Článek
První válka se právě přehoupla do své druhé poloviny. Do konfliktu se brzo zapojí Američané. A zatímco se jejich jednotky šikují za oceánem, země v Evropě strádají. Němci, kterým otevření východní fronty znemožnilo dál postupovat na Paříž, čelí britské námořní blokádě. Obyvatelstvo se bojí hladomoru. Do toho se věci daly do pohybu i v carském Rusku.
Válečná mašinérie prohlubuje už tak velké společenské rozdíly v samoděržaví. Počet lidí trpící hladem a chudobou se zvyšuje. Dělníci začínají stávkovat a lidé masivně vycházejí do ulic. Z Petrohradu se nepokoje a vzdor šíří do zbytku Ruska. Počátkem roku 1917 nastává Únorová revoluce. Car Mikuláš II ze strachu před násilným pučem raději sám abdikuje.
Ještě předtím jmenuje prozatímní vládu. Zasedají v ní liberálové, monarchisté a umírnění socialisté. Nesourodý kabinet sídlící v Zimním paláci plánuje vyhlášení republiky. Mocenská struktura je ale v zemi v rozkladu. Část moci drží v rukou početné dělnické rady - tj. Sověty. Ten petrohradský má v rukou i vojenskou moc. Loutková vláda navíc čelí mnoha problémům. Dělníci se bouří, hrozí hladomor a válečná mašinérie stojí státní pokladnu miliony rublů.
V Curychu a jako na trní
To vše sleduje z Curychu s nesmírným zaujetím jeden nenápadný manželský pár. Manželé ve středním věku žijí v nájmu u místního ševce. Z malého jednopokojového bytu v centru města téměř nevycházejí. On chodí jen do knihovny, ona nakupovat na trh. Místní je skoro neznají. Teď však oba ožívají. Naděžda Krupská i její manžel Vladimír Iljič Uljanov, známý spíše pod svým pseudonymem z ruské ilegality jako Lenin, cítí, že nastává jejich chvíle. Musí se co nejrychleji vrátit domů do Ruska a převzít moc v potácející se zemi, která nemá silné politické vedení.
Leninův exilový portrét z března 1916. Za rok se vydá na cestu zpět do vlasti.
A tady nastává první problém. Evropa je rozdělena. Nejkratší cesta ze Švýcarska do Ruska vede území nepřátelského Trojspolku. Pokusit se o průjezd by znamenalo velké riziko odhalení, zatčení a případně i smrti. Lenin tuto možnost rychle zavrhuje. Jako schůdnější se nabízí plavba po moři okolo Británie a pak skrz Balt až do Petrohradu. Ale i ta se nakonec ukazuje jako neprůchodná. Britové i Francouzi jsou sice spojenci Ruska, ale právě proto odmítají. Velmi rychle si totiž uvědomili, co by osobnost, jakou byl Lenin, mohla pro politické směřování jejich spojence znamenat.
Válka mezitím postupuje a Dohoda začíná mít navrch. Německo drtí jedna katastrofa za druhou. Přístavy blokují britské lodě. Začínají docházet suroviny. Země strádá za tzv. tuřínové zimy, kdy mnoho obyvatel trpí hlady. Americký kongres navíc zřejmě brzo schválí zapojení USA do války. Hůř pro Němce snad být nemůže.
A do toho přichází tenhle Uljanov, emigrant z nepřátelského Ruska se zvláštním pseudonymem, který se touží vrátit do vlasti a převzít tam moc. Lidé jako on se Němcům náramně hodí do krámu. Jsou pro ně jakýmisi záškodníky, kteří mohou rozložit už tak nestabilní režim v Rusku. Pro Němce je to šance, jak konečně uzavřít východní frontu.
Smlouva s ďáblem
Nakonec v těchto záškodnických akcích nebyli Němci žádní nováčci. Hned zpočátku války se pokusili o narušení mocenských struktur Velké Británie a Francie. Jejich snažení zaměřené na imperiální nadvládu Britů a Francouzů v jejich koloniích v Irsku, Maroku nebo na Blízkém východě ale skončilo fiaskem. A teď se jim najednou naskytla zcela nečekaná příležitost rozvrátit jinou velmoc. Zárodek toho, čemu se později začalo říkat smlouva s ďáblem, byl na světě.
