Článek
Jaký je ale příběh oné fascinující hry jménem pelota?
Zábavná kratochvíle spočívající v odpalování kulatého předmětu rukou nebo jiným nástrojem je stará jako civilizace sama. Pravověrní Baskové vám sice budou tvrdit, že jejich pelotu vymysleli farmáři, kteří si z ovčích kůží vymodelovali první míče a ty pak odpalovali vstříc ostatním hráčům holou dlaní.
Historikové jim však mohou částečně oponovat. Hra podobná pelotě byla na světě mnohem dřív. Už staří Římané se věnovali sportu, kterému říkali „pila“. Při něm si lidé podle různých pravidel přehazovali mezi sebou primitivní míč. Staří Řekové měli velmi podobnou hru, které říkali „sfaira“. Ve Spartě dokonce provozovali týmový sport jménem „episkyros“, jakousi obdobu dnešního rugby. Podobné hry znaly i staré civilizace jižní Ameriky.
Ale zpět k pelotě. Pokud chceme najít skutečné kořeny této hry, musíme se začíst do Homérovy Odyssey. Když hrdina dopluje do země Fajáků a potká tam krásnou princeznu Nausiku, popisuje Homér čtenářům, kterak se princezna a její dvorní dámy baví ve volných chvílích hraním jakési míčové hry. V moderních překladech se pak dočteme, že šlo o pelotu. Byť je otázkou, jak moc v tomto překladateli věřit, je to jasným důkazem toho, že podobný míčový sport byl v Řecku už tehdy velmi oblíben.
Starověcí hráči s míčem, Řecko, asi 500 př.n.l.
Bohatí raketou, chudí holýma rukama
Vznik rozmanité a zajímavé hry, kterou známe dnes, byl ale složitější.
A stěžejní roli v něm opravdu hráli baskičtí pastevci. Chudí obyvatelé horských vesnic pod Pyrenejemi převzali od starověkých civilizací míčovou hru v té nejryzejší podobě. Na rozlehlých pláních severu Španělska začali holýma rukama odpalovat míčky vyrobené z ovčích kůží. Hrálo se nejprve ve dvojicích nebo ve skupinách. Jak se baskický venkov začal rozvíjet, dostala se hra i do městeček a vesnic.
Najednou se pelota potýkala s omezeným prostorem. Postavily se jí do cesty zdi městské zástavby. Pro hráče to ale velký problém nepředstavovalo. Jednoduše využili zděných překážek ve svůj prospěch. Postupem času tak vznikl první hrací kurt na světě. Takzvaný fronton. Hřiště o jedné, dvou nebo třech stěnách svírajících pravý úhel. O kratší protější se míče odrážejí zpět do pole, přičemž se mohou dále dotknout i delší boční stěny.
Jak se hra přesunula do měst a vesnic, najednou se jí nevěnovali jen pastevci. Jako kratochvíli ji brzo začalo vnímat bohaté měšťanstvo. Jenomže pelota-mano, ona původní verze, kde hráč užívá pro odpálení míče svou dlaň, je sport velmi tvrdý a často bolestivý. Aby se bohatí a vlivní nezranili, začali k úderům do míče užívat různých pomůcek.
Bubnování na kostelní zdi
V průběhu středověku a raného novověku byl vývoj peloty ovlivněn hned z několika stran. Nejprve středověkou hrou jeu de paume, jakýmsi předchůdcem tenisu, při kterém hráči rukou odpalovali míč vstříc protivníkovi. S postupem času mezi nimi přibyla i jednoduchá síť.
Ilustrovaná ukázka středověké hry jeu de paume, prapředka tenisu a peloty
Dalším milníkem pro pelotu bylo objevení Ameriky. Kolonizátoři z nového světa přiváželi stále častěji zprávy o prapodivných kratochvílích domorodého obyvatelstva. Do peloty se tak postupem času promítly prvky her dávných předkolumbovských civilizací. Dědictvím starověkých Mayů proto nejsou pyramidy a jiné památky, ale třeba také používání raket na odpalování nebo materiál na výrobu míčů. Pro ty Mayové užívali přírodní kaučuk, který Španělé do té doby neznali. Odrazy pružného míče daly hře mnohem větší dynamiku. V Mexiku nedávno archeologové objevili přes tisíc let staré hřiště na mayskou obdobu peloty. Údajně kolem něj byly až dvanáct metrů vysoké ochozy.
V tom čase byla pelota úzce spjatá také s církví. Ostatně jako téměř každý aspekt života ve Španělsku té doby. Přestože se jednalo o zábavu ryze světského rázu, byla katolíky tolerována. Ba co víc. Hrála se často o nedělích a o svátcích. A mnohdy byla jedinou vhodnou a dostatečně vysokou zdí ve městě ta kostelní. Nakonec - i mezi hráči byste našli mnoho významných církevních hodnostářů. Říká se, že jedním z největších propagátorů peloty byl sv. Ignác z Loyoly.
