Článek
Co ale bylo to rozkládající se zvíře zač?
Na jaře roku 1977 se japonská rybářská loď Zuiyo maru vzdalovala od severního ostrova Nového Zélandu směrem na východ. Na oceánském šelfu lovila do obrovských sítí makrely. V tom v jedné z nich uvízlo něco většího. Mnohem většího. Více než deset metrů dlouhá mršina. Samo o sobě by to nebylo až tak zvláštní. Mrtvé velryby nebo žraloci se při častém vytahování sítí občas mezi úlovkem objeví. Tahle mršina ale byla něco jiného.
Na první pohled nepřipomínala nic, co dnes v oceánech žije. Měla dlouhý úzký krk s malou placatou hlavou, masivní tělo zakončené ocasem, ale hlavně měla čtyři velké ploutve, jeden pár vepředu a druhý vzadu. Hřbetní ploutev zvířeti chyběla. Žádný z námořníků ještě nikdy nic takového neviděl.
Rybáři se okolo hnijící mršiny shlukli a toužili ji prozkoumat. Puch byl ale příliš silný a hrozilo, že zvíře kontaminuje veškerý úlovek, který na palubě měli. Po chvíli tak kapitán zavelel, že zdechlina musí urychleně zpátky do oceánu. Při manipulaci se ale tělo neznámého tvora vysmeklo z provazů a spadlo zpět na palubu. Toho využil Michihiko Yano, devětatřicetiletý absolvent oceánologie, aby zvíře nafotil a odebral vzorky tkání z ploutví. I když viděl mršinu najednou z blízka a mohl si na ni i sáhnout, nedokázal určit, o jakého tvora se jedná.
Za chvíli už byly provazy zajištěny a tělo zvířete zmizelo v nenávratnu hlubiny.
Mršina vylovená lodí Zuiyo maru nedaleko Nového Zélandu, duben 1977
Přežili až do naší doby?
Ještě předtím, než Zuiyo maru zakotvila u japonských břehů, se domů na jiné lodi vrátil Yano. Ihned v přístavu vyvolal fotografie, které u Nového Zélandu pořídil. Jeho kolegové i členové vedení společnosti byli při pohledu na hotové obrázky ohromeni. Nikdo z nich nic takového v životě neviděl. Rozhodli se je předat vědcům k prozkoumání. Nedlouho poté místní noviny začaly vydávat jejich prohlášení. Yoshinori Imaizumi, ředitel odboru výzkumu zvířat z Tokijského národního vědeckého muzea prohlásil, že se nejedná o rybu, velrybu, ani o jiného savce. Uvedl, že se jedná o plaze, že nákres velmi silně připomíná plesiosaura a že můžeme být svědkem důkazu, že tento druh - považován za dávno vyhynulý - stále obývá vody oceánů. Zvěsti o tom, že rybáři vylovili z moře nestvůru, která nepřipomíná žádného známého tvora, se rychle začaly šířit.
Plesiosaurové šílenství podpořili i odborníci na slovo vzatí. Tokio Shikama, velezkušený paleontolog z Yokohamské národní univerzity, potvrdil, že musí jít o plesiosaura, kterému se podařilo v okolí Nového Zélandu přežít. Zatímco Japonsko měla nakrátko pohltit největší „monstrhorečka“ od dob Godzilly, vědci ze zbytku světa byli poněkud zdrženlivější.
Objevilo se několik teorií ohledně toho, o jaké zvíře se ve skutečnosti jednalo. Je nasnadě, že každý z odborníků viděl v mršině dle své specializace něco jiného. Stejně tak, jako japonští paleontologové viděli plesiosaura, tak mořští biologové viděli mršinu žraloka, chovatelé mořských savců viděli lachtana. Jiní dokonce prohlašovali, že se jedná o mrtvou mořskou želvu.
Analýza všechno odhalila, nebo ne?
Některé teorie byly vzhledem k velikosti mršiny nereálné. Tou nejpravděpodobnější se pak jevila ta, která tělo přisuzovala žraloku velikému. Ten má velmi neobvyklý proces rozkladu. Nejprve dochází k vymizení spodního patra ústní dutiny, rozložení vnitřních orgánů a ocasní a hřbetní ploutve; ta se mnohdy při rozkladu „propadne“ z jejího původního umístění na bok nebo až na spodní stranu těla. Právě takové torzo měli podle jedné z teorií objevit japonští námořníci.
S potvrzením se čekalo na analýzu odebrané tkáně. Testy za užití chromatografu opravdu vykázaly profil aminokyselin velmi podobný tomu, který se nachází v ploutvích a chrupavkách žraloků. Konkrétně se mělo jednat opravdu o žraloka velikého. Ten ale dorůstá běžně délky okolo osmi metrů. Mršina ze Zuiyo maru měla deset metrů, a to jí ještě chyběla ocasní ploutev. S tou by žralok podle proporcí mohl měřit až třináct metrů. I když byly zaznamenány takové exempláře, je tak velký jedinec velmi výjimečný.
Řetězec pochybností a konspiračních dinosauřích fám se zaměřil i na jiné „nesrovnalosti“. Lépe řečeno, senzacechtiví nadšenci se hodlali chytit každého stébla, které by podpořilo jejich teorii o plesiosaurovi. Většina snah ale ztroskotala na neznalosti specifik druhu žraloka velikého.