Jednání s Němci nebyla snadná. Lenin byl dlouhou dobu vnímán jako podivný fanatik náležící k radikální socialistické frakci. Bolševici byli jediní, kteří razili cestu násilné revoluce. V rámci ruského exilu patřili navíc k výrazné menšině. Mezi ruským převážně venkovským obyvatelstvem měli v té době Lenin a jeho intelektuálové jen chabou podporu. Pokud ovšem chtěli Němci rozložit Rusko co nejrychleji, byla podpora bolševiků jejich jedinou nadějí.
Sami bolševici ale bruslili na velmi tenkém ledě. Tušili, že spolupráce s Němci je jedinou možností, jak se vrátit do Ruska. Ale ještě lépe si byli vědomi toho, že nikdy nemohou veřejně přiznat kolaboraci s nepřítelem. Lenina a jeho druhy do toho stále sledovala carská tajná policie. Lenin byl proto ochoten spaktovat se téměř s kýmkoliv, kdo mu mohl posloužit jako prostředník. Jednal skrz německé agenty, kteří se nebáli v utajení domlouvat s nepřítelem. Využíval své švýcarské stoupence a přátele. Vlivné podnikatele. Telefonoval s Američany.
Alexander Parvus (zcela vlevo) na evidentní fotomontáži, která měla představovat jeho spojenectví s menševiky Trockým a Dejčem
Propašujme revoluci
Mezi největší podporovatele revoluce patřil židovský obchodník z Minsku Alexander Parvus. Zarytý socialista byl známý svými pochybnými obchody s Němci a také tím, že tajně financoval ruské emigranty. Parvus, který v té době působil v Kodani a v Cařihradu a v utajení spolupracoval s německou vládou, obdržel od Němců více než dva miliony říšských marek na to, aby rozložil ruský carský režim. Poté, co car sám odstoupil, založil několik firem, skrz které tajně posílal peníze Leninovi a dalším Rusům v exilu.
Netrvalo dlouho a možnost „propašovat do Ruska revoluci“ se začala skloňovat ve vysokých kruzích německé politiky. V březnu 1917 posílá německý diplomat a budoucí ministr zahraničí Ulrich von Brockdorff do Berlína telegram. Píše v něm doslova: „Je nezbytné, abychom nyní v Rusku docílili co největšího chaosu.“ Do toho je vláda doslova bombardována telegramy. Píše zakladatel Švýcarské komunistické strany Fritz Platten, píše německý velvyslanec v Bernu, píší i další Leninovi stoupenci. A všichni požadují jediné. Návrat revolucionářů do vlasti.
Nakonec Uljanov Němcům navrhuje, že pokud mu umožní průjezd, na oplátku zajistí nejen mír na východní frontě, ale také propuštění zajatých německých a rakouských vojáků, kteří byli internováni v Rusku. Je počátek dubna 1917 a Spojené státy právě vyhlásily Německu válku. V tu chvíli je císař Vilém definitivně rozhodnut. Smlouva s ďáblem je uzavřena.
Vlak s pečetí a ředitel CIA na tenise
Zbývá jen vyřešit, jak Uljanova a další aktivní revolucionáře nepřátelské mocnosti bezpečně a nerušeně přepravit přes Německo. Po dlouhém vyjednávání se nakonec ukáže jediné schůdné řešení. Zapečetěný vlak. Ten má projet co nejrychleji celou zemí od Švýcarska až k Baltu, aniž by z něj pasažéři vystoupili. Přitom bude platit domněnka, že budoucí aktéři revoluce vlastně na německou půdu nikdy nevstoupili. Na hranicích nebudou kontrolováni, vlak nebude nikde zastavovat - jen na noc - a nikdo nepovolaný se k němu nepřiblíží.
