Hlavní obsah
Automobily a vozidla

Postižení jménem automobilismus

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pikwizard

Jak pravil major Sidney Freedman v populárním seriálu M*A*S*H: „Pro zachování duševního zdraví je důležitá rozumně dávkovaná porce šílenství.“ Nelze než souhlasit.

Článek

Každý pak má svůj způsob, jak takovému šílenství dávat průchod. Někdo chodí střílet bezbranná zvířata do lesa, jiný se nechává pověsit za háky zabodnuté do zad nebo se obléká do ženských šatů. A potom jsou mezi námi blázni, kteří se dobrovolně den za dnem zavřeni v garáži špiní od oleje a šmíru jen proto, aby pár chvil v roce mohli strávit s podobně šílenými jedinci v některém z koutů naší republiky, kde společně… no, většinou pokračují v tom, že se špiní od oleje a šmíru.

Mám na mysli automobilové šílence.

Je jich mnoho druhů. Někteří si vozí na přívěsu malé formule na závody do vrchů a pak se buráceje mezi kmeny stromů snaží odkrojit ze svého času další tisícinky. Jiní se společně lopotí klidně celý den po kolena v bahně ve snaze zajistit lano navijáku k něčemu dostatečně pevnému pro vyproštění jejich Land Roveru. Všichni ale dodržují podobný scénář. Poté, co skončí „akce“ a oni už vyčerpali všechny součástky, od kterých by se mohli úspěšně zašpinit, sedí dlouhé hodiny u piva a probíráním nastavení odtrhu nebo ventilových vůlí vytrvale vybízí své drahé polovičky k přemýšlení, zda jim takový život stojí za to trápení.

Tady je na místě se ptát, kde se v člověku bere tohle postižení, které má tu moc způsobit, že rodina - místo u moře v Chorvatsku – tráví léto v depu mezi řvoucími motory? Kde se vezme tohle prokletí, které nutí tatínky vysvětlovat maminkám, že nová pračka musí počkat, protože jejich wrangler zrovna potřebuje nový diferenciál? Odkud přichází popud k šílené představě, že ideální je držet při životě stroj, na který neexistují náhradní díly, a pro který platí, že poslední mechanik, který ho uměl opravit, zemřel v roce 1995?

Nákaza tímhle motoristickým virem má vždy podobný průběh. Většinou začíná už v raném dětství a spouštěčů může být mnoho. V mém případě to byl třeba starý Renault 4CV, který stál dlouhé roky rozebrán v garáži a otec se dušoval, že z toho skeletu, který by mohli používat jako výukovou pomůcku pro mladé mechaniky, bude jednou zase automobil. Nehledě na předvídatelný konec tohoto příběhu (který by byl příliš smutný, a tak ho raději vynecháme), je potřeba dodat, že vnitřek vozu byl vždy nedotčený a kompletní. Dokážete si představit, že malému klukovi netrvalo dlouho přijít na to, jak se dostat dovnitř. Dodnes si pamatuji ta měkká sedadla, tři malé špunty místo pedálů, na které jsem tak tak dosáhl, a volant se starým zlatým logem, který toho měl možná nakrouceno více v té garáži, než kolik si toho užil na silnici. Auto stálo jen na špalkách a já neviděl ani na konec kapoty, takže o řízení nemohla být řeč, ale pro malého kluka to stačilo. V mých představách jsem tehdy za tím starým bílým volantem obrážel celé okolí. Byl jsem zkrátka lapen, automobilová horečka se ve mně zahnízdila a od prvního zaklapnutí „sebevražedných“ dveří toho 4CV bylo jasné, že můj život bude neoddělitelně spjat s čímkoliv, co jezdí a má motor.

