Článek
Krásně to lze demonstrovat na rovině trestněprávní. Pokud dnes obžaloba neunese důkazní břemeno do té míry, aby usvědčila obžalovaného ze spáchání skutku a prokázala jeho vinu, je dotyčný obžaloby zproštěn. Je to základní z projevů presumpce neviny. Jinak řečeno, pokud se neprokáže vina cestou posouzení důkazních prostředků nebo jinak, nelze než považovat obžalovaného za nevinného.
Tento konstrukt je ale potřeba posuzovat v kontextu dnešní doby. Opět - pokud se zaměříme na trestní právo, máme dnes moderní kriminalistické postupy, technické a vědecké vymoženosti, kamerové záznamy, testy DNA, programy na ochranu svědků a další záruky, např. ve smyslu ochrany osobnostních práv. To vše pomáhá v rámci soudního procesu obstarat dostatečné důkazy pro objasnění skutku. Spolu s těmito vymoženostmi se vyvinul samotný soudní proces. Dnes obsahuje celou řadu pravidel a zásad, které dohromady, spolu s presumpcí neviny, tvoří soubor práv na spravedlivý proces. Jedná se o právo na obhajobu, několikainstanční řízení, zásadu nullum crimen sine lege v trestním procesu a další. Všechno dohromady umožňuje mnohem vyšší efektivitu dokazování, která logicky vede k vyšší míře prokázání skutečného stavu věci, tedy k objasnění skutkového děje a zároveň vztahu obžalované osoby k danému skutku. Tím dochází k prokázání viny, úmyslu a dalších okolností spáchání skutku, které soud využívá k rozhodování. Žádaným vedlejším produktem je poté eliminace rizika justičního omylu. Do tohoto kontextu je poté třeba zasadit aplikaci institutu presumpce neviny.
Výše uvedené vymoženosti jsou ale otázkou poslední doby, v některých případech spíše posledních několika desetiletí. V historii si vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci mohli o užití podobných prostředků k objasnění případů nechat jen zdát. Ve středověku tak byli odkázáni povětšinou na očitá svědectví a další velmi omezené materiální důkazy. Je tak jasné, že případný podíl neobjasněných skutků by byl mnohem větší, než je tomu dnes. Důsledek by byl nabíledni. Na svobodě by běhalo mnoho neusvědčených vrahů, lupičů, násilníků a dalších živlů. Jistě, někdo namítne, že tomu tak ve středověku ve skutečnosti stejně bylo. A zřejmě je to i pravda. Nesmíme se ale nechat zmýlit. Naši dávní předkové měli osvědčený způsob, jak se v krajním případě při absenci důkazních prostředků dobrat ke spravedlivému rozhodnutí o vině a trestu. Řešením byly ordály.
Boží spravedlnost v rukou lidí
Z dnešního pohledu byly tehdejší postupy spravedlivému procesu na hony vzdálené. Je ale třeba si uvědomit, že každá doba vnímá spravedlnost trochu jinak. V souladu se středověkou filozofií Boží nadřazenosti a determinismu nebylo možno pustit obžalovaného jen tak z háčku na základě absence pozemských důkazů. Pokud ty chyběly, nastoupil na scénu Boží soud. V tu chvíli se materiální pravda a důkazy, byly-li nějaké, odsunuly na vedlejší kolej. Spravedlnost světská neuspěla, nastupovala spravedlnost sakrální.
Boží vůle se v případě ordálu projevovala prostřednictvím znamení, která si lidé jako vůli nejvyššího interpretovali. Aby se tato znamení mohla projevit, byl obžalovaný vystaven určité zkoušce. Podle jejího výsledku byl dán rozsudek na základě Boží moci. Nakonec samotné slovo ordál pochází z německého „urteil“ a původně z latinského „ordalium“, tedy rozsudek. Z toho nakonec pochází i české slovo „ortel“. Je zajímavé, kterak naše mateřština užívá v podstatě shodného slova pro pojmenování několika zcela odlišných jevů. I z užitého slova a jeho významu je však patrné, jaký byl účel ordálu. Bylo jim podložení správnosti rozsudku Boží vůlí.
Často byl proces ordálu postaven na základech určité přírodní síly. Ať už to byla voda nebo samozřejmě oheň. Důležitý důraz byl kladen i na řízení vůle a síly zkoušené osoby Boží mocí. Věřilo se, že bohem ovládané živly vyjeví skutečnou Boží vůli, za jejíhož užití bude možno případ rozsoudit.
