Článek
Přerostlý Godot
Narodil se v roce 1946 jako André René Roussimoff ve francouzském Grenoblu. S rodiči se ale brzo přestěhoval na předměstí Paříže. Přáli si, aby měl chlapec dobré vzdělání. Hoch sice prospíval, začal však zcela překotně růst. Už jako dvanáctiletý měřil přes metr devadesát.
Již v té době kolovaly o jeho velikosti legendy. Jedna z nich říká, že se vzdělávání postavily do cesty právě jeho rozměry. Údajně se nevešel do malých sedaček školního autobusu. Jeho otec André Roussimoff starší neměl auto, a tak obcházel sousedy a hledal někoho, kdo by jeho syna do školy vozil. Nakonec našel jednoho britského spisovatele, který se k nim do městečka nedávno přistěhoval. Měl kabriolet, což bylo pro Andrého výšku ideální. Mladík tak mohl pohodlně dokončit školní docházku. Ten spisovatel se jmenoval Samuel Beckett.
V sedmnácti letech už měl André daleko přes dva metry a stále rostl a mohutněl. Jeho růst však nebyl přirozený. Mohla za něj akromegalie, porucha hypofýzy, která způsobuje nadměrnou produkci růstového hormonu.
Zprvu mladý Roussimoff svých proporcí využíval k poněkud ušlechtilejším účelům, než je zápas. Jeho síly si všiml podnikavý majitel jedné stěhovací firmy. To, co odneslo dříve pět zaměstnanců, zvládnul na širokých ramenou odtáhnout André zcela sám. Pracovitého mladíka si ale nakonec svět ringu stejně našel. Prý do něj po dlouhém přemlouvání vstoupil poprvé jako záskok za jakéhosi zraněného zápasníka. Brzo začal vystupovat sám - zatím ale jen na místní úrovni a pod pseudonymem „Monstrum Roussimoff“. Netrvalo dlouho a všiml si ho kanadský wrestler Edouard Carpentier. Zlákal Andrého za oceán.
Po krátkém a nesmělém začátku, kdy mu v Kanadě udělili zvláštní pseudonym Jean Ferré, se měla naplno projevit jeho fyzická převaha. Nakonec - i v té době ještě stále rostl. Zanedlouho se stal postrachem všech soupeřů. Z podceňovaného Francouze s divným jménem se pomalu rodil šampion.
André v počátcích své kariéry. Vlevo Édouard Carpentier, který jej pomohl objevit.
Vyprodaná Madison Square Garden, Hollywood a ponížený Arnold
Když v Montrealu zápasil před dvaceti tisíci diváky, všiml si ho i Vince McMahon z vedení Světové wrestlingové federace. To se psal rok 1972 a z Andrého se nadobro stal „Obr André“. Do té doby byl znám pod mnoha pseudonymy. Byl „Přerostlou Eiffelovkou“, „Osmým divem světa“, „Obrem z východu“. Od setkání s McMahonem se stal nadobro celosvětově známým jednoduše jako Obr André. Ač jim fyzicky byl už dávno, teprve tahle přezdívka mu zařídila skutečně obří popularitu.
Od poloviny sedmdesátých let se datuje Andrého nejúspěšnější období. Pravidelně vyprodával stadiony, a to včetně těch největších kolbišť ve Státech, třeba i Madison Square Garden. Před jeho hlubokým hlasem, zvířecím výrazem v zapadlých očích a dlaněmi, které dokázaly skrýt celou hlavu normálního smrtelníka, se třásli všichni soupeři. Nebylo divu. Bylo v něm něco živočišného. Nemoc mu zdeformovala obličej natolik zvláštním způsobem, že připomínal jeskynního muže. Možná i proto nosil bojový kostým zavěšený jen přes jedno rameno. Ve spojení s jeho 224 centimetry a 250 kilogramy to byl opravdu hrůzostrašný pohled. Natolik hrůzostrašný, že ho v ringu dvanáct let nikdo neporazil.
Netrvalo dlouho a mohutného hromotluka objevili také filmaři. S Arnoldem Schwarzeneggerem natáčel v Mexiku Ničitele Konana. Bývalý Mr. Universe dodnes vzpomíná na jejich „potyčku“ z restaurace. André byl velmi štědrý a pokud s někým stoloval, trval na tom, že účet zaplatí právě on. Nakonec, obvykle šla většina porcí za ním. Arnold se ale jednou rozhodl, že ho obelstí. Domluvil se s číšníkem, aby účet přinesl jemu. Když to André zpozoroval, naštval se. Chytil Schawzeneggera pod krkem, vynesl ho na ulici a posadil ho na střechu jeho auta. „Dneska platím já.“ prohlásil hřmotně a dohadům byl konec.