Holt, dobré zábavě se ani svatí neubrání.
Vstříc rychlosti
Stěžejní zlom pro vývoj celého sportu nastal v polovině devatenáctého století. Francouzský Bask jménem Gantchiqui Dithurbide vymyslel onu podivnou zahnutou pálku spředenou z tuhého proutí, se kterou v už zmiňovaném filmu mocně odpaloval míčky Bud Spencer. Navždy tím změnil klasické pojetí hry. Hráči se rychle naučili letící míček zachytit do žlábku v zahnuté části pálky a prudkým pohybem jej mrštit zpět vstříc zdi.
Utkání v pelotě jai alai v San Sebastian v Baskicku roku 1917
Dá se říct, že tím vznikl zcela jiný sport. Rychlost byla najednou ohromující. Míček létal až třikrát rychleji než dříve. I hráči proto museli být rychlejší a mrštnější. Stále častěji také začali nosit helmy a jiné ochranné pomůcky. Není divu. 3. srpna 1979 byla v americkém Rhode Islandu hráči jménem José Ramón Areitio naměřena rychlost míče celých 302 km/h. V reakci na to začali Baskové svou hru titulovat jako nejrychlejší míčový sport světa. Otázkou je, jak by se na to dívali třeba takoví golfisté.
Ať tak, či tak, faktem je, že ve Španělsku a v mnoha zemích Latinské Ameriky je tento druh peloty dodnes velmi populární. Španělé mu říkají cesta punta, tedy něco jako špičatý košík. Ve světě je pak známý spíše pod baskickým pojmenováním jai alai. Právě tato nejrychlejší verze peloty se stala natolik slavnou, že se objevila i na programu olympijských her roku 1900. Dávalo to smysl. Hráči se zahnutými pálkami byli v té době jedněmi z nejpopulárnějších a nejlépe placených sportovců na světě.
To vše bylo hlavně dílem vysoké rychlosti, která dodnes přiživuje velkou diváckou atraktivitu tohoto sportovního odvětví.
U nás neznámá, jinde běžná
Tisíce mladých chlapců tak i v 21. století propadá kouzlu starověké hry, která se svými pravidly vlastně docela blíží takovému squashi.
A není to jen již zmíněná jai alai v hispánském světě. Také ostatní formy peloty jsou stále populární v různých koutech zeměkoule. Jako remonte ji znají ve Francii, kde se hraje jen proti jedné zdi zato na delším, někdy až stometrovém hřišti. Jako frontenis se často praktikuje v severní Americe. A jako pelota-mano se těší neutuchající popularitě mezi zastánci původní verze, která se stále hraje jen s pomocí dlaně. Dodnes si proto kluci na baskickém venkově cestou ven omotávají dlaně bandáží, aby mohli hrát hru jejich dávných předků. Nepotřebují k tomu téměř nic. Jen míček, silné ruce, primitivní obvazy proti bolesti a velkou zeď.
Tradiční kratochvíle baskických dětí. Místo na fotbalové hřiště často míří na tzv. fronton.
V Česku se o tomto pro nás exotickém sportu příliš neví. A to přitom jeho kouzlu - alespoň tedy jako divák - propadl už Karel Čapek. Ve svém cestopise Výlet do Španěl líčil hbitost a dynamiku hráčů a vyzdvihl neskutečnou rychlost, se kterou se míček odráží od zdi.
„Proti pelotě vypadá tenis jakoby jste šli na mouchy s plácačkou.“ popisoval tehdy slavný spisovatel.
Kdo ví, možná se k vlně popularity, která v posledních letech zachvátila některé méně obvyklé sporty, jako jsou třeba squash nebo padel, přidá časem i pelota. Rozhodně má co nabídnout.
Zdroje:
https://fepelota.com/fepelota/la-pelota-historia/
https://www.euskalpilota.eus/pub/historia.asp?idioma=ca
https://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/SMIGRA*/Pila.html
https://nuestra16.jimdoweb.com/pelota-su-historia/
https://www.idnes.cz/xman/adrenalin/pelota-nejrychlejsi-micovy-sport-sveta-baskicko.A190524_152627_xman-adrenalin_fro
https://radiozurnal.rozhlas.cz/tenhle-sport-neni-pro-slabe-povahy-pri-tradicni-baskicke-hre-se-namisto-raket-7202834
https://www.britannica.com/sports/jai-alai
https://www.idnes.cz/fotbal/pohary/pelota-baskicko-spanelsko-tradicni-sport-cesta-punta-jai-alai-karel-capek.A241021_172150_fot_pohary_jic
