Článek
Když se Robert Pershing Wadlow v únoru 1918 narodil, nic nenasvědčovalo jeho mimořádnosti. Vážil tři kila osmdesát, měřil 51 centimetr. Ani v prvních několika měsících života se od svých vrstevníků nijak nelišil. Záhy ale přišel zlom. Malý chlapec začal v pěti měsících překotně růst. Skutečně rychle růst. Přesto však nebyl neohrabaný. Naopak. Už v jedenácti měsících začal chodit. A to tehdy měřil jeden metr, což je průměrná výška dítěte pětiletého. Když v šesti nastupoval do školy, jeho výška činila metr sedmdesát, tedy tehdy globální průměr pro dospělého muže. Okolí si začalo všímat, že v Illinoiském Altonu roste velký muž.
Gulliver v říši Liliputů
Bobovo okolí pro něj bylo brzo malé. Dětská škamna nebyla uzpůsobena někomu tak velkému. Speciálně pro něj tak musela být vyrobena větší s dírami pro nohy. Na opisování pak mohli jeho kamarádi zapomenout. Ne, že by byl Robert lakomý nebo nedej bože hloupý, to jen jeho obrovské ruce zakrývaly celý sešit a velkou část lavice k tomu. Jakákoliv tužka pak v jeho dlani připomínala spíše párátko.
Kde byl ale malý velký chlapec nejvíce oblíben, to byl basketbalový tým. Stačilo, aby se jen postavil pod koš a počkal na příhru od kamarádů, aby pak míč bez problémů zavěsil do koše. Aktivní byl „malý“ Bob i jinde. Ve třinácti se například stal nejvyšším skautem na světě. Asi se ptáte, kolik v té době měřil. Na to se už raději posaďte, jeho výška totiž činila 2,24 metru. To je pro představu o sedm centimetrů více, než kolik měří Ondřej Balvín, nejvyšší český basketbalista. A to vyšel teprve ze šesté třídy. Nebylo divu, že byl Bob mezi svými vrstevníky oblíbený. Svět už tehdy obletělo video, kterak skauti z Altonu hráli přeskakovanou. Když měli kamarádi přeskočit přes Robertova záda, nezbylo jim, než podlézt mezi jeho koleny.
Robert ve věku 10 let se spolužákem Jackem Grissomem. Robert už v tu dobu měřil dva metry, Jack měl na svůj věk běžnou postavu.
Robert byl mezi svými spolužáky opravdovou hvězdou od události, ke které došlo roku 1930. To totiž do nedalekého St. Louis zavítala boxerská megastar, Ital Primo Carnera. Obří hora svalů, která převyšovala každého protivníka téměř o hlavu. Boxer se často před svými výkony nechal fotografovat s malými lidmi nebo věcmi, aby tím zdůraznil svou velikost. Jeho ješitnost se mu ale měla před zápasem v St. Louis zle vymstít. Bez obav kývnul, když mu promotér nabídnul, aby se před dnem utkání vyfotografoval s dvanáctiletým klučinou. Nevěděl samozřejmě, že ten hoch se jmenoval Robert Wadlow. A byl podstatně vyšší než dvoumetrový boxer. Carnera jen obtížně maskoval svou potupu. Boby byl ale doma za hvězdu.
Nevšední problémy všedního dne
V pubertě se mladík podrobil vyšetření, které odhalilo, že za jeho výšku může porucha hypofýzy, jenž způsobuje nadměrnou produkci růstového hormonu. Jeho růst tak neměl nikdy přestat. Operace byla zavržena jako příliš riskantní. Nakonec - chlapec měl zachovány proporce jednotlivých částí těla, netrpěl ani žádnými neduhy a ani psychickými problémy. Jen prostě neustále rostl.
Se stále větší výškou se ale některé původně malicherné problémy umocňovaly. Když přišel na střední školu, musel se během výuky stěhovat ze třídy do třídy. Ztratil tak výhodu speciálně upravené lavice a byl nucen sedět obkročmo jako by hrál na africký bubínek. Až na to, že mezi nohama měl místo něj školní lavici.
Také v basketbalovém týmu už jeho služeb tolik nevyužívali. Ne, že by trenéři nechtěli. Měli ale strach, aby si něžný obr, jak jej v té době začali pro jeho skromnou a tichou povahu přezdívat, neublížil. Nadto na něj nemohli sehnat pořádné boty. Nechali je sice ušít na míru. Než ale přišly, skončila sezóna.
Podobné strasti měl Robert i s obuví normální. Jeho noha se brzo vymykala jakýmkoliv tabulkám. Velikost 75, nebo tedy podle amerických norem 37AA, do které dorostl, jednoduše v regálu nenajdete. Po poradě s otcem nakonec kývli na nabídku společnosti Peters, která pro Roberta šila boty na míru. Obr z Illinois se stal tváří značky. Byla to skvělá reklama. Když zvládla společnost vyrobit boty pro Bobyho, zvládne cokoliv. Scénář byl vždy stejný. Na srocení lidu vystoupil obchodní zástupce, představil výrobky a následně se odněkud vynořil Robertův otec a odvyprávěl příběh svého syna. Když se pak objevil i on, byla veškerá pozornost jeho. Jenže mnoho přihlížejících nevěřilo, že někdo tak velký může vůbec existovat. Podezřívali ho, že je jen podvodník na chůdách a kopali mu pro pobavení okolí do holení. To jediné ho dokázalo rozpálit.