Například se mnozí podivovali nad vrstvou tuku, která byla na povrchu těla zvířete jasně patrná. Ačkoliv to není pro žraloky typické, pro toho velikého je podkožní tuk zcela běžný. Dělá si dokonce před zimou zásoby, podobně jako někteří suchozemští savci. A jelikož zvíře uhynulo pravděpodobně na jaře, byla to přesně ta doba, kdy na jižní polokouli začíná chladné období. Podobné to bylo s objevenými červenými svalovými vlákny. Ty žraloci běžně nemívají. Žralok veliký se ale na rozdíl od většiny ostatních druhů žraloků pohybuje pomaleji. Tomu také odpovídá větší zastoupení červené svaloviny v jeho těle.
Žralok veliký. Po částečném rozkladu a vymizení spodní čelisti a hřbetní a ocasní ploutve může připomínat mršinu dinosaura.
„Dinopsychóza“ neustává
Pokud by ale měl existovat jednoduchý recept, jak poznat, jestli se jednalo o plesiosaura, nebo o žraloka, stačilo by se podívat na počet krčních obratlů. Zatímco i plesiosaurus s nejkratším krkem jich měl třináct, vylovená mršina jich měla jen šest nebo sedm. Takový počet odpovídá žraloku velikému. V tomto pozorování se mohli rybáři jen těžko zmýlit.
Jenže všechny uvedené závěry nahlas nikdo nepronesl. Ani výsledky samotných vědeckých rozborů, které odhalily evidentní podobnosti vzorků mršiny se vzorky žraloka, nebyly jasně veřejně prezentovány. Plesiosaurová mánie tak žila dál vlastním životem.
Japonská vláda vydala poštovní známky s oploutveným plazem. Začaly se prodávat plyšové hračky s jeho podobou (tedy nikoliv tou rozloženou a hnijící) a dokonce i výrobce fotoaparátu postavil svou reklamu na obrázcích, které jeho přístrojem vytvořil Michihiko Yano na palubě. Na východ od pobřeží Nového Zélandu se na dovršení všeho vydalo několik desítek lodí s nadšenci hnanými touhou po senzaci. Pokoušeli se získat důkazy o existenci monstra. Nebo alespoň prokázat, že prehistorický plesiosaurus přežil do dnešních dnů. Byl by to neuvěřitelný objev.
Mohl by se ukrýt?
Podle očekávání v těch vodách žádná loď nenašla nic, co by souviselo s vyhynulými tvory nebo mořskými nestvůrami. Jejich úsilí bylo stejně marné, jak bylo naivní.
Pomiňme teď na chvíli velmi jasné důkazy, že se jednalo o torzo žraloka. Samotná představa, že se deset metrů velký živočich ukrývá po miliony let, aniž by byl člověkem spatřen, není až tak bizarní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dokazuje to objev, který je jen o pár měsíců starší než vylovení mršiny na lodi Zuiyo maru. V roce 1976 vytáhla průzkumná loď amerického námořnictva z vod u Havajských ostrovů shodou okolností rovněž žraloka. Měl zvláštní válcovité tělo a obří širokou tlamu s ohromným množstvím malých zubů. Oproti ostatním žralokům neměl pohyblivou spodní, nýbrž horní čelist. Jasně rozpoznatelná paryba se světélkujícím vnitřkem tlamy dostala jméno žralok velkoústý. Žije ve velkých hloubkách, kam nedolehnou sluneční paprsky, a je jediným přeživším zástupcem starobylé čeledi velkotlamovitých. Jeho příbuzní tak vyhynuli už před zhruba 25 miliony lety. On přežil po všechny ty roky, aniž by ho člověk zahlédl. Od doby jeho objevení byl vyloven jen párkrát a pouze jednou se jednalo o živého jedince.
Možná to může svádět k představě, že tedy také plesiosaurus nebo jemu podobní prehistoričtí tvorové a dinosauři mohli přežít do našich dnů. Potíž je ale v tom, že podobně jako ostatní plazi, měli i plesiosauři plíce. Museli se proto pravidelně po několika minutách vynořit na hladinu, aby se nadechli. Tento fakt už tak velmi bizarní teorii o nepozorovaném přežití druhu po miliony let dost nabourává.
Pravdou je, že příznivci dinosauří teorie na žádný z uvedených argumentů neslyší a chytají se dalších a dalších indicií, které by mohly prokázat, že loď tehdy u Nového Zélandu opravdu zdokumentovala plesiosaura. Naposledy přišel s dalším takovým „objevem“ zastánce kreacionismu Bill Cooper. Všimnul si, že na jedné z fotografií mršina, zavěšená nad palubou, ohýbá jednou z ploutví ocelové lano. Okamžitě to prezentoval jako důkaz toho, že se muselo jednat o vyhynulého plaza, neboť žraločí chrupavka by takové síle neodolala.
Jediným jistým tak zůstává, že fantazie teoretiků a hlubiny oceánů jsou téměř nekonečné. Právě na výzkum modré temnoty bychom se měli více zaměřit. Nakonec ze dna oceánu člověk prozatím spatřil na vlastní oči pouhých pět procent.
Zdroje:
https://www.genesispark.com/exhibits/evidence/cryptozoological/plesiosaurs/catch/
http://paleo.cc/paluxy/plesios.htm