Meč, oheň a voda
Ordalů bylo mnoho typů, a ne všude se užívaly všechny. Asi můj nejoblíbenější je ordál soubojem. Jednalo se o tzv. Boží soud dvoustranný, tedy s účastí obou stran sporu. Pro posouzení toho, komu svědčí ve při pravda, jali se oba soci utkat v boji. Ten probíhal různě. Mnohdy tak, že osoba, která tvrdila, že je pravda na její straně byla vyzbrojena hůře s tím, že se věřilo, že pokud tvrdí pravdu, Boží moc jí bude nakloněna, a tedy i s horší výzbrojí dokáže zvítězit. Objevily se ale také základy genderové korektnosti. Pokud totiž mělo dojít na souboj muže a ženy, byl v některých oblastech muž umístěn po pás do jámy. Žena stojící nad ním tak byla ve strategicky výhodnější pozici, což mělo vykompenzovat její zpravidla menší postavu a sílu.
Poněkud odlišné to bylo v případě podezření z krádeže. To byla před obžalovaného zpravidla přinesena káď s vařící vodou, do níž byl vložen dotčený předmět. Úkolem zkoušeného bylo jej z kádě vylovit. Jednalo se tedy o ordál jednostranný. Pokud to nedokázal, byl vinen. Ale nejen tehdy, i když se mu to podařilo, záleželo mnohdy na tom, jak se mu neodvratně vzniklé popáleniny hojily. Pokud se zacelily příliš rychle, byl dotyčný také v některých oblastech považován za viníka, neb se rychlé zhojení považovalo za projev nepoctivosti. Jinde tomu bylo naopak a věřilo se, že jej Bůh vyléčil, aby tím prokázal znovu jeho nevinu.
Narozdíl od ordálu vařící vodou byl ordál vodou studenou založen v podstatě na tonutí podezřelého ve vodním živlu. Svázaný obžalovaný se spustil na laně do kádě, řeky nebo jiné vodní plochy, která byla zrovna poblíž, a podle toho, zda jej voda jako ďáblova služebníka přijala, nebo nikoliv, se posuzovala jeho vina. Na laně býval často uzel, jehož ponoření znamenalo, že se dotyčný dostal dostatečně hluboko na to, aby byla prokázána jeho nevina. Často ale nebylo lano užito vůbec, a potom se i domněle nevinný chudák utopil. Ti, jež zůstali plavat na hladině, byli podle práva potrestáni. Ordál studenou vodou se používal pro celou plejádu skutků a je dobře zadokumentován i v Českých zemích.
Nechť Bůh rozsoudí papeže a ty další
Někteří právní historici se mylně domnívají, že podstata ordálu spočívala v bezmezně projevené Boží vůli, která byla nezpochybnitelná, a úkolem světské moci již bylo pouze přijmout tuto vůli jako prostý fakt a zařídit se podle ní. Nebylo tomu tak ale ve všech případech. Jednak u soudních sporů vždy záleželo na tom, jak panovník nebo jiná autorita Boží poselství vyloží, hlavně ale docházelo ke zneužívání ordálů k účelům politickým. V takových případech byl ordál často předem připravený a jeho výsledek předem jasný nebo předvídatelný. Pokud i to zklamalo, byl alespoň ordál vyložen tak, jak bylo zrovna vhodné. Tedy neplatila ani premisa nezpochybnitelného Božího soudu. Účelem pak bylo, aby se tu posílila moc panovníkova, tu moc církve. A moudří muži z obou táborů si to dobře uvědomovali.
Soubojem o moc mezi světskou a sakrální mocí je středověk doslova protkán. Krásným příkladem je dlouholetý spor v rámci investitury. Jednalo se o oprávnění jmenovat církevní hodnostáře. V některých zemích západní Evropy tímto právem disponovali panovníci, což bylo církví vnímáno jako svatokupectví. Ačkoliv mnoho křesťanských hodnostářů zastávalo i světské funkce, bylo jasné, že tento stav povede chtě nechtě ke sporu. Nakonec to byl jeden z největších svárů obou soupeřících světů v celém středověku.
Na jeho samotném počátku - v roce 1083 - se král a budoucí Římský císař Jindřich IV a tehdejší papež Řehoř VII rozhodli, že celý spor vyřeší Božím soudem, který ukáže, kde je pravda. Podle dochovaných rukopisů se jednalo o masový proces, kterému bylo přítomno několik tisíc vlivných osob té doby, a to z obou táborů. Po vzájemné dohodě bylo přistoupeno k ordálu studenou vodou. Na hladinu vodní plochy byl položen malý chlapec. Nejprve ve jménu císaře, poté ve jménu papeže. V prvním případě se chlapec potopil pod vodu. Jeden z členů císařského tábora se ale na papeže obořil a žádal opakování ordálu. Chlapec byl tedy na hladinu položen znovu. Ovšem výsledek byl stejný. Když byl opětovně vyloven a umístěn na hladinu ve jménu papeže, najednou plaval nerušeně bez známek toho, že by se měl potopit. A to přes protesty nebo snad dokonce fyzické údery ze strany císařské družiny. To, co bychom si dnes vyložili tak, že učenlivý chlapec nabyl postupnými pokusy dovednost splývat, což je základem umění plavat, bylo tehdejším shromážděním vyloženo jako jasný projev Boží vůle.
