Článek
15.březen 1939.
Na radniční věži již dvanáctá odbila,
za oknem v ulici lampa svítila,
nocí mrazivou ledový vítr se proháněl,
studený déšť sněhové vločky vyháněl.
Ulice prázdné a tiché bez lidí,
jen osamělý chodec na radniční věž civí,
hodiny na věži půlnoc odbily právě,
ještě pár kroků a muž doma je hravě.
Již dveře svého domu otvírá,
za dveřmi jej teplo a ticho uvítá,
venku hluboká noc vlhká a studená,
je středa, nový březnový den začíná.
Na kalendáři 15.březen 1939,
co nového přinese, kdo má vědět,
velká tragédie noční tmou se hrne,
kdo již ví, ten strachy trne.
Ozbrojená horda ze sousední říše,
české hranice zlovolně prolamuje,
suverenitu naší vlasti hrubě ohrožuje,
český a slovenský národ tupě ponižuje.
Do sídla našeho prezidenta na Pražský Hrad,
k večeru sám vůdce okupační hordy se vkrad,
tam českému národu totální nařídil potupu,
obsazení vlasti a zřízení protektorátního postupu.
Pláč, slzy a zaťaté pěsti,
tak vítali ráno lidé plní zlosti,
německý Protektorát Čechy a Morava okupační moc,
co přinesla ta ledově studená nešťastná noc.
Po půl roce vtrhly ty hordy zabijácké,
i do Polska přepadové divize fašistické,
a v září měly věc již hotovou,
započít válku světovou.
Pak šest let trvala ta hrozná doba,
šest let muka, smrt a poroba,
360 tisíc Čechů a Slováků usmrceno,
oběšeno, sťato, zastřeleno, umláceno.
Za šest dlouhých krutých let,
přinesla válka Evropě mnoho běd,
šedesát milionů lidí usmrtila,
nesmírné škody zavinila.
Kdo tohle vymyslel nemohl být člověk,
masakry lidí horší než středověk,
naši otcové a dědové, naše matky a jejich matky,
z pomníků a hrobů varují před válečnými jatky.
Říká se, čas všechny rány zhojí,
však zapomenout minulost se člověk bojí,
z historie se nové generace učí,
neopakovat staré chyby minulosti.
Klid a mír v srdci národa našeho,
dobro pak v duši jedince každého,
místo zbrojení, obchody a přátelství hledat,
důvody k válčení nikomu nedat.
Svět a život je krásný dar,
je neštěstím z něj učiniti zmar,
trocha rozumu, pokory a skromnosti,
je láska a poděkování Boží milosti…!