Boby ale jinak vše přešel vždy s nadhledem sobě vlastním. Jeho nejbližší si nevybavovali, že by se kdy na někoho naštval nebo zvedl svůj hluboký dunivý hlas. Byť by to bylo zahnalo na útěk celou armádu protivů. Mnohem více než podobné incidenty ho mrzelo, že nemohl jít studovat práva. Zkusil to jeden semestr. Nastala však zima a přechody mezi budovami po zledovatělém chodníku nebyly s jeho sníženou citlivostí v nohách možné. Riziko pádu bylo příliš vysoké. Byl již zkrátka moc velký. Ani kvůli tomu ale nezahořkl.
Sečtělý mladý muž kuriozitou
Takový Robert Wadlow nebyl. V pubertě mu naměřili IQ 124, což bylo v té době vysoko nad průměrem. Když mu pak nevyšla studia, svolil k účasti na cirkusovém turné. Osobně jsem toho názoru, že se sám Boby považoval za zcela normálního kluka a připadala mu spíše zvláštní představa, že by měla pro někoho znamenat pobavení jeho výška. Do smlouvy si tak prosadil, že bude vystupovat zásadně ve slušném oblečení, nikdy v kostýmu a že nebude provádět žádná čísla, která by zesměšňovala jeho výšku. Nechtěl, aby někdo parazitoval na jeho mimořádnosti. Mnohem pravděpodobněji byl typickým zvědavým klukem, kterého prostředí cirkusu prostě uchvátilo. Rád fotografoval a pod střechou šapitó měl o zajímavé objekty postaráno. Rychle se navíc spřátelil s dvojčaty, která se nechávala v rámci svého čísla vystřelit z kanónu. To nebezpečí ho fascinovalo.
Nakonec se ale přecejen vrátil k propagaci obuvi. I jeho otec usoudil, že je to důstojnější zaměstnání. Zaměstnání, u kterého se na něj lidé dívali nikoliv za účelem vlastního pobavení jeho „nenormálností“. Navíc bylo při propagaci obuvi mnohem nižší riziko, že se Robert zraní. Jen cestoval a ukazoval lidem své boty. Létání letadlem po státech ho navíc moc bavilo.
Robert Wadlow a jeho otec Harold, který měřil 180 cm.
Jeden z obchodních zástupců vymyslel pro prezentace trik s mincí. Čtvrťák položili Robertovi na hlavu a vyhlásili, že kdo ho dokáže sebrat, dostane poukaz na nové boty. Nikomu se to ale nepodařilo. Dotyčný by prý musel měřit podstatně přes dva metry, aby vůbec dosáhl na vršek jeho hlavy.
Smutný konec aneb Alton vzpomíná na svého obra.
Ačkoliv Robert propagoval boty, paradoxně to byla právě oblast chodidel, která ho trápila nejvíce. Neměl v nich téměř cit, a nedokázal si tak při chůzi pomáhat kupředu pohybem kotníků. Aby se klouby vyztužily, používal Boby od svých patnácti let speciální výztuhy kotníků. Možná i proto jeho kolébavý krok někoho mohl svádět k přesvědčení, že má pod kalhotami chůdy. Ba co víc, často jej kvůli snížené citlivosti trápily puchýře a otlaky od bot.
Na jaře roku 1940 byl Robert naposledy v nemocnici na prohlídce. V tu dobu měřil těžko uvěřitelných 2,72 metru a vážil k tomu vcelku rozumných 200 kilogramů. Nedlouho poté vyrazili s otcem na další turné po severních státech USA. Když byli v Michiganu, začal si Robert při průvodu k oslavám 4. července v městečku Manistee stěžovat, že mu není dobře. Otec Harold okamžitě zavelel k návratu na hotelový pokoj a zavolal pro lékaře. Už po příchodu na hotel měl Robert horečku. Odmítal ale, že by se jednalo o něco vážného. Doktor ho vyšetřil a odhalil infekci způsobenou zraněním na kotníku. Byla to právě nová výztuha, která se zaryla do jeho znecitlivěných nohou. O týden později upadl Robert do těžkých horeček a 15. července infekci podlehl. Bylo mu 22 let.
Jeho rakev měřila tři a čtvrt metru, na ramenou ji neslo dvanáct statných chlapů, kterým pomáhalo ještě šest asistentů. Za rakví pak kráčel v průvodu snad celý Alton. Všichni se přišli rozloučit s mužem, který - kudy chodil - hrdě propagoval své město. S mužem, který byl nejradši, když se vracel domů. S mužem, který chtěl být jen normálním klukem od vedle. Jen byl prostě velký. Největší.
S moderní medicínou je nanejvýš nepravděpodobné, že Robertův rekord někdo v budoucnu překoná. A je to asi po všech stránkách dobře.
Pokud se ale někdy rozhodnete vyrazit na cestu po legendární Route 66, zahněte před St. Louis doprava a zavítejte do Altonu v Illinois, podívat se na sochu Roberta Wadlowa. Akorát nezapomeňte, je to socha v nikoliv nadživotní velikosti.
Zdroje:
The Story of Robert, Tim Leone, dokument, 1975
