Článek
Postupujme ale pěkně popořadě. V roce 1932 se Bikilovi a Windesh narodil malý Abebe. Jako syn pastevce v etiopské vesnici měl klučina životní dráhu předem určenou. Po celý život po náhorní plošině centrální Etiopie nahánět dobytek a hledat volné pastviny a zdroje vody. A taky tak od mala činil. Bosý denně naběhal i desítky kilometrů pro dobro svého stáda. Když měl volno, hrál s kamarády genu. Je to hra podobná směsici pozemního hokeje a baseballu, kdy mezi sebou soupeří sousední vesnice. Účelem je zamezit protivníkovi dopravit dřevěný míček do „domácí“ branky. Hra nemá žádné vytyčené hřiště a branky jsou v jednotlivých vesnicích, může se tak běhat na míle daleko. To vše absolvoval Bikila v nadmořské výšce přes dva kilometry.
Nikdo v té době nevěděl, že tím malý Abebe podstoupil nejúčinnější vytrvaleckou průpravu, kterou dnes ordinují trenéři moderním šampionům. Ani ve vyspělém světě - a ne tak ve východní Africe - po druhé světové válce ještě netušili, co je to EPO nebo jaký vliv má na hemoglobin a okysličování krve nadmořská výška. Nechybělo tak mnoho a Abebe Bikila mohl být i nadále jedním z bezejmenných pastevců, jakých po afrických náhorních plošinách pobíhají miliony.
První zlom nastal, když bylo Abebemu deset let. Při cestě na trh do Addis Abeby, kam doprovázel matku, potkal člena císařské gardy. Od té chvíle měl svůj životní cíl jasně daný. Jako vždy postupoval se svou neutuchající vůlí a nasazením a v devatenácti se skutečně do uniformy panovníkovy stráže sám oblékl. Další zlom pak přišel v okamžiku, když císař Haile Selassie najal na výcvik vojáků a gardistů experty ze Švédska. Mezi nimi přišel do Etiopie i kondiční trenér Onni Niskanen. Ten si mladíka, který denně běhal ve svém volnu dvacet kilometrů ihned všimnul. Od té chvíle nabraly věci rychlý spád.
Na olympiádu po africku. Bosý, ale s hlavou hrdě vztyčenou.
Bikila se přes domácí kvalifikaci probojoval na olympijské hry do Říma 1960. Neznámý Etiopan vzbudil pozdvižení už před začátkem závodu. Nikdo nechtěl uvěřit času, který zapsal do tabulek jako kvalifikační. Ten byl totiž lepší než vítězný čas Emila Zátopka z Helsinek. Že by neznámý Afričan zaběhl lépe než legendární česká lokomotiva, se zdálo všem zainteresovaným nepředstavitelné.
Nastal Bikilův velký den. V podvečer 10. září 1960 se pod napřaženou paží císaře Marka Aurelia shromáždili maratonci. Pod stejnou pravicí, která zdravila hrdinné válečníky starověkého Říma, se nyní chystali novodobí bojovníci změřit své síly v nejdelším a nejnáročnějším olympijském závodě. A pohublý Bikila pobíhal mezi nimi. A znovu vzbudil pozornost. Byl totiž bosý. Mnoho diváků i komentátorů to přisuzovalo prosté chudobě afrických závodníků. Faktem ale je, že Bikilovi byly před závodem nabídnuty několikery běžecké boty, které si stihnul v tréninku i vyzkoušet. Žádné mu ale neseděly a po některých mu na nohou vyrašily puchýře. Jak později vzpomínal trenér Niskanen, běh v botách by byl vlastně rizikovější, neb na ně nebyl Bikila zvyklý. Běžel proto tak, jak to uměl z prašného etiopského venkova nejlépe - bosý.
Od začátku se Abebe držel v čelní skupině. Jeho bosé nohy tleskaly o asfalt a dlažbu římských ulic a stále častěji se ocitaly v záběru televizních stanic. A to s nepřímou úměrou toho, jak se s odpadáváním jednotlivých soupeřů zmenšovala vedoucí skupinka. Každý, kdo někdy naháněl bosky po asfaltu uprchlého psa, si dokáže představit, jak je takový bosý běh náročný. Bikila byl ale zvyklý a postupně odpadli i Sověti v čele se Sergejem Popovem. Ten byl jako držitel nejlepšího času v historii maratonských běhů považován za favorita. Trénoval po vzoru Emila Zátopka a v závodě se virtuálně držel jeho tempa. I on - stejně jako ostatní - nevěřil času, který oznámil Bikila organizátorům. I on se nakonec spálil. Deset kilometrů před cílem se spolu s krajanem Vorobjevem dohodli, že ještě zrychlí, ale už bylo příliš pozdě.
Ze všech soupeřů zbyl patnáct kilometrů před cílem Abebemu jediný, Maročan Ben Abdesselam. Zpět do Říma už oba vbíhali za tmy. Jen tu a tam prosvitlo skrz kužel světla z automobilu nebo z pouliční lampy hubené tělo Bikily a jeho jediného soupeře. Bikila vypadal, jako by se vznášel nad zemí. Jeho úsporný styl navozoval dojem, že ho běh nestojí žádné úsilí. V těch okamžicích, kdy se zjevil pod světly lamp nebo ve stínu pochodní, nebyl vidět jediný nadbytečný pohyb. Do toho se začalo ozývat povzbuzování okolo stojících diváků. Jediný zvuk, který ale vytrval po celý závod bylo tleskání Bikilových noh o silnici. Stejně jako nepolevovalo jeho strojové tempo, nepolevoval ani rytmus toho tleskání. Jsem si jistý, že i právě tento pravidelný zvuk musel přivádět Ben Abdesselama a ostatní soupeře k zoufalství.