André natočil ještě několik filmů. Ztvárnil třeba bigfoota v seriálu The six million dollar man. Největší příležitost ale dostal ve filmu Princezna nevěsta z roku 1987. V tom jako veršující obr Fezzik léčil šermíře Iniga z opilosti. Jak symbolické, vzhledem k Andrého kladnému vztahu k alkoholu. Jemně řečeno.
Vypil 120 piv a letadlo
Andrého žízeň byla pověstná. Dokonce natolik, že z něj učinila rekordmana. Ačkoliv to asi není výkon, který by byl hoden následování. Už jen sama představa, že je něco takového v lidských silách, je až děsivá. Normálního smrtelníka by i poloviční dávka zabila. Těžko říct, jestli by smrt nastala intoxikací alkoholem, nebo rozerváním vnitřností samotným objemem tekutin. Počítejte se mnou. Po jednom z natáčecích dnů André dokázal za šest hodin vyžáhnout (jinak se to nedá nazvat) 119 láhví piva. Každá měla 12 uncí, což je v evropské řeči asi 355ml. Tedy trochu větší malé pivo. To znamená více jak jedno malé pivo každé tři minuty. Šest hodin. V kuse. Bez přestávky. Pokud vás zajímá celkový objem, je to těžko uvěřitelných 42,25 litrů piva. To je skoro celý velký sud.
Není divu, že takový výkon pak zapříčinil něco, co se nepovedlo nejsilnějším chlapům dlouhých dvanáct let. Pivo obra Andrého skolilo. Údajně si ustlal před hotelovým barem a nebylo s ním k hnutí. Obsluha se moudře rozhodla jej nebudit; jen přes něj přehodili plachtu z piana a nechali ho spát. Ráno ho probral až rámus uklízečů s vysavači.
André ve svém živlu. Kopačkou to odnesl King Kong Bundy.
Jestli teď kroutíte hlavou, že je to nemožné, nejste sami. Taky se mi tomu zprvu nechtělo věřit. Jelikož těžko odhadovat kapacitní možnosti útrob obra, omezím se jen na otázku intoxikace. Dal jsem si tu práci a zadal jsem tato ohromná čísla do online alkoholtesteru. Jen naťukat takové množství piv zabralo pár minut. Tvůrci onoho testování asi nepočítali s tím, že by někdo potřeboval v jejich systému vyplňovat trojciferná čísla. Ve spojení s Andrého hmotností a dobou konzumace vyšlo, že obr měl na konci pijatyky v krvi 5,5 promile alkoholu. Ke střízlivosti by se pak protrpěl za těžko uvěřitelných 37 hodin. Jsou to sice vražedné hodnoty, ale jsem toho názoru, že „trénovaný“ člověk takový podíl alkoholu v krvi přežít může. A André trénovaný byl.
Jeden z jeho wrestlingových parťáků, Ric Flair, často vzpomínal na jejich společnou cestu letadlem do Tokia. Ve vzduchu mezi Chicagem a Japonskem se André chtěl trochu rozptýlit. Rozhodl se, že si dá vodku. Pak si objednal další a další, a tak to šlo celou cestu. Až mu bezradná stewardka musela oznámit, že už další nedostane. Ne snad, že by byl příliš opilý a dělal nepřístojnosti. Vodka jednoduše došla. S Flairem pak bavili přátele historkou, kterak „vypili letadlo“.
Křehká osobnost a duch ve výtahu
Smutnou pravdou je, že André pil z mnoha důvodů. Podepisovala se na něm zranění z neustálého zápasení. Fyzická námaha také dvakrát nepomáhala jeho diagnóze. V průběhu osmdesátých let se množily operace zad, kolen, ramen a všech dalších možný částí těla. Bolesti měl téměř neustále. Spoustu času pak trávil na cestách. Napasovaný v malé sedačce - tedy malé pro něj - téměř neustále schoulený a v nepohodlí.
A všudypřítomné byly i pohledy šokovaných kolemjdoucích. Lidé se na něj typicky dívali dvakrát. Letmý pohled byl následován vyděšeným druhým pohledem, po němž leckdy přicházelo nekonečné civění. Děti, ač jej znaly z televize, často před Andrém s křikem utíkaly. To ho trápilo asi nejvíce.
Nesnášel samotu. Obklopoval se proto věrnými kamarády, se kterými často trávil volné chvíle v baru. Ačkoliv byl na jednu stranu nerad sám, měl zároveň hrůzu z přelidněných prostor. Přestože to zní možná jako protimluv, smysl to dává. Pokud byl sám, připadal si, že na něj všichni zírají. Když byl naopak ve shluku na sebe se mačkajících lidí, neměl své tolik potřebné soukromí. I s takovými nepříjemnými situacemi si však dokázal poradit. Po svém.
