Neznámí známí: Létal pro RAF a řídil Slovenskou strelu. Kdo byl Jan Vella?

Narodil se v roce 1906 na Kladně. Mladý Jan měl zalíbení pro vše rychlé. Nejvíce ale pro letadla. A tak se stalo, že už v osmnácti letech stál před bránou Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově. Nadšený a nebojácný mladík neušel pozornosti vyučujících a už ve dvaceti letech se stěhoval do Chebu. Byl totiž na popud místního velitele mimořádně zařazen do pilotního výcviku v letounech jednosedadlových. Tak se tehdy říkalo stíhačkám.

Šílenec za kniplem, střela na kolejích

Mladý Vella byl od počátku živel. Školních cvičení ve vzduchu, kterých se jako každý nadšený mladý pilot nemohl dočkat, využíval k ukojení své touhy po adrenalinu. Došlo to až tak daleko, že se při jednom z letů rozhodl přelézt ze zadního sedadla cvičného letounu na přední. Kousek se mu podařil, ale ve vzduchu visela místo pochvaly hrozba vyloučení. Nadřízení nakonec odvážný čin ocenili pouze důtkou.

I přes své výstřelky tak Jan Vella kurz úspěšně absolvoval a stal se stíhacím pilotem. Jako takový byl umístěn v leteckém pluku ve Vajnorech u Bratislavy. Kariéra stíhače ale netrvala dlouho. Stopku jí vystavily škrty v armádě. Už v roce 1928 se proto - stále teprve dvaadvacetiletý mladík - vrátil do rodného Kladna. Usadil se a brzo se ženou přivítali na světě dceru Blaženu.

Vzápětí si také našel náhradu za pilotování. Na živobytí si vydělával jako strojvedoucí. K dobrodružství ve vzduchu ale měla služba na dráze daleko. Často tak dojížděl do Kbel na tzv. udržovací lety. Vítané oživení Vellovy kariéry u ČSD nastalo v roce 1936. V létě toho roku se po kolejích mezi Prahou a Bratislavou začaly prohánět vozy Tatra 68, typového označení M290.0. Stroje i spoj, který obsluhovaly, brzo vešly ve známost jako „Slovenská strela“. Uznejte, kdo jiný by byl povolanějším strojvedoucím takového vlaku.

Rodinná a pracovní idyla neměla mít dlouhého trvání. Jan Vella se měl brzo vrátit za knipl.

Hrdina nejen Bitvy o Británii

Přišla Mnichovská dohoda a okupace. Vella každým dnem víc a víc cítil, že jeho služby jsou mnohem spíše než na železnici žádány jinde. V boji. Vydal se proto na strastiplnou cestu přes Balkán. Z Rumunska se dostal až do Bejrútu, odkud pokračoval přes moře do francouzského Marseille. Na Štědrý den roku 1939 už se hlásil do služby u leteckého pluku v Agde. Jeho manželku a dceru mezitím doma zadrželo gestapo.

Za půl roku se naplno rozpoutala Bitva o Británii a kroky Jana Velly vedly za Lamanšský průliv. Jako zkušený pilot se stal součástí 312. stíhací perutě. Ta patřila mezi několik československých perutí, které létaly v rámci RAF na bojištích od Biskajského zálivu až po Severní moře. Ani v Británii mu ale nebylo dopřáno si pohled zpoza kniplu stíhačky užívat dlouho. Podle britských regulí byl hned následujícího roku pro „vysoký věk“ z perutě vyloučen. Pětatřicátníci už ve stíhačkách létat nesměli. Nešťastný Vella byl přeložen do Skupiny 41. Tu tvořili nejzkušenější piloti. Jejich úkolem bylo testovat nová nebo opravená letadla předtím, než byla nasazena do bojové pohotovosti. Na první pohled zajímavá práce ale temperamentního Kladeňáka nebavila. Chtěl do akce.

Po neustálém naléhání a přemlouvání byl nakonec přece jen zařazen do jedné z posádek 311. perutě. Byla to peruť bombardovací; u těch se na věková omezení tak přísně nehledělo. Za kniplem bombardéru si Vella připsal své největší válečné zásluhy.

Na Štědrý den roku 1943 vzlétl Vellův B24 Liberator vstříc nové misi. Namířeno měl nad Biskajský záliv. Schylovalo se k operaci Stonewall, jejímž účelem bylo zamezit německému porušování blokády, kterou spojenci uvalili na francouzské Němci okupované přístavy. Cílem československé posádky bylo devět nepřátelských obchodních lodí. Liberator skupinu plavidel záhy objevil a shodil hned tři pětisetlibrové pumy a jednu pumu poloviční hmotnosti. Později se ukázalo, že jedna z lodí, Osorno, byla těžce zasažena a musela se vrátit do Bordeaux. Čechoslováci se ale vzápětí setkali s odporem. Hustá protiletecká palba svištěla vzduchem a několik projektilů zasáhlo i Liberator. Poškodily spodní část letounu a zasáhly pumovnici, která tak musela zůstat po zbytek letu otevřená. Stroj musel nouzově přistát na letišti Predannack v Cornwallu. Vella a jeho posádka ale dokázali bombardér dostat v pořádku na zem.

Na zteč proti ponorkám

Po zimním intermezzu nad Biskajem se posádka v rámci svých operací v následujícím roce vrátila do ohniska bojů nad Lamančským průlivem a Severním mořem. Husarský kousek se Vellovi a jeho druhům podařil přesně o půl roku později, 24. června 1944. Toho dne Liberator letící pod značkou FL961 zpozoroval a zaútočil hned na dvě německé ponorky.