Když jsem pak v osmnácti zametl rozstříhaný kalendář, mohl jsem konečně usednout i za volant auta, se kterým se dalo i někam jet. A to bylo něco! Najednou nic nebylo nemožné a všechno bylo blízko. Auto mi konečně darovalo tu svobodu, o které jsem snil v tom malém Renaultu a kterou si už možná dnes spousta lidí ani neuvědomuje nebo ji má za něco samozřejmého. Kromě toho mi ale dalo i něco důležitějšího. Pocit jakéhosi souznění, splynutí se strojem, který se mnohdy chová jako živá bytost, která s vnímavým řidičem komunikuje. Zvukem motoru mu dává najevo, jestli se dusí nebo nestíhá, zpětnou vazbou z volantu mu říká, co se děje pod jeho koly a skrz řadící páku mu nechává pocítit, jak do sebe zapadají jednotlivá kolečka převodového ústrojí v samotném nitru vozu. Takovou intimitou a osobností nedisponuje žádný jiný stroj.

Ne každý však umí nebo touží těmto signálům naslouchat a porozumět. Ten, kdo se jimi ale jednou nechá pohltit a začne se o auta zajímat, shledá to jako velice návykové. Takto závislý člověk pak zpravidla přijde ke zjištění, že onen pocit sounáležitosti se u mnoha moderních automobilů už skoro nedá zažít. Automatické převodovky, posilovače řízení, ABS a další elektroničtí pomocníci jsou možná pokrokem, ale zároveň jsou vrahem onoho splynutí se strojem. Auto vám sice na palubním displeji sdělí, že nesvítí pravé přední dálkové světlo, ale při jízdě máte pocit, že ta kulatá věc před vámi s tisícem tlačítek snad ani není připojena ke kolům; zkrátka je to podobné jako hrát nějakou počítačovou hru. A to vaše abstinenční příznaky nemá šanci uspokojit. Jako závislý pak nemáte jinou možnost, než se pořízením veterána, formule nebo terénního speciálu odsoudit k nekonečným hodinám debat o nastavení ventilových vůlí.

V mém případě vyhráli veteráni. Stará auta s duší, která jsou schopna všechny výše zmíněné pocity dávkovat v pravidelném množství. A tak jsme už pár let členy Lancia Klubu. Ti z vás, kteří se v autech trochu vyznají, teď možná kroutí hlavou a vzpomínají na všechny ty příhody o nekvalitním sovětském plechu, ze kterého byly staré Lancie vyrobeny, a o nevalné pověsti značky jako takové. A vlastně se ani nebudu moc snažit vám tyto představy vyvracet, ačkoliv mechanika italských strojů a obzvláště Lancií byla většinou na špičkové úrovni. Pointa je někde jinde. Tkví v tom, že ony chyby dělají auto jaksi přirozenější, méně sterilní, lidštější. Vytváří charakter těch strojů. Je to stejné jako se škodovkami našich otců a dědů. S nostalgií vzpomínají, jak museli při jízdě do kopců i v létě topit, aby se auto uchladilo, nebo kterak si vymýšleli různé zlepšováky, včetně třeba řešení axiálních vůlí a kuželů na poloosách. To bylo vhodné preventivní opatření proti dost nepříjemné a časté poruše – upadlému kolu. Takové starosti už dnešní generace v nových Octaviích neřeší a je to na jednu stranu dobře. Na stranu druhou – na co budou takoví řidiči po dvaceti nebo třiceti letech vzpomínat? Na to, jak měla Octavia brilantní hlídání mrtvého úhlu? Asi těžko. Spíše nebudou vzpomínat na nic. Z auta se stane spotřební zboží bez duše jako pračka nebo lednice. A to já nechci.

Zajímavé je, že kdybyste po mně dneska chtěli popsat volant předešlé generace Superbu, se kterým jsem najezdil přes 50 tisíc kilometrů, pohořel bych. Ale volant a celý interiér 4CV bych popsal naprosto přesně. Stačí zavřít oči a mám jej před sebou.

Člověk nikdy nevyrobí stroj, který by se podobal živé bytosti více než automobil.

- sir William Lyons, zakladatel automobilky Jaguar

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz