Článek
Narodil se 3. července 1912 v toskánské Florencii. Pokud si vybavíte zavalitou postavu prezidenta Novalese, asi vás překvapí, že mladý Folco byl velký fotbalový talent. Ve třicátých letech se kopané věnoval naplno. Ale v polovině dekády pověsil kopačky na hřebík a vydal se do Afriky.
Zapálený antifašista a zajetí nacisty
Mussoliniho režim prahnoucí po koloniích napadl tehdejší Habeš a Folco Lulli, ač Ital, se přidal na stranu bránících se Afričanů. Válka ale neměla dlouhého trvání a Itálii se podařilo zlomit odpor, když už po roce vznikl na území dnešní Etiopie útvar s názvem Italská východní Afrika. Jako vytrvalý odpůrce fašistického režimu byl po návratu domů mladý Folco v nelibosti. Neustálé ústrky a obecné potlačování jakékoliv opozice ze strany režimu jenom utvrdilo Lulliho v jeho nenávisti, kterou vůči Mussolinimu cítil.
Když nedlouho po jeho návratu vypukla druhá světová válka a Itálie se přidala na stranu nacistického Německa, připojil se statný mladík jako jeden z prvních k účastníkům partyzánského odboje. V podhůří Ligurských Alp se ukrýval mnoho měsíců. Se svými spolubojovníky dokonce dokázali obsadit malou osadu na svazích hory Monte Alpet. Akce ale byly předem odsouzeny k neúspěchu. To když se do celého partyzánského boje vložili Němci. Bojovníky pozatýkali a odvedli do Říše.
Mezi nimi i Lulliho. Po několika měsících v německém zajetí se mu podařilo uprchnout. Přes Sovětský svaz se dostal zpět do Itálie, kde ho zastihl konec války.
Od Felliniho k Septimovi
Konec válečných hrůz znamenal pro stále teprve třiatřicetiletého Lulliho nový začátek. Doslova. Široká ramena, zamračený pohled a buldočí výraz mladého neherce zaujaly začínajícího režiséra Alberta Lattuada. Ten se rozhodl, že ho obsadí do jednoho z prvních poválečných snímků. Film Bandita (1946) pojednává o válečném zajatci, který se vrací do svého rodného města, aby zjistil, že jeho matka zemřela a jeho sestra je nezvěstná. Drsný a neobroušený počin mladého režiséra přesně vystihoval strasti tehdejších navrátilců do vlasti. Málokdo o tom věděl tolik jako Folco Lulli.
Poté, co se osvědčil, začal natáčet filmy jako na běžícím pásu. Až si ho v roce 1950 všiml další z generace nastupujících režisérů nové vlny. Federico Fellini. Spolupracoval s Lattuadou na snímku Světla varieté (1951) a Lulliho zavalitý profil spolu s exotickým vzhledem a širokým úsměvem se do cirkusového prostředí skvěle hodil. Začaly ho postupně oslovovat německé a francouzské produkce. Jeho hřmotným a zvučným hlasem, který měl po otci, jenž zpíval jako baryton v milánské Scale, promlouvali k divákům mafiáni, přísní hromotluci, ale i bodří obchodníci.
Na skutečně velkou roli ale stále čekal. A dočkal se. V legendárním zpracování příběhu hraběte Monte Christa z roku 1954. Ve snímku byla jediná role, která jako by byla Lullimu ušita na míru. Jacopo. Folco Lulli jako španělský pašerák vypadal, mluvil, gestikuloval, zkrátka jím byl. A po boku Jeana Maraise jako jeho sluha exceloval.
V následujících deseti letech přicházely nabídky i zpoza oceánu. Přicházely role v koprodukcích. Ale ta další osudová nabídka přišla opět z Francie. Louis de Funès po mnoha letech konečně přistoupil k realizaci svého dlouho připravovaného projektu o majiteli jednoho luxusního podniku s vyhlášenou gastronomií.
Prezident s nešťastným osudem
Chce se říct právě včas. Folco Lulli vyzrál, už se nehodil do rolí nerozvážných mladíků nebo temperamentních pašeráků. Najednou byl ideálním kandidátem na utrápeného státníka, který hledá alespoň pár dní klidu. A zahrál ho brilantně. Jeho prezident Novales je vzácnou kombinací státnické noblesy, přirozeného humoru a osobní strasti. A to všechno Folco Lulli své postavě dokázal udělit, ačkoliv se v Grand restaurantu pana Septima (1966) neohřál příliš dlouho.
Stejně tak noblesou, humorem a tragédií dokázal zahrnout i filmové diváky. Ačkoliv ani jeho životní dráha neměla bohužel být příliš dlouhá.
Počátkem šedesátých let ho začaly trápit zdravotní komplikace. Měl respirační obtíže a trpěl cukrovkou. V roce 1961 navíc zastihla Folca Lulliho tragédie. Jeho syn Fabrizzio se zabil na motocyklu. To jej těžce zasáhlo. O to víc proto, že Lulli byl pod vizáží siláka citlivým člověkem. Začal trpět depresemi, které se vážně podepsaly na jeho zdraví.
Stihl ještě zrealizovat svůj vysněný projekt Čestní lidé (1967). K filmu o mafiánské zradě si sám napsal scénář, režíroval jej a ujal se i hlavní role.
Počátkem roku 1970 však musel být hospitalizován pro akutní trombózu. Po měsíci v nemocnici se jeho srdce zastavilo. Bylo mu teprve 57 let.
Bard italské poválečné kinematografie, bojovník proti fašismu, ale taky křehká duše ve hřmotném těle. To všechno byl Folco Lulli, kterého díky jeho snímkům zná i mnoho českých diváků. Ač si třeba většina z nich nevybaví jeho jméno .
Zdroje:
https://nettv4u.com/celebrity/english/movie-actor/folco-lulli
https://onemanandhisdroid.wordpress.com/2017/10/07/men-of-honourgente-donore/
webová databáze ČSFD
