Turci! Turci! Křičeli rakouští vojáci a pálili do vlastních řad

Psalo se jaro roku 1787. Rakouský císař Josef II se právě přidal k inspekční výpravě Kateřiny Veliké na nově dobytých ruských územích. Odjel na východ, aby se na Krymu spolu s Kateřinou kochal pohledem na vzorně ustrojené ruské vojsko, pole plná rašícího obilí a malované vesnice knížete Potěmkina. Těžko soudit, kolik pravdy lpí na oněch malovaných kulisách vesnic z dílen carevnina milence. A nakolik zapůsobily na císaře. Faktem je, že jak Kateřina, tak Josef se potkat potřebovali. Oba totiž sháněli spojence. Kateřina se sice vezla na vlně úspěchu předchozích vítězství nad Turky, nicméně schylovalo se k válce se Švédy vedenými jejím bratrancem Gustavem. Josef naproti tomu čelil stále úpornějšímu tlaku zevnitř monarchie, bouřili se rolníci, paradoxně i osvícenci, v Nizozemí se schylovalo k revoluci. 

Přitom se ale stále nechtěl zbavit snu. Snu o vymýcení vředu, který bujel za humny, za hranicemi jeho říše. Snu o zahnání Turků dál za řeku Dunaj a pryč z Evropy. Toužil být katolickým spasitelem, o kterém se budou děti učit nejen v souvislosti s nudným zrušením nevolnictví, ale též ve spojitosti s velkým vítězstvím nad Osmany a islámem. I když s přispěním Ruska.

Vytušil, že právě tehdy byl ideální čas. Jeho hlavní sok, pruský král a vyhlášený bojový stratég Friedrich II Veliký, byl dva roky po smrti a pole tak bylo vyklizeno příhodně k tomu, aby se právě Josef etabloval jako vůdce nejobávanější armády v Evropě. Nakonec - už neměl nač čekat. Táhlo mu na padesát, trpěl tuberkulózou a dalšími neduhy. Nadto se na něm zle podepisovala léta neutuchajícího pracovního nasazení. Císař evidentně sám tušil, že chřadne a mnoho času mu nezbývá. I s tímto vědomím stvrdil na Krymu vojenský pakt s Kateřinou Velikou, už před šesti lety sjednaný proti Prusku, nyní tedy s vidinou války s Turkem.

Velitel za stolem

Při tom všem navíc nabyl přesvědčení, že má pro vojenského velitele ideální předpoklady. Sám byl autorem mnoha armádních reforem. Zavedl například branný systém pro nejchudší vrstvy, nové metody zásobování nebo podporoval vylepšení výzbroje a výstroje vojáků. Jenže - marná snaha - zavádět od stolu reformy a vést na bitevním poli vojsko, to jsou dvě zcela odlišné věci. A císař se o tom měl s krutou ironií přesvědčit.

První osudovou chybu Josef spáchal už v samotném počátku. Vedením turecké operace pověřil starého a zřejmě již i trochu senilního polního maršála Lascyho. Ten početné a bojeschopné vojsko, čítající do té doby rekordních prý až 250 tisíc mužů, rozdělil do několika armád. Přesně jich po celé délce vytvořené fronty od Bělehradu až po Bukovinu bylo šest. Každá sice čítala desetitisíce dobře vyzbrojených vojáků, ale všechny byly od sebe navzájem odděleny, a tedy byly v rámci operací izolovány.

Maršál se vzdal i další strategické výhody. Svým liknavým a nerozhodným postupem promeškal období, kdy se turecké houfy za Dunajem a v Karpatech teprve formovaly do bojové pohotovosti. Korunu tomu Lascy nasadil, když nejvyšší velení umístil do okolí Zemunu. Dnes bohémská čtvrť Bělehradu byla v té době krajinou plnou močálů a bažin s nedostatkem pitné vody. V parném období léta se v táboře rychle rozšířila virová infekce, jíž podlehly tisíce vojáků.

Na vlastní jak na cizího, aneb alkohol zatemňuje mysl

To skutečné fiasko ale mělo teprve přijít. Nerozhodnost váhavého maršála k výpadu směr Dunaj způsobila, že se mocná osmanská armáda, čítající v té oblasti okolo dvou set tisíc mužů, stihla zformovat v Karpatech na levém břehu Dunaje. Ke střetu si nakonec Rakušané vybrali osadu Karansebes, ležící ve strategickém údolí na soutoku řek Timis a Sebes. Zbudovali vojenské ležení na břehu první jmenované řeky u takticky významného mostu a čekali na nepřítele. Vojsko nakonec doplnil i sám Josef II.

Aby si velení pojistilo úspěch celé operace, vyslalo do nepřátelského území několik členů husarského pluku. Ty byly, mimo jiné činnosti, zaměřeny na výzvědné a záškodnické akce. Úkolem tak bylo zmapovat terén a přítomnost nepřítele v horském údolí vedoucím směrem k Dunaji.

Jenže než stačila husarská jízda narazit na Turka, aby o něm mohla podat zprávu, narazila na místní cikány. Obchodním duchem oplývající balkánští kočovníci se zjevili jako na zavolanou. Zrovna totiž vezli obrovské zásoby kořalky. Co je nejlákavější představou povzbuzení před bitvou? Tedy - když uvážíme, že vykřičený dům v horském údolí v Karpatech hned tak nenajdete. Jasně - je to pořádná pijatyka. Stejně tak uvažovala i výzvědná rakouská jízda. Obratem zakoupila od místních cikánů domácí alkohol a v poklidu, na území nepřítele, obrátila láhve a sudy dnem vzhůru.