Záhadný běžec s číslem 26
Stejně jako Zátopek v Helsinkách, ani Bikila neměl při závodě v Římě s maratonem mnoho zkušeností. Aby nepřepálil tempo, nakázal mu trenér Niskanen držet se běžce číslo 26. Tím neměl být nikdo jiný než zmíněný Ben Abdesselam. Potíž byla v tom, že Abdesselam pár dnů před maratonem absolvoval závod na deset kilometrů a do nejdelšího závodu nastoupil - snad chybou, snad z pověrčivosti - právě v dresu, který už měl na sobě při běhu na deset kilometrů. Na tom ale bylo číslo 185. Žádný běžec s číslem 26 tak v závodě neběžel.
To ale Bikila nevěděl. Traduje se tak, že postupně dobíhal jednoho závodníka za druhým, hledaje právě toho s číslovkou 26 na zádech. Postupoval tak účinně, že už před ním žádný běžec nezbyl. Na posledním kilometru setřásl ve tmě i zuby nehty se držícího Ben Abdesselama, kterému nepomohl ani trik s výměnou čísla.
Bikila si to ale prý ani v cíli neuvědomoval a myslel si, že skončil druhý. Až poté, co mu oznámili, že vyhrál, začal se radovat, štěstím poskakovat namístě, pobíhat a pomačkávat si prsty na nohou. Vypadalo to, že by odběhl ještě jeden maraton, jen aby našel někoho s číslem 26 na dresu. Ať už je tahle historka pravda, nebo není, byl to od trenéra Niskanena výborný tah. Myslím ale, že příště už si Bikila dobře ověřil, jestli je trenérem uvedené číslo na zádech některého ze soupeřů.
Život po Římu
Abebe se vrátil domů jako hrdina. Jeho triumf byl o to sladší, že ho dosáhl v zemi, která Etiopii dlouhá léta jako koloniální mocnost uzurpovala. Někdo dokonce tvrdí, že Bikila přistoupil k rozhodujícímu útoku právě v místech, kde stál Aksúmský obelisk, koloniální to kořist, kterou Italové odmítali dlouhá desetiletí Etiopii vrátit. Ať tak, či tak, v Addis Abebě vítali Bikilu lépe než královskou delegaci a v císařově gardě byl povýšen. Dostal dům a auto i s řidičem, protože řídit sám ještě neuměl.
Vlna úspěchu ale netrvala dlouho. Na konci roku odjel císař na zahraniční cestu a jeho garda zorganizovala puč. Ten byl rychle potlačen a mnoho gardistů bylo popraveno. Stejný osud prý hrozil i Bikilovi. Nakonec byl ale i za přispění dopisů z celého světa a faktu, že se od začátku prý stavěl proti puči, ušetřen.
Mohl se soustředit na další závody a na přípravu na olympijské hry v Tokiu. V mezičase vyhrál až na jeden všechny maratony, do nichž nastoupil. 40 dní před závodem v olympijském Tokiu ale přišel šok, akutní zánět slepého střeva zastihl Bikilu přímo při tréninku. S cestou do Japonska měl být konec. S tím se ale urputný Abebe nehodlal smířit. Cvičit začal už na nemocničním lůžku a ihned, jak se dokázal postavit na nohy, tajně - mimo zraky lékařů - pobíhal po nemocničním dvoře. Ještě, když v Hanedě vystupoval z letadla, držel se v křeči za břicho. Nikdo by si nevsadil, že do závodu nastoupí.
Nastoupil. A vyhrál. O čtyři minuty před druhým Britem Heatleym, který v tu dobu držel nejlepší čas na maratonském běhu v historii. Abebe Bikila, už s botami na nohou, ale zato s pochroumaným břichem, vyhrál maraton na dvou po sobě jdoucích olympijských hrách. To se do té doby nikomu nepovedlo. Překonání světového rekordu bylo už jen třešinkou na dortu.
Bikila se stal nesmrtelným. Bohužel jen v přeneseném slova smyslu. V osobním životě údajně trpěl sklonem k alkoholu a k bujarým večírkům. Právě snad při návratu z jednoho z nich se svým autem havaroval. Následky byly těžké. Ochrnulo mu prakticky celé tělo. Po operaci v Británii se mu vrátil alespoň cit do rukou. Jako nejlepší běžec své doby skončil i tak upoután na invalidní vozík. Vše ale bral s respektem a pokorou. Prohlašoval, že když zvládl prožívat své úspěchy, musí zvládnout prožít i příkoří.
Dokonce začal na popud kouče Niskanena trénovat lukostřelbu a plánoval návrat na olympijské hry právě v této disciplíně. Osud tomu ale nakonec chtěl jinak. První vytrvalecký šampion z černého kontinentu opustil tento svět téměř přesně před padesáti lety, 25. října 1973. Po náhlém masivním krvácení do mozku.
Jeho výkony však žijí dál. Definitivně jimi otevřel dveře ke světovým úspěchům všem prostým africkým honákům dobytka a mladým pastevcům. Bůhví, kolik jich právě dnes nahání stáda na náhorních plošinách nejen v Etiopii a sní přitom o velkých triumfech. A těžko říct, kolik z nich je ještě dneska bosých…
Zdroje:
https://ethiopiangobgnu.com/blogs/Abebe-Bikila:-Biography-of-the-Amazing-Ethiopian-Legend
https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/abebe-bikila-profil.A120810_154147_xman-adrenalin_fro
https://www.youtube.com/watch?v=i_zRr9KOFWE
https://content.time.com/time/quotes/0,26174,1829863,00.html
