Článek
Zbytečně naštvaný. A to jsem dlouho odolával. Ze všech stran se na mě bůhví, proč valily zástupy článků o tom, jak zdravotnictví a lékaři nestojí za nic, jak mladí nechtějí pracovat a asi je budeme muset živit nebo jak se hroutí náš sociální systém. Nejsem netečný vůči palčivým problémům, které naše společnost musí řešit. Když jsem ale narazil na článek o společenské škodlivosti sjezdového lyžování, něco se ve mně zlomilo. Tento počin jedné nejmenované autorky byl posledním hřebíčkem do pomyslné rakve mé trpělivosti. Podle „paní spisovatelky“ jsou totiž všichni lyžaři jen sprostí hazardéři, kteří to dělají vlastně jen proto, aby se ukázali a předvedli, že na to mají. Ne tedy fyzicky - je to přece jenom, cituji „nějaké vlnění v bocích“ - jezdí jednoduše jen proto, aby se vytáhli, že si to mohou dovolit.
Jako nadšený lyžař jsem se rozhodl tomu přijít na kloub. Vážně jsem taková společenská chamraď? Neměl bych se sebou něco udělat? Možná prodat lyže a pro jistotu i vymazat staré fotky ze zasněžených Alp z Facebooku? Musím říct, že jsem si ten článek neměl číst před spaním. Nemohl jsem totiž vůbec usnout a když jsem konečně zabral, zdálo se mi, jak na zlatých lyžích sjíždím bavlněné svahy a musím se přitom vyhýbat žebrajícím sirotkům.
A tak se ptám, bylo tohle skutečně cílem paní autorky? Jistě, že ne. Někdo tak nicotný jako já nebyl zcela určitě v jejím hledáčku. Navíc - jsem už dávno ztracený případ. I když - přiznám se - s těmi sny jsem si to trochu přikrášlil. Jenom trošičku.
Nabízí se, že paní autorka - jako svědomitá žena - myslí na budoucnost našich dětí. Zřejmě nechce, aby se některá ratolest na svahu zrakvila a nezbylo jí nic jiného než se dostat do spárů některého z těch neschopných felčařů, kteří nenávidí pacienty. Chvályhodné. Problém ale je, že každý přece ví, že zakázané - a neřkuli nebezpečné - ovoce chutná dětem zdaleka nejvíce. Jinak řečeno, pokud nějakému malému „vybijoknu“ řeknete, že je něco nebezpečné, bude to najednou automaticky děsně cool a ono poběží si to zkusit. A namlátí si. Tak, jako jsem si namlátil v dětství nesčetněkrát já. Z tohoto pohledu by se tedy za propagátory lyžování, mezi které se tímto hrdě hlásím, slušelo za takový článek autorce vlastně poděkovat.
Průšvih ale je, že on nebyl určen pro děti. Nebyl dokonce ani pro nikoho, kdo by snad váhal, jestli si sjezd na lyžích někdy vyzkoušet. Ne, účel byl mnohem „hlubší“. Výtvor byl, jako mnoho takových článků, určen pro dvě skupiny lidí.
Ta první skupina je stejně nastavená jako autorka. Řídí se heslem, že všechno, čemu nerozumím, čeho se bojím nebo co mě nebaví, to je hloupé a fuj a beztak životu nebezpečné. A tak to pro jistotu pořádně pohaním a všem ukážu, jak to s tím lyžováním, jízdou na motorce, basejumpingem nebo stavem českého zdravotnictví vlastně je. Přesně proto, aby mě podobně smýšlející lidé poplácali v diskuzi po ramenou, „no jasně, jsou to přece dárci orgánů“.
A ta druhá skupina? To jsou přesně ti lyžaři, motorkáři a basejumpeři, jako já. -No dobře, basejumper nejsem, ale bylo by to děsně cool, ne? - Ti, ovládnuti prachsprostou zvědavostí, jakou že to špínu na jejich milovaný koníček zase někdo hází, prostě udělají tu chybu, že kliknou. A pak to často už nevydrží a musí na ty žvásty reagovat. Jako teď já. S tím ale autorka počítá. Vlastně takové reakce samotným článkem úmyslně vyvolává. Aby se potom mohla spolu se svou nenávistnou kohortou v diskuzi účastnit dalšího kola lynčování a urážení těch, kteří si dovolí trávit volný čas na čerstvém alpském vzduchu. Jo - a taky to v neposlední řadě zvyšuje článku sledovanost. Negativní publicita je taky publicita.
Proč jsem se tedy nechal nachytat a raději jsem nemlčel? Protože existuje ještě jeden následek, mnohem dalekosáhlejší. Je to všeobecné naštvání, povšechná deprese, celospolečenský opruz. Pamatujete na Krotitelé duchů? S každou zlou emocí, s každým sprostým slovem nebo urážkou se v podzemí New Yorku hromadil ošklivý sliz, který pak měl uchvátit celé město. Až musela přijít Socha svobody a všechno to poamericku spasit. Tak přesně to se děje i tady. Každý takový článek živí ten ohavný sliz, díky kterému si všichni myslíme, že žijeme ve strašných sra…, pardon, problémech. Ale často je ten největší problém právě tohle myšlení, tato nálada, tyto články. Ne, ani já nevím, proč jsem na něj kliknul.
Je to vlastně smutné. Stejně, jako se vztek Newyorčanů hromadil v onom slizu, předává se nenávist a zloba autorů takových článků na jejich čtenáře. Jedná se o velmi efektivní formu sdílení negativních emocí. O veřejnou literární terapii. Opravdu - něco takového existuje. A věřím, že to může být pro pisatele docela přínosné. Akorát asi žádný psycholog nedomyslel důsledky toho, když to někdo z pacientů bude chtít uveřejnit. Zdá se ale, že je to nakonec „přínosné“ i pro určitou skupinu čtenářů. Někteří z nich se prostě chtějí cíleně naštvat.
Ale co my „normální“? My, kteří už máme tak dost chmur a nepotřebujeme rozšiřovat repertoár nočních můr?
Těžko někomu takové psaní zakázat. Nebudeme si přece hrát na nějaké internetové Koniáše. Napadá mě jediné možné řešení. Navrhuji zřídit pro tyto články speciální rubriku. Mohla by se jmenovat třeba „Nas*at“. To je takový výstižný a úderný název. Tam by mohli autoři posílat své pohoršené články a čtenáři by se mohli nerušeně předhánět v tom, kdo z nich je v jejich skepsi a znechucení více podpoří. Logem té rubriky by mohl být třeba - já nevím - oběšenec? Nebo už je to moc?
Jelikož mému návrhu jen těžko bude vyhověno, nezbyde mi nakonec asi nic jiného, než se smířit s mým dekadentním životním údělem vyvrhela společnosti; nechat nabrousit hrany a zavolat do servisu, aby si pospíšili s opravou mého motocyklu. Snad to do léta stihnou.