Přibližně ve stejnou dobu řeku překročilo i několik čet pěchoty. Jaké asi bylo jejich překvapení, když místo Turků nalezli jen veselící se husary. Netrvalo dlouho a dostavilo se nevyhnutelné „No tak, nalejte nám taky…“. Husaři se ale o svůj vyhandlovaný alkohol nehodlali s nikým dělit. Ne tak s pěchotním plebsem. A zřejmě to dali v alkoholovém rauši vojákům patřičně najevo. Strhla se neodvratná mela. Od pěstí přešli opilí husaři brzo k výstřelům.

Dnes se už nedozvíme, kdo začal jako první křičet do vzniklé mely „Turci!, Turci!“. Mohl to být stejně tak husar snažící se zahnat vojáky, jakož i voják v naději, že prchající husaři ponechají na místě zásoby samohonky. Nestalo se ani jedno. Ve zmatku, kdy se husaři a vojáci začali v neproniknutelné tmě a mlze vraždit, považujíc se navzájem za Turky, se oba alkoholem znesvářené tábory vydaly vstříc ležení. Ještě cestou k řece Timis doznívaly výstřely.

Všude Turci a koupající se císař

Když celou scénu zpoza druhého břehu zpozorovali velitelé, ihned se pokusili na dálku celou vřavu zastavit. Řvali na vojáky za řekou „Halt, Halt!“. Snad kvůli proudící vodě, jazykové různorodosti spolubojovníků - husaři byli rekrutováni povětšinou v Maďarsku - nebo davové psychóze ale vojáci na druhém břehu slyšeli „Alláh, Alláh!“. Opilí husaři a zmatená pěchota tak vzápětí v bezměsíčné noci přešli přes úzký most a bojovně vtrhli do vlastního ležení v domnění, že to bylo již ovládnuto Turky. To způsobilo zmatek nejen u samotného velení, ale i u jednotlivých vojáků v táboře. Ti měli za to, že je přepadli Turci a začali střílet do všeho, co se jen ve tmě mihlo. Podobně zareagovali velitelé dělostřelectva. Začaly se ozývat salvy z nedalekých pozic.

Ještě dlouhé hodiny poté, co se do tábora vrátila alkoholem posilněná jízda, doznívaly do noci výstřely a většina mužstva až do rána žila v představě, že tábor napadlo osmanské vojsko. Až rozbřesk odhalil tragickou pravdu. Na pozicích, kam mířily v noci salvy z děl, teď leželi padlí spolubojovníci. V nastalém chaosu a se stále trvající hrozbou tureckého útoku se oslabené vojsko dalo na ústup. Na místě zůstala nejen těla vojáků, ale i mnohá vojenská výzbroj, výstroj a proviant.

A císař? Toho v panujícím zmatku shodil kůň do potoka, což jeho stavu rozhodně nepřidalo. Rezignoval na vedení válečného tažení a stáhl se do bezpečí Vídně. Následoval ho i maršál Lascy, který dokonce svou nemoc fingoval, aby mohl s Josefem odjet.

Všechno na Laudona

Jaké asi muselo být překvapení turecké armády, která o dva dny později skutečně do utichlého městečka vtrhla, jen aby tam našla několik tisíc pobitých rakouských vojáků s jejich vybavením. Vojáci, připraveni na tvrdý střet s nepřítelem najednou jen zmateně bloudili mezi padlými protivníky. Jako bonus k jejich údivu jim ale spadly do klína zbraně a proviant. Nedivil bych se, kdyby se samotní Turci celé situace spíše zalekli. Těžko je mohlo napadnout, že se Rakušané postříleli navzájem. Spíše se mohli obávat, že se na místě objevil ještě jiný záhadný nepřítel, který Rakušany pobil a zahnal na ústup.

Tak jako tak, strategické městečko Karansebes bylo Turky obsazeno a jejich vyhnání z Evropy se odložilo. Nakonec k němu musela přispět až 1. světová válka. Nemocný císař, ještě než o rok později ve Vídni zesnul, stačil vedením operací na Dunaji pověřit legendárního generála Laudona. Ten se mu brzo odvděčil dobytím Bělehradu, což se ukázalo jako jediný významný vojenský úspěch Rakouské armády v celé válce.

Jinak marné úsilí generála ze slavné písně proti Osmanům, kteří se spojili s Prusy a dalšími protestantskými evropskými zeměmi, je už zcela jiným příběhem. Pro Laudona to bylo vcelku smutným zakončením jeho bohaté armádní kariéry. Pro Rakousko s vyspělou armádou se pak jednalo o promarněnou příležitost, pro nás snad jedině okořeněnou příběhem jedné z nejhloupějších bitev v dějinách.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Joseph-II

https://www.britannica.com/place/Austria/Late-reign-of-Joseph-II-1785-90

https://www.valka.cz/822-Bitva-u-Karansebes-1788

https://www.historyisnowmagazine.com/blog/tag/Battle+of+Karansebes

http://www.husarskaakademie.wbs.cz/Vystroj-a-vyzbroj-.html