Bylo to - shodou okolností - opět v Japonsku. Tahle země, kde je všechno malé a stísněné, byla jako na potvoru v Andrého době doslova postižena wrestlingmánií. A tak není divu, že se tam André často vracel. A často tam také trpěl. V malých taxících, malých pokojích s malými postelemi a vanami, do kterých se nevešel, a na ulicích s lidmi, které nepřevyšoval o dvě hlavy, ale alespoň o tři. A stejné to bylo na jednom turné s Tedem DiBiasim. Andrého martyrium začalo tradičně v letadle. Pak pokračovalo hodinovou jízdou v autobuse, kde si koleny div nevyrazil všechny zuby, a vyvrcholilo v hotelu cestou na večeři. Výtah, který je měl dovézt do hotelové restaurace, stavěl snad v každém patře a vždy se do něj nahrnula další skupinka civějících Japonců. Až v něm nakonec nebylo k hnutí. Hladový, unavený a davem utiskovaný André byl na pokraji psychických sil. Poradil si po svém. Vzpomíná Ted DiBiasi:
„Najednou se ke mně naklonil a poklepal mi na rameno. Kouknu na něj. Směje se. Pak na mě mrkne, ,Dobře, něco se chystá.´, pomyslel jsem si. Díval jsem se před sebe, když v tom André vypustil ten nejdelší a nejintenzivnější pšouk, jaký jsem kdy slyšel. ,Probůh, kdy už to skončí!´ říkal jsem si. Ten chudák, který stál za ním, to schytal přímo na komoru, protože měl obličej téměř přesně ve výšce jeho zadnice. Jediné, co bylo v tu chvíli slyšet, bylo Andrého hlasité a hluboké ,Ho, ho, ho, ho, ho´. Smál jsem se tak, že jsem ani nemohl popadnout dech.“
André ve svém typickém kostýmu v období ke konci kariéry.
„Abstinence“, farmaření a osudová Paříž
Zlom v Andrého kariéře nastal v roce 1987. Toho roku prohrál ve slavném zápase s Hulkem Hoganem. Knírač Hogan s ním praštil o zem, což se později popisovalo jako „chvat, který byl slyšet po celém světě“. Co už se moc nevědělo, bylo to, že André v té době trpěl velkými bolestmi. Absolvoval další operace a do toho se potýkal také s váhou. Aby zhubnul, přestal pít. Tedy, tak tomu tehdy říkal on sám. Abstinence v Andrého podání znamenala, že už si dal jen tři až pět láhví vína k večeři.
Nepomáhalo to. Bolesti byly stále silnější. Jeho kariéra se chýlila ke konci. Čím dál častěji hledal útočiště na své farmě v malém městečku Ellerbe v Severní Karolíně. Jel tam vždycky, když už byl otrávený z čumilů, z té spousty zápasů, rozhovorů se stále stejnými dotazy na jeho velikost a vůbec z celého toho ruchu okolo jeho osoby. Byla to pro něj oáza klidu. Tam měl svůj pokoj, své koně a krávy. Tam se proháněl po kopcích v okolí svého ranče na tříkolové motorce, která pod ním vypadala spíše jako trojkolka pro děti. Tam byl nejšťastnější. Místní lidé ho znali a nikdo na něj nevěřícně nehleděl. Ve městečku navíc měli největší dům ve tvaru jahody na světě. André si tak možná nemusel připadat jako jediná přerostlá kuriozita v okolí.
Počátkem roku 1993 se dozvěděl smutnou zprávu. Jeho otec ve Francii zemřel. Obr se vypravil do Paříže na jeho pohřeb. Zpočátku týdne navštívil rodinu a své staré přátelé na předměstí v Molien. Ještě ve středu večer s nimi hrál karty. V noci se pak vrátil do svého pokoje v jednom pařížském hotelu. Ve čtvrtek odpoledne jej přijel vyzvednout jeho řidič. Na klepání už ale nikdo neodpovídal. Andrého objevili již bez známek života. Jeho nemoc, nezřízené pití, přejídání a životní styl si vybraly svou daň. Jeho srdce se doslova rozpadlo na kusy.
Zemřel tak muž, okolo nějž se už za života objevilo tolik legend, že nikdo nikdy neodhalí, co se skutečně stalo a co ne. No uznejte, proč neuvěřit příhodě, kterak André po potyčce s chuligány, kteří si ho v jednom baru dobírali, převrátil jejich auto na střechu i s oněmi drzouny uvnitř. Anebo historce, jak mu newyorská policie přidělila ochranku - policistu v civilu - který jej tajně pronásledoval při jeho putování po hospodách a dohlížel na to, aby slavný obr nedopatřením v ovíněném stavu na někoho neupadl.
Zdroje:
https://andrethegiant.com/biography/
https://www.wwe.com/classics/the-legend-of-andre-the-giant
https://www.nytimes.com/1993/01/31/sports/andre-the-giant-46-professional-wrestler.html
https://www.alkoholmetr.cz/
