Článek
Tak popisuje své setkání s ničemnou vlnou Sir Robin Knox-Johnston.
Je podzim roku 1968 a odvážný mořeplavec se právě potýká s rozbouřenými vodami jižního Indického oceánu. Skoro všechny plachty jsou stažené. Vlnobití je příliš silné a vítr příliš nebezpečný. Zkušený námořník netrpělivě čeká, až se moře uklidní a on znovu napne plachty. Má na spěch. Účastní se totiž drsného závodu s názvem Golden Globe Race. Závodu, v němž se plachetnice o posádce jednoho muže pokouší co nejrychleji obeplout svět.
Jenže teď mu dvanáctimetrové vlny a rozbouřené moře brání v další plavbě. Drsné podmínky jsou tady, pod čtyřicátou rovnoběžkou jižní šířky, vcelku častým jevem. Knox-Johnston doufá, že ho vlnobití brzo propustí ze spárů. Z bloumání ho však vytrhne náhlé propadnutí lodi pod úroveň okolních vln. To obří vodní stěna, která se před ním náhle zjeví, doslova vysála vodu okolo sebe. Obrovitá vlna zakryje kompletně celý horizont.
Loď s praskáním a rykotem vstoupá po nekonečné vodní mase. Chvíli míří příď téměř kolmo vzhůru. Knox-Johnston vší silou objímá lanoví. V poslední chvíli se vlna zlomí a vodní smršť se s ohlušujícím hukotem valí přes palubu. Malá plachetnice je pod vodou.
Robin Knox-Johnston se právě setkává tváří v tvář s tzv. „rogue wave“, neboli ničemnou vlnou.
Zkazky námořníků
Malé plavidlo jménem Suhaili je několik dlouhých vteřin téměř zcela pod hladinou. Když se hřbet vlny převalí, trčí zpod hladiny jen dva stěžně a odvážný námořník křečovitě svírající lana. Loď se nakonec zvládne vyhoupnout zpět na hladinu. Když se bouře uklidní, sčítá Knox-Johnston škody. Je sám uprostřed vodní pustiny. Přežil. Angličan nakonec dokázal sólový závod okolo světa vyhrát. Do cíle dorazil toho roku jako jediný.
Odvážný mořeplavec nebyl jediným, kdo měl to štěstí a setkání s ničemnou vlnou přežil. Po staletí se objevovala svědectví námořníků, která měla jedno společné. Všichni popisovali, jak se najednou objevila vlna několikanásobně větší a strmější než všechny ostatní. Všechno smetla a vzápětí, jako by se vypařila.
Když se významný francouzský námořní objevitel a botanik Jules Dumont d’Urville vrátil z jedné ze svých zámořských expedic, předstoupil před vědeckou obec a tvrdil, že při zpáteční plavbě zasáhla loď vlna vysoká přes třicet metrů. Své tvrzení opřel o výpověď tří dalších svědků z posádky. Nikdo jim nevěřil. Tehdejší předseda Francouzské akademie věd Franҫois Arago se mu dokonce veřejně vysmál.
Velká vlna z Kanagawy. Slavný obraz Kacušiky Hokusaie bývá považován za tsunami. Ve skutečnosti se mnohem pravděpodobněji jedná o tzv. ničemnou vlnu.
Byl počátek 19. století a všeobecně se věřilo, že tak vysoké vlny nemohou existovat. Navíc zprávy o mohutných vodních stěnách přicházely jen sporadicky. Důvod byl smutně jednoduchý. Dřevěné konstrukce tehdejších lodí často nápor mohutné vlny nevydržely a lodě i s posádkou zmizely rozlámané na kousky v hlubině.
Jejich objeviteli bylo na moři špatně
Ani mnozí odborníci dlouho v existenci ničemných vln nevěřili.
Oceánografové postupně dokázali předpovídat výšku vln s relativní přesností. Modely, které velikost vlnobití předpovídaly, ve své podstatě existenci ničemných vln vylučovaly. Podle ustáleného názoru zkrátka nebylo možné, aby se v prostředí, kde se výška vln pohybuje v určitém rozmezí, najednou objevila samostatná vlna o dvojnásobné nebo větší velikosti.
Jenže s rozmachem lodí s kovovou konstrukcí na počátku minulého století, které byly mnohem odolnější, přibývalo zvěstí přeživších námořníků. Přesto se v průběhu minulého věku stále našlo jen málo vědců, kteří by přijali existenci ničemných vln jako skutečnou možnost. Jedním z prvních byl skotský oceánograf Laurence Draper.
Kuriózní je, že pozdějšímu odborníkovi na mořské vlny bylo na moři špatně. Z Drapera se tak vlastně z donucení stal oceánograf - teoretik. Ve svém zkoumání se zaměřil právě na předpověď výšky vln. Vymyslel a sestrojil první moderní měřící přístroje a po mnoho desetiletí pracoval pro těžařské společnosti, pro které předpovídal intenzitu vln u jejich vrtných věží.
Největším lákadlem pro něj ale byla studie extrémních výkyvů a anomálií, ke kterým u vln docházelo. Koncem šedesátých let už měl dostatek dat ze svých měření na to, aby ve svých publikacích mohl popsat, kterak se mohou na moři za určité konstelace vytvořit ojedinělé a neočekávaně vysoké vlny. Jako první je taky pojmenoval. Říkal jim „freak waves“, tedy „podivné vlny“.
