Článek
,Houby starý!´, pomyslel si v tu chvíli muž se šedivým plnovousem.
Penzionovaný autobusák z vesničky Gantofta na jihu Švédska se rozhodl, že všem dokáže, že ještě není odepsaným starcem. Na kole toho nakonec měl naježděno mnohem víc než kterýkoliv jiný účastník onoho závodu. Už ve dvacátých letech projel na bicyklu celou zemi. A to včetně hor na dalekém severu. Na kole jezdil všude i v pokročilejším věku. A tak, když se definitivně odhodlal startovat „na černo“ v prvním ročníku závodu napříč celou zemí, vyrazil i na start na svém starém bicyklu. Na bicyklu vybaveném světlem, blatníky a dokonce i brašnami.
Unavený už na startu? Ale kde že!
Potíž byla v tom, že závod začínal 1. července v městečku Haparanda. Na samém konci Botnického zálivu, na dalekém severu země. Gustaf Hakansson tak musel nejprve urazit patnáct set kilometrů, aby se vůbec dostal na startovní čáru. Vyrazil proto už počátkem června. Dlouhou cestu ale bez potíží zvládl a alespoň ještě před závodem něco potrénoval. Na startu byl včas. Na košili si nakreslil velkou nulu a ráno v den závodu se posilnil sladkou limonádou a čokoládovým dortem. Pak už se nepozorovaně vloudil mezi oněch padesát mladíků, kteří byli vpuštěni na start závodu. Závodu, který měl po týdnu útrap skončit na druhém konci této velké severské země.
Trvalo asi minutu, než celé pole závodníků protnulo startovní čáru. Teprve poté se do pedálů obul šedivý stařík na předpotopním kole. Většině přihlížejících byl k smíchu. Přece si nemůže myslet, že bude stačit mnohem rychlejším mladým jezdcům. A taky, že zprvu nestačil. Hakansson měl však v rukávu tajný plán. Zatímco závodníci měli jasně stanovený harmonogram a každý večer se na předem daném místě uložili k odpočinku, Hakansson na nic takového neměl ani pomyšlení.
Jakmile se prvního večera závodní pole odebralo na hotel, ztrácel stařík na nejlepší asi dvacet kilometrů. Slunce už zašlo, závodníci šli spát, ale Hakansson pořád jel. Na cestu mu svítila přes dynamo poháněná žárovka. První noc v podstatě nespal a ztrátu rychle stáhnul. Když mladé pušky nasedaly ráno na svá kola, byl už nějakých 40 kilometrů před nimi.
To přece nemůže vydržet
Podobné noční přejezdy zopakoval Hakansson i druhou noc. I třetí. Za první tři dny naspal jen pět hodin. Před zbytkem pole měl královský náskok asi 200 kilometrů. To už si muže s dlouhým vousem a velkou nulou na hrudi všimlo celé Švédsko. Najednou nikoho nezajímalo, kdo je v čele závodu. Oči všech byly upřeny na starce na rezavém kole. Mluvilo se o něm v rádiu, debatovali o něm chlapi v hospodě, lidé v práci. Všechny zajímalo jen jedno. Vydrží to?
„To přece nejde, tolik dnů bez spánku a v jeho věku. To není možné,“ zněl v hospodách a v továrnách převažující názor. Jenže Hakansson jel dál. Někdy v tu dobu začali první fanoušci věřit, že by stařík mohl přeci jen závod dokončit. A někdy v tu dobu si za svou vytrvalost také vysloužil trefnou přezdívku. „Železný děda“.
Ne každý však sdílel nadšení z účasti Hakanssona v závodě. Pořadatelé se ho několikrát pokusili zastavit. Oficiálně proto, aby ho vyšetřil lékař, zda je s to v závodě pokračovat. Železný děda se vždy jen hlasitě zasmál, šlápl do pedálů a byl pryč.
Někteří dokonce pochybovali o tom, zda skutečně projel celou trasu sám bez cizí pomoci. I na to byl zkušený Hakansson připraven. Nechal si zařídit policejní dohled. Nakonec při tak velké akci to nebyl problém. Jeden policista po konci každé etapy potvrdil, že starý muž skutečně projel sám celou trať.
Ani defekt ho nezastavil
Jeho cestu sledovala postupně celá země. Hloučky jásajících diváků ho doprovázely podél cest. Zvláště u dětí, které měly zrovna prázdniny, byl vousatý děda oblíben. Po necelém týdnu na cestě se blížil cíl. Jeho náskok byl už více než jeden den. Necelý kilometr před cílem, nedaleko centra městečka Ystad, slezl Hakansson náhle z kola. Jeho fandové už se báli nejhoršího. Padne únavou k zemi? Dostal infarkt?
Nic z toho se nestalo. Nezdolného jezdce potkal poprvé v závodě defekt. Dotlačil své kolo až k cílové pásce. Tam znovu nasedl a na prázdné duši projel za nekončícího jásotu diváků cílem. Když se ho po dojetí zeptali, jak mohl velkou část závodu zvládnout, aniž by se pořádně vyspal, odpověděl: „Spát potřebuji, až když jsem unavený, a já ještě unavený nebyl.“
Fakt, že ve svém věku dokázal, byť díky svým „nočním směnám“, porazit o generaci mladší sportovce, učinil z železného dědy ze dne na den fenomén. Už následující odpoledne, těsně poté, co dojeli do cíle jeho soupeři, měl Hakansson audienci u krále Gustava VI. Adolfa.
Byl oslavován jako vítěz.
Cyklisté žijí do sta let
Stala se z něj hvězda. Jeho šedivý vous jste mohli vidět v reklamách a na plakátech. Všichni se s ním chtěli fotit. Cestoval po celé zemi a zvlášť rád navštěvoval domovy pro seniory. Jako vášnivý hudebník starým lidem zpíval v doprovodu kytary a tahací harmoniky jeho oblíbené náboženské písně. Zároveň ale fungoval jako živoucí důkaz toho, že život v důchodu ještě nemusí zdaleka končit.
A ten jeho určitě nekončil. Ani po dojetí legendárního závodu na cyklistiku nezanevřel. V roce 1959 se vydal na bicyklu na pouť do Jeruzaléma, kde jako silně věřící navštívil Ježíšův hrob. To mu bylo už 74 let.
A jezdil i dál. Naposledy na kolo usedl, když se cifra jeho věku přehoupla přes stovku.
Železný děda Nils Gustaf Hakansson zemřel 9. června 1987 ve věku nedožitých 102 let. Jeho životní příběh je však pro Švédy dodnes synonymem skromnosti, nezlomné vůle a vytrvalosti. Důkazem toho, že i když na to vůbec nevypadáte, můžete být uctíván jako vítěz. A to třeba i samotným králem.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/environment/bike-blog/2013/dec/11/gustaf-hakansson-sweden-cycle-race
https://www.expressen.se/sport/inloggad/stalfarfar-cyklade-skagget-av-alla/
https://www.kabinetkuriozit.eu/nils-gustaf-hakansson/