Lenin při zastávce ve Stockholmu. Na jedné z mála fotografií z cesty ho můžeme vidět ve společnosti socialistů Ture Nermana a Carla Lindhagena.
Taková dohoda vyhovuje oběma stranám. Němci chtějí utajit propašování revoluce do Ruska. A Lenin naopak nechce připustit ani náznak kolaborace s nepřítelem. Přes veškeré utajení a dlouhá jednání se ale bojí. Nevěří, že Němci skutečně dodrží domluvu, a ještě den před odjezdem vlaku telefonuje na Americkou ambasádu v Bernu. Snaží se pro bolševiky dojednat americkou podporu. Tamní úředník ho ale odbývá. Zrovna se chystá vyrazit na tenis a potíže nějakého ruského emigranta ho nezajímají. Má si zavolat později. Jenže na to už nedojde.
Onen mladý úředník se jmenuje Allen Dulles a za několik let se z něj stane ředitel CIA.
Večer před odjezdem pořádají bolševici v hotelu kousek od nádraží rozlučkovou konferenci. Vyslovují přesvědčení, že jedou do Ruska dokončit revoluci, která se nakonec rozšíří do celého světa. Jejich cílem je občanská válka v Evropě. Jejich příznivci jim nadšeně tleskají.
Dalšího rána, 9. dubna 1917, je na curyšském nádraží přistavena krátká souprava. Na nástupišti se opět shromažďuje dav. A opět jsou v něm podporovatelé revoluce. Odpůrců se najde jen pár. Lenin k nim promluví a popřeje štěstí všem dělníkům. Pak se svým ansámblem nastupuje do vlaku. Spolu s ním odjíždí asi třicet převážně bolševických revolucionářů. Mezi nimi i budoucí člen triumvirátu Zinovjev, gruzínský lídr Michail Cchakaja, polský žid a bolševický vůdce Karl Radek.
Deutsche durchfahrt
Na německé hranici je vítají důstojníci a Uljanov a jeho kohorta přestupují do speciálního vagónu. Právě tomu se po letech bude říkat zapečetěný. Pravda je to ale jen zčásti. Ze čtyř dveří jsou zablokovány jen tři. Tudíž lidé mohou i tak do vagónu nerušeně nastupovat nebo z něj vystupovat. V přední části je prostor vyhrazený pro revolucionáře. Za ním je na podlaze nakreslena křídou čára. Pomyslná státní hranice mezi rodícím se bolševickým Ruskem a Německým císařstvím. Na druhé straně „hranice“ stráží „cestující revoluci“ němečtí vojáci.Aby bylo nestrannosti celé cesty učiněno zadost, nakupují bolševici před nástupem do vlaku jízdenky. Pak už souprava překračuje hranice. První noc v Německu tráví osazenstvo ve vlaku poblíž městečka Singen. Je to strategické rozhodnutí. Ve městě je totiž pevnost s vojenskou posádkou. Další den se vlak vydává opět na cestu, aby večer dorazil do Frankfurtu. Objevují se ale první sváry. Paradoxně ne mezi bolševiky a německými vojáky, ale mezi revolucionáři navzájem. Hluční aktivisté ruší zadumaného Lenina v jeho přemýšlení. Ten chtěl cestu využít k psaní a neustálé pořvávání jeho druhů ho přivádí k šílenství. Nakonec ho ruší i kouření. Svou zlost si vybíjí na Saře Ravičové, Zinovjevové ženě, která ale za nic nemůže.
Ne každý byl z Leninova návratu do vlasti nadšený. Váleční veteráni demonstrují s cedulí povolávající vojáky do zákopu a posílající Lenina zpět k císaři Vilémovi.
Ten večer Lenin udělá jedinou změnu v nastaveném plánu cesty. Při zastávce ve Frankfurtu se část cestujících vydává strávit noc v blízkém hotelu. Je to jediný okamžik, kdy noha ruského revolucionáře spočine na německé půdě. Za dalších několik dní doráží vlak již bez větších incidentů do rujánského přístavu Sassnitz.
Dál už Lenina čeká jen cesta přes neutrální Švédsko.