V ten moment právě nastoupil lidský zásah do Boží moci. Účastníci Božího soudu se jeho výsledku zalekli. Jelikož rozsudek podkopával moc císaře, byli všichni zúčastnění, včetně onoho chlapce, donuceni odpřisáhnout mlčenlivost. Spor se pak táhnul ještě dlouhá léta. To je jednoznačným důkazem, že výsledek ordálu byl v určitých případech interpretován ve prospěch toho, kdo měl větší politickou a společenskou moc.
Účelové ordály v českých zemích
Někteří panovníci šli ještě dál a ordály přímo zneužívali k upevnění politické moci. Podle tehdejšího společenského a politického uspořádání světa byla moc panovníka odvozena od boha. Proto nakonec také býval císař Svaté říše římské korunován papežem jako vyslancem Boha na zemi. Právě Boží potvrzení panovníkovy moci se tak mohlo udát i prostřednictvím ordálu.
Český kníže Soběslav I putoval na jaře roku 1130 se svou družinou z Kladska na Moravu. Do svého cíle v Olomouci ale nedorazil. Cestou totiž zajal tři zrádce, kteří podle něj plánovali spiknutí a vraždu knížete. Věci nabraly rychlý spád a družina brzy dorazila do Prahy, kde se rychle ustavil soudní tribunál, který v podstatě obratem přistoupil k ordálu za použití žhavých radlic. Na pražském Vyšehradě tak tisíce měšťanů přihlíželo třem údajným spiklencům, Křivosudovi, Vacemilovi a Jindřichovi, kterak se marně snaží přejít po dvanácti rozžhavených radlicích umístěných střídavě krok od sebe. Nepovedlo se jim to. Postupně tak byli všichni tři zrádci sťati. Ordál potvrdil panovníkovu nedotknutelnost a patronát Boží moci, který nad ním držel ochranu. Zároveň fungoval jako odstrašující příklad pro všechny případné odpůrce knížete.
Už v tehdejší době bylo Soběslavovým současníkům nápadné, s jakou rychlostí byl celý proces připraven a vykonán. Jak brzo se rozhodlo a přistoupilo k ordálu, že bylo zvoleno jako místo celého procesu sakrální centrum země na Vyšehradě, ale i to, že se jedna z poprav konala 21. června, tedy v den letního slunovratu. To všechno bylo velmi symbolické a na symbolice, obzvlášť té náboženské, byly postaveny základy středověké společnosti. Celá tato souhra okolností napovídala neomylně tomu, že celý proces byl předem připraven, a to se všemi podrobnostmi zdůrazňujícími jeho význam.
Strach o vlastní ruce
Nejen panovníci, ale i samotná církev uměla ordály využívat a snad i zneužívat. Její představitelé si zaprvé velmi dobře uvědomovali, jak mocný vliv má kněžská účast na ordálech na světskou spravedlnost. Zadruhé si nebáli připustit možnost užít ordálů pro vnitřní boje v církvi. V průběhu středověku to byla zejména hereze, která církev trápila nejvíce. Užití ordálů jako výstrahy proti heretikům dokládá vyprávění franckého biskupa Řehoře Tourského (539-594 n.l.).
Příběh vypráví o zdánlivě neřešitelné disputaci ariána a katolíka o otázkách víry. Oba se nakonec rozhodli spor vyřešit ordálem horké vody. Jejich úkolem bylo vytáhnout holou rukou z nádoby s vařící vodou prsten. První se o to pokusil katolík. Ponořil ruku do vody, načež si s úsměvem pochvaloval, jak je voda na dně studená. V poklidu pak prsten vytáhl. Když to viděl arián, odhodlaně také strčil svou paži do nádoby. Ve vteřině ale ucuknul a ven vylovil jen na kost sežehnutý pahýl. Toto poučení se v katolické nauce předávalo dál jako varování před herezí.
Ordálem horkým železem údajně rovněž mnich Poppa přesvědčil dánského krále Haralda Modrozuba na sklonku 10. století k návratu zpět ke křesťanství. Na králův popud podstoupil Boží soud s rozžhaveným kovem, který před jeho očima několik metrů poponesl a následně zvedl nad hlavu, aniž by se popálil. Tím zbavil zemi definitivně pohanství.
