Článek
Byl synem náměstka pražského primátora. Dobrodružnou povahu ale mnohem pravděpodobněji zdědil po svém strýci. Ten stanul v roce 1848 na pražských barikádách. Odporem vůči autoritám nebo represi oplýval i malý Vojta.
Jako kluk se s kamarády bavil pašováním vajíček skrz městské hradby. Parta výtečníků byla brzo trnem v oku jednoho pražského celníka. Ten se vyžíval v tom, že klukům s oblibou bouchal pěstí do tašek, kde tušil pašovanou snůšku. S každou ránou následovalo očekávané křupnutí skořápky.
Po několikerém odhalení se kluci rozhodli pro pomstu. Jednoho dne, když celník udeřil pěstí do jejich úlovku, křupnutí se neozvalo. Místo toho se ozvalo bolestivé zaúpění vyluzené skrz celníkovy zuby. V tašce byl místo vajíčka nastražen pichlavý kaktus. Účty byly srovnány.
Nástroj pomsty se posléze přesunul z tašky na parapet Vojtěchova okna, kde několik týdnů unikal pozornosti malého výtečníka. Až do chvíle, než začal kvést. V tu chvíli se z malé zbraně proti celníkům stala celoživotní posedlost.
Šokovaní Němci a zmrzlá sbírka
Malý Vojtěch se stal největším sběratelem kaktusů široko daleko. Rostliny nejen sbíral, ale naučil se je také bezchybně určovat. A to do té míry, že byl v sedmnácti letech povolán do největší kaktusářské pěstírny v Erfurtu, aby tamním odborníkům pomohl s určováním neznámých druhů. Ti si nejdříve mysleli, že jde o vtip. Nemohli uvěřit, že by mladý hoch mohl mít lepší znalosti než oni. Pochopili až ve chvíli, kdy si Vojtěch Frič vzal tužku a papír a začal obcházet jednotlivé květináče. Když skončil, zůstaly nepopsány pouhé dva.
Jako odměnu si domů odvezl bohatou sbírku pichlavých kousků z dalekého Mexika. Jeho kolekce se v té době hemžila nejvzácnějšími exponáty v Evropě. Kaktusy sám množil a hojně své vzácné kusy vyměňoval s botanickými zahradami. Jenže do jeho snažení vstoupila škola. Maturita byla v té době o dost náročnější než dnes, a tak se mladý botanik vrhnul naplno do učení. Přes zimu svěřil sbírku a péči o ni svému kamarádovi.
A v tom byl právě onen háček. Jeho přítel nebyl zřejmě tak spolehlivý, jak si Frič myslel. Jednoho lednového dne zapomněl ve skleníku otevřít topení a největší rakousko-uherská sbírka kaktusů téměř celá pomrzla. Vojtěcha to ale od dalšího bádání neodradilo. Naopak. Toužil vidět své milované rostliny v jejich přirozeném prostředí.
Navždy hrdinou
Jako teprve devatenáctiletý mladík vyrazil na přelomu století na svou první expedici do Jižní Ameriky. A málem se nevrátil. Nezkušeného amatérského botanika v divočině překvapil jaguár. Frič na něj sice stihl vystřelit, ale zvíře nezabil. Rozdrážděná šelma ho povalila na zem. Začal souboj o holý život. Mladík ve spárech zuřícího zvířete stihl na poslední chvíli vytasit nůž. To mu zachránilo život. Několik týdnů strávil v péči indiánských šamanů. Dokázal se uzdravit. Od té doby ho indiáni chovali ve veliké úctě. Kdo přežije tváří v tvář jaguárovi, ten je pro ně nesmrtelný.
V následujících letech se Alberto, jak si začal říkat, aby více splynul s hispánským prostředím, vrátil mezi domorodce ještě mnohokrát. A důvodem nebyly jen kaktusy. Roku 1905 zažil na řece Paraguay ničivé záplavy. Sblížil se při nich s příslušníky kmene Čamakoko. Jejich území se Fričovi stalo druhým domovem. Jako jeden z mála Evropanů si dokázal k indiánům najít cestu. Oni cítili respekt k němu, on byl jimi navíc fascinován. Jako velký humanista prosazoval důslednou ochranu indiánské kultury a způsobu života před vlivy moderní civilizace. Byl si dobře vědom jejich zranitelnosti a také všech rizik, která pro domorodce znamenaly „moderní“ nemoci.