Až k polárnímu kruhu
Ani ta se však neobchází bez problémů. Ty nastávají ještě v Německu. Švédská strana odmítá bolševikům udělit průjezdní víza. Císař Vilém dokonce zvažuje, že umožní oficiálně Leninovi návrat přes Německo, když by je Švédové nevpustili do země. Povolení k průjezdu dostávají na poslední chvíli.
Do Stockholmu cestuje skupina běžným nočním vlakem. Ráno zde Uljanov celkem v poklidu snídá s přáteli z místní socialistické frakce. Nechává se fotografovat a je v dobrém rozmaru. Původně se měl na neutrální půdě ve Švédsku setkat i s Parvusem. K setkání už ale nedojde. Lenin moc dobře ví, že by se tím zdiskreditoval. Parvusovy kontakty s Němci byly veřejným tajemstvím. Od té doby se Lenin od strůjce svého návratu zcela odstřihl. Už se nikdy nesetkají.
Po dalších několika dnech a po nekonečné cestě neobydlenou pustinou severu přijíždí Lenin s bolševiky do Haparandy, posledního švédského města, kde končí koleje. Před nimi se rozprostírají zamrzlé vody řeky Tornio. Za ní už je Finsko. Skupina opouští vlak a v třeskuté zimě nakládá veškerou bagáž na sáně. Je noc.
Finsko je zemí na rozcestí. Svržení cara vnímá vláda jako ukončení personální unie s Ruskem. Opozice zase ze strachu podporuje ruskou prozatímní vládu. Zároveň ve Finsku dál úřadují ruští strážci pořádku. A ti si Lenina vyhledají už na hranici v Torniu a doprovází ho s přestávkami až do Petrohradu.
Na Finském nádraží Lenina 16. dubna vítají stovky nadšených vojáků, námořníků a dělníků. Bolševici jsou překvapení. Někteří dokonce čekali, že je po návratu domů zatkne policie. Místo toho předstupuje Lenin před dav jako hrdina a přednáší plamenný projev. O Německu samozřejmě nepadne ani slovo.
Poznali byste ho? V létě 1917 vydali na Lenina v Rusku zatykač. Takto přestrojen uprchl do Finska.
Do konce června dorazí do Petrohradu ještě několik takových vlaků. Vystoupí z nich na 400 revolucionářů ze zahraničního exilu. To vše s přispěním Trojspolku a Německa. Ani přímá finanční podpora neustává. Za další miliony marek zvyšují bolševici náklad deníku Pravda na statisíce výtisků. Propaganda se rozjíždí na plné obrátky.
Na jakýkoliv odpor je pozdě. Na podzim dobydou Rudé gardy Zimní palác. Veškerá moc připadá dělnickým sovětům a strůjcům revoluce.
Z odbojáře a podivína živořícího v jednopokojovém bytě se postupně stává vůdce milionů.
Přebírá moc a po vnitřních půtkách se stává téměř neomezeným vládcem. Vládcem, jehož režim bude pošpiněn krví nejen nepřátel, ale hlavně vlastních lidí. Vládcem, jehož nástup k moci umožnili a naplánovali z velké části Němci. Vládcem, jehož revoluce se obrátí zády k jejím vlastním strůjcům Trockému, Zinovjevovi, Parvusovi.
Vládcem, který nakonec zfanatizuje společnost na několik generací dopředu.
Vládcem, který nenajde klid ani po smrti.
Zdroje:
David Woodward, Lenins Journey, History Today, Volume 8, Issue 5, May 1958
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/vrsr-vyroci.A171103_095814_vojenstvi_kuz
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/lenin-spion-zatykac-vrsr.A171106_134615_vojenstvi_kuz
https://www.therailwayhub.co.uk/11242/from-the-archive-by-train-to-the-revolution-the-journey-that-shook-the-20th-century/
https://www.newyorker.com/culture/culture-desk/lenin-and-the-russian-spark
https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1917/mar/31b.htm
https://blog.nationalmuseum.ch/en/2017/04/by-train-to-the-revolution/
