Článek
Tenhle leckdy předčasný soud má jistý logický základ. Ačkoliv totiž někteří importéři aut z Německa ví své, obecně platí, že věk a nájezd zkrátka staré auto nezapře. Na první pohled poznáte ošoupaný volant, ohmatanou hlavici řadicí páky nebo zcela vymazané piktogramy jednotlivých tlačítek palubní desky. I když vás pak prodávající samozřejmě nenechá rozebrat hlavu motoru nebo převodovou skříň, z chodu pohonné jednotky a drah řadící páky si uděláte obrázek, jak to tam asi může vypadat.
Občas ale můžete mít štěstí. Pak narazíte na auto obchodního cestujícího nebo manažera, který jezdil hlavně po dálnici, a jemu nebo jeho zaměstnavateli nebylo líto utratit za servis a údržbu vozu nemalé peníze. V tu chvíli může auto i po najetí půl milionu kilometrů vypadat téměř jako nové a taky tak jezdit, fungovat a ještě něco vydržet. Samozřejmě s odpovídajícím servisem.
Nemusí se ale jednat nutně o auto manažerské nebo o vůz bohatého podnikatele. O svá auta umí pečovat i zcela obyčejní nadšenci. Jako byl třeba Irv Gordon z amerického Long Islandu.
Příběh o vozu a jeho majiteli
Irv Gordon měl v šedesátých letech problém. Vystřídal několik aut a žádné se mu nezamlouvalo. Základní potíží byla vždy spolehlivost. Tak například Chevy Corvair se mu rozbil téměř záhy po vyjetí od prodejce. Irv měl ale nakonec štěstí. Při cestě do práce pravidelně míjel dealerství Volva. Nakonec tam zamířil a pořídil si model P1800s coupé. To se psal rok 1966 a byl to začátek dlouhého přátelství člověka a jeho auta.
Mladý Irv byl z auta nadšený. Při zkušební jízdě vyjel na jeden zátah celou nádrž benzínu a kdyby měl klíčky od nádrže, vyjel by i dvě. Za první víkend najel se sportovně vypadajícím švédským coupé dva a půl tisíce kilometrů. V pondělí ráno byl u dealera znovu. Prodávající si ho nedůvěřivě prohlížel, obávaje se snad, že jde vůz s vadou reklamovat. Kdepak. Irv jen přijel na záběhovou výměnu oleje po prvních třech tisících kilometrech.1
Po zhruba čtyřech stech tisících kilometrech (čtvrt milionu mil) napsal první dopis automobilce, kterak je s vozem spokojen. Za deset let, po najetí půl milionu mil, další a pak po milionu mil (asi 1,6 milionu kilometrů) další. To se psal rok 1987 a červené Volvo bylo teprve čtvrtým vozem, který takovou porci zvládl. Nemohlo to proto uniknout pozornosti automobilky. Volvo v té době jako jedna z prvních značek pochopilo, o jakou reklamu se jedná, a začalo proto monitorovat své vozy s velkými nájezdy. Irv pozornosti samozřejmě neunikl a dostal od Volva nové auto jako výraz vděku. S darovaným 780 Bertone nakroutil dalších šest set tisíc kilometrů, než ho prodal… A vrátil se za volant své osmnáctistovky.
Ptáte se, čím že se Irv Gordon živil, že měl s autem takový nájezd? Byl snad obchodním cestujícím, taxikářem, nebo možná koordinátorem franšíz McDonaldu? Ani jedna možnost není správně. Irv byl obyčejným učitelem fyziky na střední škole. Učitelem, který prostě rád jezdil. Učitelem, který si na auto musel půjčit od otce. Učitelem, který neplánoval, že se se svým Volvem zapíše do Guinessovy knihy rekordů.
Irv dojížděl každý den do školy 200 kilometrů. Běžně si o víkendu vyrazil na výlet po sousedních státech, třeba na večeři na krabí koláčky do Baltimoru v Marylandu. To bylo přes 400 kilometrů. Rád jezdil lyžovat nebo se jen tak projíždět do jeho oblíbených zatáček Rocky Mountains. To bylo přes celé Spojené státy. Za volantem relaxoval. Podle jeho slov si nikde tak neodpočinul, jako když svíral volant svého Volva.
Rekordy nebyly jeho cílem. S narůstajícím nájezdem se jim ale nevyhýbal. Ani nemohl. Ten první světový pak Irv získal v roce 1998, kdy jeho osmnáctistovka dojela na metu 1,69 milionu mil (asi 2,7 milionu kilometrů). To byl uznán jako soukromý řidič a první majitel vozu s největším nájezdem na světě.