Nejprve spatřila posádka na radaru dva torpédoborce. Vizuální kontakt potvrdil, že se jedná o spojenecká plavidla. Po pár minutách se asi 15 kilometrů za nimi podařilo identifikovat německou ponorku. Byla to U-971.

Když byl bombardér asi 4 kilometry od ponorky, vypustil z výšky 200 metrů dvě neřízené rakety typu RP (rockett proyectile). Pak začal Vella vstříc ponorce prudce klesat. Liberator vypustil do trajektorie U-971 hned šest hlubinných pum za sebou. Nakonec ještě Vella stihl označit místo střetu pro spojenecké lodě.

Po dalších šesti minutách letu zahlédla posádka bombardéru v moři periskop další ponorky. Jelikož spojenecká plavidla v oblasti hlášena nebyla, muselo jít opět o nepřítele. Vella znovu namířil čumák Liberatoru vstříc cíli a z výšky pouhých 80 metrů vypustil další pár neřízených raket. Při nízkém průletu poslala posádka do vody ještě poslední dvě hlubinné pumy, které jí zbyly.

První z útoků vzápětí zalarmoval oba torpédoborce v blízkosti ponorek. Čechoslováci viděli v dálce už jen počátek boje HMS Eskimo a HMCS Haida s německou U-971. Ponorku pod vedením teprve pětadvacetiletého nadporučíka Zepliena se lodím podařilo potopit po dvou a půl hodinovém souboji. Všichni námořníci z ponorky přežili až na jednoho. Zajímavostí je, že se traduje, že si před potopením ještě stihl Zeplien pozvat námořníky na můstek a pohostit jednoho po druhém pivem.

Druhá z ponorek ze střetu nakonec vyvázla. Přesto to byl pro Čechoslováky velký úspěch.

Smutný příběh zlatých hodinek

Jan Vella měl pověst brilantního pilota a spolehlivého a čestného muže. To byly vlastnosti, které se u letectva cenily. A cenil si jich i personál na základně RAF v severoanglickém Sillothu. Právě tam Jan Vella testoval letadla za jeho působení u Skupiny 41. Když byly konečně vyslyšeny jeho žádosti, aby byl zařazen do 311. bombardovací jako pilot, uspořádali mu zaměstnanci základny malé rozloučení. Jako poděkování za jeho službu mu nechali v Carlisle vyrobit zlaté hodinky a na jejich zadní stranu dali vyrýt věnování. Jan Vella byl dojat a od té doby měl hodinky stále při sobě.

Měl je na ruce i 10. ledna 1945. To se zrovna s kamarády vraceli z dovolené ve Skotsku. Letoun Airspeed Oxford PH404 se odlepil od země v 10:46 greenwichského času za jasného počasí bez mraků. Do Londýna, kam měli namířeno, už ale nikdy nedoletěl. Nedlouho po startu, když přeletěli Inverness, ztratila řídící věž s posádkou kontakt. Když se stroj neobjevil ani v cílové destinaci, začalo pátrání. Po letadle ale jakoby se zem slehla. Dlouho se tak mělo za to, že se zřítilo do moře.

Až 19. srpna, více než půl roku po jejich zmizení, spatřili dva turisté na prudkém svahu hory Beinn a' Bhuird ve skotském masivu Cairngorm trosky Oxfordu i s těly Čechoslováků. Jejich ostatky byly sneseny dolů, aby mohly být řádně pohřbeny. Jan Vella tak našel místo posledního odpočinku na vojenském hřbitově v Brookwoodu, kde leží i mnoho jeho spolubojovníků a kamarádů.

Na tomto místě by se mohlo zdát, že tím celé povídání o životních osudech českého letce končí. Nebylo by ale úplné bez příběhu o zlatých hodinkách.

V roce 1973, tedy 28 let po havárii, stoupal po svahu Beinn a' Bhuird směrem k vrcholu skotský horal Philip Kammer. Rozhodl se, že si na chvíli odpočine. Seděl na kameni a prohlížel si trosky motoru Oxfordu. V tom, když zamyšleně prohrabával nohou kamení, upoutal ho záblesk. Byly to zlaté hodinky. Ty hodinky. Trvalo však dalších 30 let, než se dostaly do vlasti jejich majitele.

Na přelomu tisíciletí se o osudy účastníků nehody začala zajímat skotská badatelka Linzee Druceová. Navštívila místo tragédie a sepsala o Janu Vellovi i vlastní článek. Na to konto se jí ozval právě Philip Kammer a seznámil ji se svým dávným nálezem. Shodou okolností se v té době Druceová přes internet seznámila také se spisovatelem Pavlem Vančatou, který se o osudy českých letců sloužících pod křídly RAF dlouhodobě zajímá.

A tak se stalo, že se přes Sdružení zahraničních letců v Londýně dopátrali až k Blaženě, rozené Vellové. V říjnu 2006 se pak v Praze uskutečnilo emotivní setkání. Hodinky se po šedesáti letech vrátily domů.

Zdroje:

RIDERS IN THE SKY, 1944, The Liberator GR Mk.III and GR Mk.V in RAF Coastal Command Service, Pavel Türk, Pavel Vančata, 2018

Liberator 995 se nevrátil, František Adamec, Epocha 2021

https://sillothairfield.wordpress.com/2015/04/08/jan-vella/

http://www.kladnominule.cz/osobnosti/jan-vella

https://www.armyweb.cz/clanek/rafwaffe-britska-letka-ktera-testovala-koristni-letouny

https://aviation-safety.net/wikibase/17537