Článek
Poslední nájemkyní onoho bytu na adrese Medveščak č.p. 77 byla jistá Hedviga Goliková. Zdravotní sestřička, která pracovala v nedaleké nemocnici a kterou nejméně od počátku sedmdesátých let nikdo neviděl.
Podivná samotářka a útěk se sektou
Goliková žila v malém bytečku na severním okraji města sama. Její příbytek poskytoval dokonalé soukromí. Byl ukrytý pod střechou domu, měl své vlastní schodiště a umožňoval v podstatě dokonalou izolaci před sousedy.
Takový charakter bytu Golikové skvěle vyhovoval. Neměla téměř žádné přátele a okolí ji považovalo za pološílenou schizofreničku, která se straní lidí. Se sousedy téměř nemluvila. Chodila s pohledem sklopeným do země. Jen občas nekontrolovaně pokřikovala v záchvatech vzteku.
O to zajímavější je, že samotné bydlení pro Golikovou zařídil správce domu, který údajně měl být jejím příležitostným milencem. Její jedinou přítelkyní pak byla jistá Katica Caričová, žena z přízemního bytu. Ani s tou ale Goliková v podstatě nekomunikovala. Jejich jediný pravidelný kontakt spočíval v tom, že Goliková spustila ze svého okna kyblík s lístečkem a penězi a Caričová jí zašla na nákup. Byla to ale údajně právě ona, komu se Goliková svěřila se svým tajným plánem.
Jelikož neměla žádné rodinné zázemí, ani podporu přátel, hledala Goliková útěchu a pochopení u jisté náboženské sekty. A zrovna s dalšími členy této sekty měla mladá žena plánovat, že se společně přestěhují do Makedonie.
Ta už se nevrátí
Právě tím si sousedé vysvětlovali její zmizení. Když Golikovou počátkem sedmdesátých let přestali potkávat na ulici a doslechli se, že měla zamířeno do jiné části tehdejší Jugoslávie, bylo to pro ně dostatečné zdůvodnění. Nakonec to stejné platilo i pro její jedinou spřízněnou duši Katicu. Všichni si mysleli, že mladá sestřička odjela pryč.
A čas plynul. V roce 1981 si obyvatelé domu vzali společný úvěr. Podílové splátky za podkrovní byt si tak nějak automaticky rozpočítali mezi sebe. Nikoho v tu chvíli nenapadlo se pozastavit nad tím, jaký osud asi potkal jeho obyvatelku. Nikoho nenapadlo nahlásit její zmizení.
Učinil tak až zástupce nájemníků o deset let později. Chtěl zjistit, jestli jsou v bytě nějaké stopy vedoucí k jeho vlastníkovi. Avšak úřady na jeho opakované podněty nereagovaly. Oficiální místa měla jiné starosti. Jugoslávie se rozpadala a Chorvaté válčili o nezávislost. Bomby padaly i nedaleko domu na ulici Medveščak. A na výzvy nájemníků nikdo nebral zřetel.
Pohled na to, kterak vypadá dům na adrese Medveščak č.p. 77 dnes. Zdroj: maps.google.com
V následujících letech se ze zamčených dveří v podkroví stalo pro obyvatele domu něco přirozeného. A přicházely další změny.
Lhostejní sousedé a záhadný ochránce
Byty a bytové domy, které byly kdysi vlastněny jugoslávským státem, se postupně privatizovaly. Soukromí vlastníci se najednou museli sami potýkat s neplatiči, kteří nehradí náklady na společné soužití. Jenže ani to dlouho nebyl problém. Účty za elektřinu a další náklady na společné prostory za malý byt v podkroví setrvale platil majitel domu. Možná i proto se ostatní sousedé nepídili po dalším osudu zmizelé zdravotní sestry.
Ne všichni ale byli takto lhostejní. Našli se i i tací, kteří se o osud bytu Hedvigy Golikové zajímali více než ostatní. Snad v domnění, že by mohla být stále ještě naživu. Koncem devadesátých let se na dveřích objevil nápis varující sousedy nebo jiné narušitele před nelegálním vniknutím do bytu s tím, že otázka jeho vlastnictví ještě nebyla vyřešena.
Poněkud zvláštně působí fakt, že pod nápisem byla podepsána sčítací komise města Záhřebu. Na městském úřadě ale o této výzvě nikdo nic nevěděl. Mohla za tím být jediná přítelkyně Hedvigy Golikové, nebo možná její dávný milenec? Nebo snad některý ze sousedů, který si chtěl byt takříkajíc pojistit jen sám pro sebe? Těžko říct.
