Článek
Tyhle inzerce mají dosah prakticky po celé Evropě, a tak se dalo čekat, že se brzo nějaké odpovědi na můj inzerát objeví. Takový příval, jaký nastal v prvních pár týdnech, jsem si ale nepředstavoval ani ve snu. Byl jsem nadšený. Chodilo mi několik upozornění denně s dotazy zájemců o můj vůz a vypadalo to, že si budu moct vybrat, komu auto prodám. Prvotní potěšení ale moc dlouho nevydrželo. Po pár dnech jsem totiž vysledoval určitý nešvar. Komunikace s potenciálním kupcem probíhala vždy stejně. Nejprve napsal obecný e-mail a když jsem odpověděl, že auto je stále na prodej, následovala vždy stejná otázka, a sice - jaká je moje konečná cena, za kterou jsem ochoten auto prodat.
Nejprve jsem na tyto dotazy reagoval tak, že o ceně přes e-mail nevyjednávám. Je sice běžné, že se u ojetého auta smlouvá, ale pokoušet se o to v situaci, kdy kupující ještě vůz ani neviděl mi přijde neslušné a vlastně i nebezpečné. Odpovídal jsem proto v tomto duchu. „Nesmlouvejte přes internet, co budete dělat, když na místě zjistíte, že je auto nepojízdné.“ Přiznávám, že už jsem cítil podvod a trochu jsem si z toho začal dělat legraci. Ani to ale vytrvalé zájemce nikdy neodradilo. Po čase jsem rezignoval a psal jsem, že cena je uvedená v inzerátu a je konečná. Několikrát jsem uvažoval dokonce o tom, že uvedu jako konečnou vyšší částku než tu z inzerátu. Pokušitele by nejspíše neodradilo ani to. Přesně v tu chvíli totiž přišla vždy stejná zpráva. Zpráva, která mi definitivně potvrdila pokus o podvod.
„Omlouvám se, momentálně jsem dlouhodobě v zahraničí. Pracuji jako námořní kapitán. Mám ale o Váš vůz velký zájem. Pošlu pro něj zástupce přepravní společnosti.“
nebo
„Píši Vám ze Středoafrické republiky. Jsem lékař a momentálně jsem byl vyslán na misi do Afriky. Auto kupuji. Potřebuji ale Vaši adresu, aby mohla dopravní společnost spočítat cenu za přepravu a co nejdříve vůz vyzvednout. Pošlete mi prosím Vaše osobní údaje.“
Jistě. Jak jinak. V tu chvíli jsem samozřejmě reagoval vždy stejně. Žádné údaje Vám nepošlu, pokud o auto máte zájem, přijeďte osobně, sbohem, na shledanou.
K mému úžasu to ale nebyl konec komunikace s dotyčnými kapitány a lékaři z Afriky. Na můj zamýšlený poslední e-mail ještě někteří znovu odpověděli. Nehodlali se tak snadno vzdát. Asi měli skutečný zájem. Zájem mě podvést. Přišlo mi tak několik fotografií občanských průkazů s kompletními osobními údaji lidí, jejichž jména se shodovala s těmi uvedenými v mailových schránkách, z nichž mi podvodní zájemci odepisovali. V tu chvíli mě to zaujalo. Tihle šmejdi jsou schopni jít tak daleko, že zneužijí totožnost jiné osoby. Nedalo mi to a ty lidi jsem podle těch údajů vyhledal. Byla tam lékárnice v důchodovém věku někde od Kolína, instruktorka poledancingu z Duisburku, nezaměstnaný z Hesenska (podle fotky velmi zanedbaný člověk). Zkrátka všichni typičtí zájemci o staré sportovní italské auto. A překvapivě ani jeden z nich nebyl námořním kapitánem nebo doktorem na misi v Africe. Onu instruktorku jsem dokonce kontaktoval přes Facebook s tím, že někdo zneužívá její identitu. Odpovědi se mi zatím nedostalo.
Z pokusu prodat auto se najednou stala zvědavost. Zvědavost, která pátrala po tom, kam až takový šmejd je schopen zajít. Ve vší opatrnosti jsem proto s jedním z nich dovedl komunikaci až téměř do konce s tím, že jsem souhlasil, že mu auto prodám. Všechno šlo z jeho strany velmi rychle. Poprosil mě sice o další fotky auta. A ačkoliv jsem mu je nezaslal, ani to ho neodradilo. Požádal mě o vytvoření kupní smlouvy. Poslal jsem mu tedy nevyplněný formulář s tím, že detaily zaneseme do smlouvy na místě. Podvodník vycítil nejistotu. Už jsem věděl, co bude následovat. Hned další den mi přišla fotografie občanského průkazu. Ale pozor, tentokrát jej sám nešťastník držel v ruce. Spolu s tím samozřejmě přišla výzva k zaslání mých osobních údajů včetně čísla účtu v podobě IBAN, adresy atd. Ještě ten den dorazila i vyplněná a podepsaná smlouva s osobními údaji podle vyfotografované občanky.
