte správně. I ve chvílích nejtěžších nakonec měly Johannsena spasit jeho milované lyže. O tom už ale bude pojednávat druhá část příběhu, která obsáhne dalších 55 let života tohoto neuvěřitelného člověka.

Poděkování:

Na tomto místě bych rád alespoň na dálku poděkoval panu Eriku Austinovi, řediteli Kanadské lyžařské síně slávy, a jeho rodině za mnoho užitečných informací o životních příbězích jejich mimořádného dědečka.

Zdroje:

ALICE E. JOHANNSEN, The Legendary Jackrabbit Johannsen, McGill-Queens University Press 1993

Sports Illustrated, dec. 1979, str. 51-56, The Old Man and the Ski, William Oscar Johnson

Jack Rabbit - Le Skieur centenaire, William Brind, dokument, 1976, https://www.nfb.ca/film/jack_rabbit_le_skieur_centenaire/

https://baladodiscovery.com/circuits/900/poi/10160/jackrabbit-history

https://www.oldschoolers.com/blog/the-story-of-jackrabbit

https://strolen.com/viewing/NPCs_out_of_History

https://nordiqcanada.ca/news-item/jackrabbit-johannsens-legacy-lives-on/

https://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/herman-smith-johannsen

https://alltracksacademy.com/blog/history-of-skiing-in-canada/

https://skimuseum.ca/memorable-moments/the-origins-of-skiiing-and-snowboarding/