Mladičký Vojtěch Frič v době své první expedice. Rok 1901.
Obtíže plynoucí ze střetu dvou světů si velmi dobře uvědomil při své třetí cestě. Tehdy zastihl Frič Čamakoky sužované neznámou nemocí. S chorobou způsobující krvácivé vředy na konečníku si ani indiáni ani cestovatel nevěděli rady. Frič nakonec vybral mezi nakaženými dobrovolníka, který souhlasil, že s ním odcestuje do nejbližší nemocnice, aby se nechal vyšetřit.
Červíček, Červíček
Mladý indián, který cestu podstoupil, se jmenoval Čerwuiš. Hnutím osudu se nakonec přihodilo, že Friče s nakaženým indiánem v žádné jihoamerické nemocnici nepřijali. Proto se nakonec stalo, že společně odcestovali do Prahy. Dnes si už jen těžko dokážeme představit, jak velké pozdvižení musel indiánský mladík v tehdejší Praze způsobit. Přes mnoho předsudků a kulturních odlišností ale Čerwuišova cesta měla dopadnout úspěšně.
Pro Čerwuiše bylo všechno nové. Když spatřil poprvé patrové budovy, divil se proč bílé tváře staví několik vesniv na sebe, když je okolo tolik místa. Když zahlédl skupinu četníků v uniformách, napadl je v domnění, že jsou to příslušníci nepřátelského kmene. Původní účel ale návštěva civilizace přece jen splnila. Příčinu choroby nakonec odhalil jeden student medicíny, který si od Friče doslova vyprosil vzorek indiánovy stolice. Medik zjistil, že za útrapy je zodpovědný tehdy neznámý střevní parazit měchovec dvanáctníkový. Stačilo aplikovat silné projímadlo.
V čase vyléčení už byla z mladého indiána pražská celebrita. Češi ho láskyplně oslovovali „Červíček“. A když na jedné besídce předvedl na požádání indiánský válečný tanec, byl jejich. Od té doby se spolu s Fričem zúčastnil mnoha setkání a konferencí. Jeho návštěva byla inspirací i slavnému Jaroslavu Haškovi. Ten o ní sepsal povídku Indián a pražská policie.
Přesně rok po svém příjezdu, v září 1909, se Čerwuiš a Frič vydali přes Itálii nazpět do Paraguaye. Frič svého přítele doprovodil až do jeho rodné osady. Říká se, že mladý indián měl potíže vrátit se ke svému původnímu způsobu života. Zřejmě i proto, že jeho soukmenovci nevěřili jeho historkám a příběhům z moderního světa. Pochopili až za pár desítek let. To když byla do jejich oblasti zavedena železnice. Frič se do jejich osady už nikdy nevrátil.
Velký popularizátor
Na exotiku amerického kontinentu však nezanevřel. Díky kontraktu s Národopisným muzeem v Berlíně, kterému měl dovézt na 1500 nových exemplářů, měl peníze na další cesty. Dál sbíral a určoval nové druhy kaktusů. Věnoval se etnografii, když studoval chování domorodých kmenů. Stal se průkopníkem české krajinářské fotografie. Na svých snímcích zachycoval život pro Evropana neznámých kultur. Žil s příslušníky kmene Karaim, Toba nebo Bororo. U Angaitů objevil ojedinělé domorodé písmo vyryvané do tykví.
Frič a Čerwuiš v době jejich soužití v pražském bytě. Rok 1908.
Po první světové válce se do své oblíbené Amazonie vrátil znovu, již jako pověřenec nově vzniklé československé vlády. Dokonce se uvažovalo o tom, že by se z Friče mohl stát oficiální velvyslanec. Nakonec málokdo z našinců měl v Jižní Americe více kontaktů. Jenže málokdo měl taky tak prořízlou pusu. Pro diplomatickou kariéru nebyl Frič vyhodnocen jako vhodný adept. A zřejmě oprávněně.
Místo toho se tak vrhnul do dalšího botanického bádání. Vymyslel vlastní systematiku určování kaktusů a vydal vlastní herbář. Většinu času trávil v pražských Košířích zavřený ve skleníku mezi svými kaktusy. Jezdily tam za ním sbírat rozumy největší kapacity v oboru. Raději než vědecké činnosti se věnoval přednáškám, psaní článků a osvětové a sběratelské činnosti.