Zatopená plošina
Draper byl ale stále spíše výjimkou. Mezi oceánografy jeho teoriím věřil málokdo. Definitivní zlom měl nastat až v devadesátých letech. Společnost Statoil měla v té době v Severním moři v provozu několik vrtných plošin. Byly na nich nainstalovány i zařízení na měření výšky vln. Taková, jaká pomáhal vyvíjet Laurence Draper.
Na nový rok 1995 si vědci museli při odečtu dat z měření připadat, jako by na Silvestra přebrali více než obvykle.
Graf zaznamenávající tzv. Draupnerovu vlnu z 1. ledna 1995. Povšimněte si většího propadu hladiny, který extrémní vlnu provází, tzv. dolu. Právě ten umocňuje celkovou výšku vlny.
Laserový detektor na plošině Draupner, 150 kilometrů západně od pobřeží Norska, totiž zaznamenal neuvěřitelné číslo. Jedna z vln dosáhla celkové výšky od dolu po hřbet neuvěřitelných 26 metrů. Všechny ostatní větší vlny zaznamenané toho dne se přitom pohybovaly v rozmezí od 8 do 12 metrů. Vlna, známá od té doby jako Draupnerova, tak převyšovala okolní hřbety vystupující z vodní hladiny o téměř patnáct metrů. Zároveň také o asi 7 metrů překonala původní odhady architektů plošiny ohledně toho, jak vysoké vlny se mohou v oblasti vyskytovat.
Poškození plošiny naštěstí nebylo fatální. V tu chvíli už ale nikdo nemohl pochybovat o tom, že extrémní vlny skutečně existují.
O pět let později potom britské plavidlo RRS Discovery, které rovněž mělo na palubě měřící zařízení, zaznamenalo nedaleko pobřeží Skotska vlnu o výšce 29 metrů.
Kde se jen berou?
Nebylo pochyb. Hmatatelné důkazy potvrdily definitivně stará svědectví námořníků. Samy o sobě ale nevedly k vysvětlení tohoto zvláštního a nebezpečného jevu. Po zdokumentování obřích vln se tak pozornost vrátila k výzkumu a k pracím lidí, jakými byli Laurence Draper a další. Jejich studie najednou byly v centru pozornosti odborné veřejnosti.
Přesto se za posledních několik desetiletí výzkum ničemných vln a jejich příčin téměř neposunul. Zjištění plynoucí z dlouhodobých sledování a měření napovídají tomu, že za vznikem ojedinělých vodních obrů stojí interakce menších vln. Ty mohou být svedeny proti sobě buďto oceánskými proudy, větrem nebo tvarem mořského dna. Ve výsledku jejich střety způsobí, že se v jednom místě nahromadí energie z více vln. Tím vznikne jedna téměř vertikální masa vodní stěny, která doslova vycucne vodu z vln okolo sebe. Po jistou krátkou dobu putuje po hladině, než se zase rozpadne do menších vln.
Jeden z mála zdokumentovaných případů možné ničemné vlny. Obchodní loď v bouři Biskajského zálivu. Rok 1940.
Existují místa s vodními proudy, kde je za příhodných okolností vznik ničemných vln pravděpodobnější. Ale to je všechno. Neexistuje žádný způsob, jak vytvoření, velikost nebo polohu takové vlny spolehlivě předpovědět. Na rozdíl od slavnějších vln tsunami, u nichž existuje propracovaný systém varování, tak ničemné vlny přichází zcela nečekaně.
A rozdílů oproti tsunami je více. Zatímco tsunami vzniká z externích příčin, jakými jsou zemětřesení nebo třeba sesuvy půdy. Ničemné vlny se tvoří v podstatě náhodně, čistě interakcí oceánských proudění a vzájemným působením vln. Také proto je tak těžké je předpovědět.
Tsunami je vlnou s dlouhou životností. Když putuje po otevřeném moři, je to extrémně rychlá malá vlna. Pro lodě téměř neznatelná. Její síla se projeví, až jakmile narazí na mělčinu a zpomalí. Ničemná vlna je přesným opakem. Pohybuje se spíše pomaleji. Má velice krátký život a nejnebezpečnější je právě na širém moři, kde se v hustém vlnobití náhle zrodí a stejně tak náhle i zanikne.
Přes svůj krátký život a relativní vzácnost je ale nebezpečným zabijákem. Z historie známe mnoho dlouho nevysvětlených zmizení a tragédií na moři. A spousta z nich čekala na objasnění až do objevení fenoménu tzv. „rogue waves“. Odborníci věří, že ničemné vlny stály za potopením německé nákladní lodi MS München, kanadské vrtné jednotky Ocean Ranger anebo dokonce americké nákladní lodi Edmund Fitzgerald, která se potopila na Hořejším jezeře. Edmund Fitzgerald prý čelila hned celé sérii ničemných vln.
Jako hlavní podezřelý pak vystupují ničemné vlny v případech mnoha dalších potopených plavidel, včetně tankerů a jiných velkých nákladních lodí.
Oceánografové odhadují, že v nekonečných světových mořích a oceánech je v každém okamžiku v pohybu průměrně asi deset ničemných vodních stěn. Je pak jen na námořnících, aby se pokusili ničivým a bez varování přicházejícím vodním zabijákům uhnout z cesty.
Zdroje:
https://www.yachtingworld.com/special-reports/rogue-waves-real-life-stories-destructive-power-sea-106135
https://www.aps.org/apsnews/2018/01/existence-rogue-waves
https://publishing.aip.org/publications/journals/special-topics/chaos/rogue-waves-theory-methods-and-applications/
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0029801823021480
https://www.scotsman.com/news/obituaries/obituary-laurence-draper-2442359