Ani poté se tachometr červeného Volva nezastavil. Dva miliony mil (3,2 miliony kilometrů) překonal na Times Square v roce 2002. I s tak starým autem se stále vydával na své oblíbené dálkové jízdy. Nadále si ho všímali i v göteborgské automobilce. Irv se tak stal jakousi tváří loajálního zákazníka a se svým autem se účastnil různých propagačních jízd po celém světě. V Číně, Jižní Africe, v Austrálii, v Evropě. Na starém kontinentu objížděl festivaly klasických aut a různé přehlídky. Všude byl hvězdou a fanoušci nemohli uvěřit tomu, jak vypadá auto po třech milionech kilometrů. Podíval se samozřejmě do Švédska; v továrně Volva byl provázen jako zvláštní host. I v té době ale s autem dál jezdil. Jen tak, pro zábavu. V roce 2013 na Aljašce společně překonali metu 3 milionů mil (4,8 milionů kilometrů). Stalo se tak kousek od vesničky Girdwood jižně od Anchorage. V jednom ze dvou amerických států, kam Irv se svým Volvem do té doby nezavítal.2
Nebylo to všechno zdaleka o tom překonat hranici tří milionů mil; všechno to bylo o těch výletech a o tom, co jsme společně prožili, než jsme tak daleko dojeli.
Nakonec to byl bohužel Irvův zdravotní stav, který tenhle neuvěřitelný příběh ukončil. V roce 2018 se zastavilo počítadlo kilometrů starého Volva na čísle 3.250.257 mil. A v listopadu toho roku se zastavilo i srdce vždy usměvavého a dobře naladěného Irva Gordona. Jeho Volvo ho přežilo.
Konec konců sám Irv celou dobu tvrdil, že je auto v lepším stavu než on. A to právě proto, jak se o vůz staral.
Pokud teď očekáváte nějaký zaručený a nečekaný recept na to, jak s vaší škodovkou najet milion kilometrů, zklamu vás. Žádný takový návod Irv Gordon nevymyslel. Prostě jen dodržoval doporučení výrobce a servisní manuál. Olej měnil každých 5000 kilometrů a používal stále stejný typ. To pro představu znamená zhruba 2200 litrů jen v nových náplních oleje. Když mělo auto najeto šest set tisíc kilometrů, přistoupil dobrovolně ke kompletní generálce motoru. Mechanici Volva sice namítali, že to není třeba, Irv na tom ale trval. Další generální oprava přišla v roce 2009. To když zjistil, že se auto jen stěží škrábe do strmých kopců Rocky Mountains. Pokud by se ale přece jen mělo nějaké ponaučení zde objevit, bylo by to Irvovo oblíbené „ženy a auta se nepůjčují“. I to odpovídá vztahu, který se svým vozem měl. Nakonec po takové porci kilometrů se oba znali natolik, že jistě nebyl nikdo, kdo by tomu autu lépe rozuměl, a tedy jej dokázal lépe řídit.
Kdybyste se na Irvovo Volvo podívali blíže, našli byste několik kouzelných detailů. Tak třeba před oběma předními světlomety byly namontovány drobné kovové mřížky. Důvod pochopí každý majitel auta s vysokým nájezdem. Odlétávající kamínky časem světla obrousí tak, že nepomůže ani trik se zubní pastou, a je třeba je vyměnit. Irv se zkrátka o své auto staral jako o dobrého přítele. Podobně o něm i mluvil a věřím, že o něm i podobně smýšlel.
Stejně o autech smýšlí spousta automobilových nadšenců. Je ale jen málo skutečných bláznů, kteří by si jen tak vyjeli starým autem večer do Keszthély povečeřet vyhlášené Halászlé jen proto, že na ně dostali chuť. Spousta fandů do aut má naopak svého miláčka zavřeného pod plachtou v garáži a při pohledu na zamračenou oblohu raději vytáhne šroubovák a jme se ho zvelebovat. Přiznávám se, že taky patřím do této skupiny. Za bezstarostného mládí jsem ale jako jediné auto vlastnil Mercedes W123 (ano, ten „vekslácký mercedes“ z filmu Bony a klid). To auto bylo děsně pomalé, nemělo klimatizaci, žádnou elektroniku. Ale řídit ho byla naprostá slast. Byla to plavba nad silnicí s obřím kormidlem místo volantu. Pořád ho mám a asi ho nikdy neprodám. A při pomyšlení na Irva Gordona zřejmě na víkend naplánuji nějakou delší projížďku…
1) https://www.garaz.cz/clanek/posledni-cesta-irva-gordona-v-nesmrtelnem-volvu-p1800-21000531
2) https://wyantgroup.com/remembering-the-three-million-mile-volvo-man/,
https://auto.economictimes.indiatimes.com/news/industry/irv-gordon-dies-at-78-the-man-who-traveled-world-120-times/67156747?redirect=1