Pichlavý nedomrlý Hitler a nedostupné kurare
Když přišla válka, Frič se zcela izoloval od okolního světa. Přestal se holit, s nikým se nestýkal a odmítal vycházet z domu, dokud Němci neodtáhnou z Československa. Na protest proti dvojjazyčným nápisům v protektorátu opatřil i své kurníky česko-německými tabulkami. Stal se z něj poustevník a podivín. Je však dost dobře možné, že za jeho chováním bylo ještě něco jiného.
Říká se, že za války přechovával ve svých sklenících tajně zbraně pro odbojové skupiny. Mohlo by se zdát, že se snažil působit dojmem šílence právě proto, aby od sebe odvedl pozornost. Konfrontaci se samotnými nacisty se ale rozhodně nevyhýbal. Dokonce pojmenoval jednu rostlinu po samotném Hitlerovi. Když za ním přišel německý velvyslanec, aby si führerův kaktus prohlédl, prohlásil Frič údajně jen: „No nevím, jestli je o co stát, je to pěknej nedomrlec. Asi brzo chcípne.“ A místo toho ukázal velvyslanci krásně kvetoucí kaktus pojmenovaný po Einsteinovi.
Konce války se ale již nedožil. Na podzim roku 1944 se poranil o rezavý hřebík. Přítel indiánů. Jejich Karaí Pukú (Dlouhý lovec), jak mu říkali. Lovec kaktusů. Svérázný a tvrdohlavý vědec a ochránce tradičního způsobu života starodávných kmenů zemřel na tetanovou infekci 4. prosince 1944. Do poslední chvíle přemlouval lékaře, aby ho zkusili po vzoru indiánů léčit za užití kurare. Marně.
Odkaz největšího kaktusáře a stoletá indiánka
Z jeho rad a pouček ale žijí čeští kaktusáři dodnes. Není divu. Alberto Vojtěch Frič za svůj život dokázal popsat na dvacítku nových rodů kaktusů. Pro představu, celkem jich je dnes známo asi 130. Jako už tradičně měl přitom problém s autoritami. Například neuznával latinskou diagnózu. Mimo jiné i proto zůstávají do dnešních dnů v užívání jen dva jím zavedená rodová jména.
Alberto Vojtěch Frič ve svém pražském skleníku v době první světové války.
Odkaz našeho největšího kaktusáře ale žije i jinde. V Amazonii. Na prahu nového milénia se skupinka českých filmařů vydala po stopách Čerwuiše. U Čamakoků je čekalo veliké překvapení. Mnoho příslušníků kmene totiž hrdě nosilo příjmení „Fric“. Nejstarší nositelkou tohoto jména byla téměř stoletá indiánka jménem Hermína Ferreira Fric. Ta se narodila roku 1905. Vzpomínáte na jednu z prvních Fričových výprav? A na záplavy na řece Paraguay? Tak právě tehdy se jedna z indiánek sblížila s Vojtěchem Fričem více než ostatní. Jmenovala se Lora-y a jak se ukázalo, Frič s ní tehdy absolvoval indiánský svatební rituál. A stoletá Hermína byla produktem jejich lásky.
Přestože o tom Fričova československá rodina po celá desetiletí neměla tušení, má dodnes v Amazonii početné příbuzenstvo. Matka česko-indiánského rodu, Hermína Ferreira Fric, zemřela 10. března 2009. Bylo jí 103 let.
Česká větev ale na své příbuzné z daleké exotiky nezapomíná. Pod patronací sdružení Checomacoco (tedy volně přeloženo Čeští Čamakokové) organizuje asistenci a studijní podporu mladých indiánů. Indiánů, jejichž kmen v posledních desetiletích definitivně přišel o svůj tradiční způsob života. O teskné písně a bájné legendy, které kdysi na břehu řeky Paraguay tak fascinovaly mladého Alberta.
I díky pomoci jeho krajanů tak potomci lovce kaktusů žijí v povodí řeky Paraná dodnes.
Zdroje:
https://archiv.radio.cz/cz/static/alberto-vojtech-fric
https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/rudolf-slaba-pisek-kaktusy-sbirka-jizni-amerika-kaktus.A220127_084450_budejovice-zpravy_khr
https://www.cact.cz/noviny/2001/03/Fric.htm
https://www.checomacoco.cz/a-v-fric/
https://www.dejinysebevedomi.cz/obsah/alberto-vojtech-fric/