Faktem zůstává, že možná i tento podivný nápis přispěl k tomu, že se do bytu dalších deset let nikdo neodvážil vstoupit. Skutečný zlom nastal až v roce 2005. To zemřel původní majitel domu, který platil za byt veškeré účty. A teprve tehdy se obyvatelé bytovky na ulici Medveščak začali skutečně zajímat o to, komu malý kamrlík vlastně patří.
Mumií ve vlastním bytě
Některé sousedy trápily chybějící úhrady za energie, jiní si dělali zálusk na samotné vlastnictví malého bytu. Jejich trpělivost definitivně vypršela počátkem roku 2008. To se pár z nich odhodlalo a vypáčilo dveře do neznáma. Bylo to poprvé po více než 35 letech, co do bytu vstoupila živá duše. A na odvážné návštěvníky čekal obraz čiré zkázy.
Celý byt byl pokryt ohromnou vrstvou prachu a doslova protkán pavučinami. Někde mezi tím neskutečným nepořádkem si ale jeden ze sousedů, Sime Ungar, všiml podivné siluety na pohovce. Okamžitě s hrůzou v očích vyběhl z bytu a zavolal policii.
Na gauči před televizí byla v sedě schoulená mrtvola Hedvigy Golikové. Zabalená v dece, částečně mumifikovaná.
Na stolečku před ní ležel hrnek, do nějž si kdysi nešťastná žena uvařila čaj. Okno do bytu bylo otevřené a byt byl zamčený zevnitř. Podle vyšetřovatelů tak zdravotní sestra zřejmě zemřela přirozenou smrtí. Snad někdy okolo roku 1973. To by odpovídalo i výpovědím sousedů.
Právě otevřené okno mohlo za to, že tělo Golikové bylo přirozeně mumifikováno. A neustálé větrání společně s polohou bytu zřejmě způsobilo i to, že si nikdo nevšiml zápachu vyluzovaného mrtvým tělem.
Poznej svého souseda
To však nic nemění na faktu, že nikdo nezareagoval na samotné zmizení Golikové. Případ ženy, která vlastně nikdy nezmizela, je smutnou připomínkou nešťastného údělu samotářů. Lidí bez přátel, bez partnera, bez rodiny. Lidí, které nikdo nenavštěvuje, kterým nikdo nevolá. Kteří nikomu nechybí.
Je ale také připomínkou lhostejnosti a ignorace lidí v jejich okolí, kteří často vůbec nepovažují za divné, že osoba, která žila v jejich blízkosti, najednou zmizela. Že je její byt stále zamčený. Nebo že nikdo nepřebírá poštu a nereaguje na výzvy. V případě Hedvigy Golikové to došlo až tak daleko, že se pamětníci ani nemohli shodnout na tom, kdy ji viděli naposledy. A není divu, většina z nich žila v době objevení jejího těla v domově pro přestárlé.
A jak už to tak bývá, chybu nechtěl přiznat nikdo. Sousedé se vymlouvali na úřady, které jim nedovolily do bytu vstoupit. A úřady tvrdily, že po Golikové ve skutečnosti pátraly, ale marně. Mnoho zúčastněných zemřelo ještě před objevením těla nešťastné ženy, kterou kdysi považovali za podivínku. V kontextu jejího osudu se ale nabízí otázka, zda těmi skutečnými podivíny nebyli spíše právě její sousedé nebo městští úředníci. Ve své netečnosti a pohodlnosti se možná podvědomě báli otevřít ony dlouho zamčené dveře.
Místo toho raději žili desítky let s mrtvolou nacházející se jen pár metrů za stěnou jejich obývacího pokoje nebo ložnice. A venku se mezitím měnily politické režimy, vznikaly nové státy, probíhaly války.
Podobně osamělých lidí žije v našem okolí možná více, než byste čekali. A tak se nabízí ještě jedna otázka. Kdyby přestali tito lidé přebírat poštu nebo kdyby jste je dlouho nepotkali u vchodu, za jak dlouho byste si toho všimli? A jak byste zareagovali?
Zdroje:
https://medium.com/write-a-catalyst/the-woman-who-sat-dead-for-35-years-while-her-neighbors-fought-for-her-apartment-4f3e9e7cc37d
https://www.news24.com/body-lies-in-flat-for-35-years-20080514
https://toronto.citynews.ca/2008/05/16/womans-body-found-in-her-apartment-42-years-after-she-died/
https://www.wikiwand.com/en/articles/Death_of_Hedviga_Golik
