Článek
Jakmile rozespalé lidi zavřete do stísněného prostoru vozidla MHD, projeví se ihned jejich ranní výstřelky a nedostatky. Vzniká tak celá plejáda jednotlivých typů lidí s většinou otrávenými, nepřítomnými nebo jinak poznamenanými obličeji.
Na prvním místě tady máme spáče, jehož zavřené oči a často pootevřená ústa jasně demonstrují krutou realitu lidí, kteří nejsou tam, kde by si přáli být. Většinou jsou neškodní, pokud vám jejich zasliněná brada nesklouzne na rameno. Pozor ovšem na spáče trvalé. Poznáte je podle potrhaného oblečení a často nepříjemného zápachu. Takoví spáči jsou ve své podstatě doma. Je proto vhodné je nerušit, mohli by se vzbudit.
Vedle spáče je tady hypnotizér. Jeho projev je podobně nezaujatý, ale o dost děsivější. S otevřenýma očima hledí před sebe, nemrká, zdánlivě jako by snad ani nedýchal. Je mu jedno, co se před jeho zraky děje. Když máte tu smůlu a sedíte naproti němu, zdá se vám, že se dívá skrze vás. Nikdy nedělejte tu chybu a nedívejte se mu do očí, mohl by vás uhranout!
Dalším typickým účastníkem ranní jízdy je čtenář. Vzpomínáte ještě na doby, kdy neexistovaly chytré telefony? Jasně, i tehdy jste občas zahlédli intelektuála zahleděného do Immanuela Kanta nebo studenta s otevřenými skripty. Dnes to ale v tramvaji vypadá mnohdy jako v kostele. Jenomže pod shrbenými zátylky nehybných hlav neprosvítají modlitební knížky, ale obrazovky mobilů. Ne nadarmo se říká, že za několik generací se budou lidé rodit se shrbenou krční páteří. Čtenáři v MHD jsou toho živým důkazem.
Mým zdaleka nejoblíbenějším ranním cestujícím je ale rutinér. Nechává totiž bezděčně nahlédnout ostatní do své někdy až intimní zóny a do svých ranních rutin a rituálů. Obvykle je to člověk, který chronicky nestíhá. Ať už spěchá do školy, do práce nebo za jinými povinnostmi. Dokáže pak v ranní soupravě MHD bez skrupulí dohnat všechno to, na co mu doma nezbyl čas. Začne nenápadným dopnutím vrchního knoflíku košile, u mužů často následovaným pohledem mezi nohy, evidentně zaviněným asociací ve smyslu ,zapnul jsem všechno i tam dole?'. Pokračuje protřením ospalků z unavených očí, po čemž zpravidla plynule přechází ke snídani. Po rovnoměrném roztroušení drobků na celém povrchu sedadla často následuje ještě nezbytná hygiena, mnohdy představovaná mentolovou žvýkačkou jako náhražkou za zubní kartáček. Vrcholem umění rutinérek - žen je poté jednoznačně úprava make-upu. Všechny zmíněné činnosti rutinér provádí s naprostou samozřejmostí a bez jakékoliv známky nepatřičnosti jeho chování. Zkrátka - jako doma.
A pak jsou tady transformeři. Dokáží mistrně kombinovat všechny možné polohy. Většinou jsou to cestující, kteří jedou celou nebo podstatnou část délky daného spoje. Nakonec - pro své umění potřebují čas. Zpravidla začínají jako spáči, následně prochází krátkou fází hypnotizéra, aby plynule přešli do neoblomného rutinéra. Těsně před výstupem ještě celé představení ukončí obligátní čtenářskou vložkou. V takové chvíli člověk zvažuje, jestli si jejich výkon nezaslouží potlesk.
Jako v případě maminky s dcerou, které sedí právě teď v soupravě metra A naproti mě. Rozcuchané vlasy, nedbale srolovaný límec a „jen tak“ zapnutá bunda napovídají, že obě měly ráno co dělat, aby přípoj na metro stihly. Ranní shon krásně dokresluje také dcera klimbající na matčině rameni. Po chvíli ale spáčův klid naruší matka. Rozbalí dceři oplatky. Ta se na ně nejprve vrhne jako hladové vlčí mládě. Postupně však střídá žvýkání se snahou udržet oči otevřené. Evidentně byla ráno bez snídaně. Hlavní hvězdou se však v okamžiku stává matka. Poté, co otevřela dceři balíček s oplatky, zřejmě u ní došlo ke zvláštní asociaci. Jala se totiž vytáhnout z kabelky jakousi sadu párátek, kterými právě neomylně loví z dutiny ústní zbytky potravy. Matka tedy na rozdíl od dcery zřejmě snídani stihla, což je smutné. Nebo hůř, nestihla snídani a ani ranní ústní hygienu, což je nejen smutné, ale i nechutné. Stejně jako ono šťourání párátkem. To matka v přestávkách prokládá neústupným hypnotizujícím pohledem „do nikam“, tedy přímo na mě. Po ukončení hygieny jsem si byl téměř jist, že nastane obligátní úprava make-upu, oblíbená to činnost rutinérek, ale nestalo se. Místo toho, mezitím co dcera definitivně opět usnula s oplatkem v ruce a podestýlkou pod sebou, zabrala se matka do intenzivního brouzdání po internetu. Období čtenáře ale nemělo trvat dlouho. Jen co hlas v soupravě zahlásil stanici Náměstí Míru, začala matka malou dcerkou nevybíravě cloumat s tím, že už je přece čas vystupovat. Tak tak stihli před zavírajícími se dveřmi vagónu zmizet jejich paty v šedi nástupiště. Musím přiznat, že jsem zůstal v němém úžasu. Tak rychlé střídání a prolínání osobností spáče, rutinéra, hypnotizéra a čtenáře jsem ještě neviděl.
Ale samozřejmě - málem bych zapomněl - posledním typem ranního cestujícího je pozorovatel. Ten - poté, co se často vymaní ze zajetí jiného charakteru - pozoruje nestranně chování ostatních. V praxi to funguje tak, že jakmile si protřu oči, zkontroluji zprávy na mobilu a chvíli jen tak civím do prázdna, začnu pozorovat nenápadně ostatní. A nestačím se při tom divit.