Židé na Dunaji
Středověká katolická společnost byla známá nejen svým odporem vůči pohanům, ale také vůči židům. Bylo to, jak jinak, z nábožensky-historických důvodů. Oficiální příčiny ale byly spatřovány jinde. Z židů se dělali obětní beránci; tu mohli za špatnou úrodu, tu za různé přírodní katastrofy nebo epidemie. Když tak v polovině 14. století začal Evropou putovat plicní mor, byli za zamoření země obviněni opět oni. V Praze takto vyvolaná nenávist způsobila vyvraždění téměř celé židovské komunity. Norimberku dokonce udělil král Karel IV obecný pardon s tím, že město může židovskou čtvrť srovnat se zemí. Případné pachatele pogromu pak dopředu omilostnil.
Vídeň byla v tomto ohledu pokrokovým městem. Pogromy procházející střední Evropou ve čtrnáctém století se Vídni v podstatě vyhnuly. Měla totiž jednu z nejpočetnějších židovských populací severně od Alp a morová rána zasáhla výrazně i židovské obyvatelstvo. Židé dokonce museli rozšířit svůj hřbitov. Vídeňští tak těžko mohli židy obviňovat z kontaminace vody a dalších zločinů, jako tomu bylo v jiných městech.
Problém nastal až později, po vypuknutí husitských válek. V té době byla tamní židovská komunita nucena konvertovat ke křesťanství. Mnoho židů tak učinilo. Velká část z nich ale jen naoko. Po krátkém čase se vrátili ke svému původnímu náboženství. Byli prohlášeni za zrádce a mnoho z nich bylo upáleno. O vině ostatních zřejmě vídeňské úřady nebyly zcela přesvědčeny. Nabízel se proto ordál. Jenže jak pojmout Boží soud pro několik stovek lidí? Vídeňští si poradili. Naložili asi 800 židů do mnoha lodí, které následně pustili po proudu Dunaje. Bez vesel. Osud jejich židovských spoluobčanů tak byl zcela v Božích rukou. Odpadly s tím starosti, jak ověřit jejich vinu nebo nevinu, určit spravedlivý trest a odpadla i katova povinnost následně jej vykonat. Vše bylo svěřeno Boží moci. Bez práce, jen za cenu ztráty několika starých lodí. Geniální.
Ordály z Boží vůle zatrhla sama církev
Církev z Božích soudů profitovala. Na jednu stranu politickým vlivem nad soudní mocí a mocí panovníka, kdy se ordály odehrávaly zpravidla za přítomnosti náboženského představitele. A na stranu druhou finančně. Například v Českých zemích náležela kněžím za vykonání ordálu studenou vodou sedminásobná odměna oproti odměně pro soudce.
Zdánlivě tak nedává smysl, aby měl klér snahu Boží soudy potlačovat. Snížil by se tím jejich mocenský vliv a eliminovala by se možnost zásahu do jinak světských sporů. Konec ordálů ale nesouvisel s úpadkem moci církve. Právě naopak. Ukončením ordálů se církev snažila svou moc upevnit. Často se totiž stávalo, že se ukázalo, že ordál, jehož se účastnil církevní hodnostář, nakonec usvědčil nevinného. Takové podkopání autority si církev nemohla dovolit. A tak se na papežem svolaném IV. Lateránském koncilu zakázala účast církevních představitelů na ordálech. To sice neznamenalo jejich definitivní konec; nakonec v českých zemích jsou potvrzeny tyto praktiky ještě na konci 14. století. Jistě to ale znamenalo jejich úpadek. Ztratily totiž vnitřní logiku. Pokud mají ordály prokazovat Boží vůli, nedávalo smysl, aby papež bránil kněžím v účasti na nich.
Právě v roce 1215 na Lateránském koncilu je možno vysledovat zárodek přechodu k procesnímu právu tak, jak je známe dnes; tedy k právu postavenému na racionálních zásadách a hledání čistě sekulární materiální pravdy. Jakkoliv se může zdát, že tento církevní dekret nepřímo popíral filosofii slepého determinismu a bezmezné Boží vůle, nebylo tomu tak. Důvodem zákazu účasti na ordálech byla libovůle kněží a zneužívání ordálů k posilování politické moci panovníků. Doba nadvlády církevních dogmat ještě neměla zdaleka skončit.
Zdroje:
Canon Law and the End of the Ordeal, Oxford Journal of Legal Studies, Volume 26, Issue 3, Autumn 2006, Pages 473–513