Nehodlal jsem se této výměny kartiček účastnit. Rozhodl jsem se proto, že na to nebudu reagovat a počkám, co bude následovat. Po třech dnech přišel krátký a naštvaný e-mail, co že se to děje, proč nereaguji a že už prodej mohl proběhnout. Tak dobře, řekl jsem si. Budu tu hru hrát dál a uvidíme. Napsal jsem, že jestli jeho zájem trvá, upřesním mu adresu pro vyzvednutí vozu, jakmile pošle peníze. Spolu s tím jsem uvedl i číslo účtu v mezinárodním formátu IBAN. To bez dalšího nelze zneužít.
Podvodné praktiky na inzertních webech
Pak přišel šok, podvodný kupující mi napsal, že mám očekávat zprávu od přepravní společnosti, která vypočítá náklady na dopravu. A ta zpráva opravdu přišla. Sice to v textu vypadalo, jako když rozdáte v mateřské školce pastelky; střídala se tam zelená, červená a nechyběla ani fialová, bylo to odesláno z adresy zohomailu, ale celé mi to přišlo opatřeno velkým logem jedné z největších přepravních společností na světě. Kromě barviček byl zajímavý i obsah zprávy. Uvádělo se v ní, že cena dopravy je 780 euro. Zároveň přišel i e-mail od onoho podvodníka, který mě už ale od srdce rozesmál. Stálo v něm, že peníze v hodnotě auta a nákladů na přepravu byly odepsány z jeho účtu u jakési irské banky a že čekají na připsání na můj účet. Z důvodu ochrany před podvody ale k tomuto převodu nedojde, dokud já neuhradím oněch 780 euro za dopravu. To se nakonec uvádělo i v mailu dopravce. Výborně. Smíchy jsem se málem sesunul na zem. Tak já mám uhradit předem dopravu za auto, které jsem ještě ani neprodal, člověku, kterého jsem v životě neviděl na základě e-mailu v barvách duhy odeslaného z adresy vedené na zohomailu. Komu ale mám ty peníze uhradit? Asi nikoho nepřekvapí, že účet, na který jsem měl peníze poslat, byl veden na jméno Abdulateef Abdulakeem. Že by nějaký arabský rejdař ve službách přepravce?
Tím veškerá komunikace s „kupujícím“ skončila. Ještě jsem chvíli uvažoval, zda mu nenapsat poslední zprávu s tím, že celý pokus o podvod předám k řešení policii. Myslím ale, že by ho to nanejvýš jen donutilo vymyslet lepší a méně nápadné praktiky, jak lidi oklamat.
Místo toho jsem se pokusil kontaktovat onoho německého občana, který se nacházel na té fotce s občanským průkazem. Zjistil jsem, že je to řemeslník, adresa byla na předměstí Hamburku. Těžké práci by odpovídaly i ruce držící onen doklad. Zřejmě tak na té fotce byl opravdu majitel toho průkazu. Těžko říct, co jej přimělo se nechat takto zvěčnit s veškerými svými údaji (podotýkám, že občanka byla na dvou fotkách z obou stran). Možná i on naletěl těmto podvodníkům a ti nyní jen dál zneužívají fotografii, kterou od něj získali. Rozhodl jsem se kontaktovat i onu přepravní společnost. Nakonec i její pověst jednáním podvodníků trpí. Leckdo může nabýt dojmu, že přepravce vyžaduje po lidech peníze předem bez smlouvy a bez dokladů.
Nejsmutnější na celé věci je, že jsem ani od dotyčných lidí, ani od oné přepravní společnosti dodnes neobdržel žádnou reakci. U oněch lidí to může být tím, že nechtějí jinému přiznat, že se sami napálili. Pak se ale divme, že se pravidelně v médiích probíráme zprávami o tom, jak lidé posílají peníze falešným nigerijským princům nebo domnělým dědicům velkých impérií, kteří právě nutně potřebují pár tisíc euro na letenku, aby si mohli své jmění vyzvednout.
