Článek
Již značně dávno bylo tomu,
černá mračna v záři blesků a hromu,
i za letního vedra i sněhových vánic,
Chodové drželi stráž šumavských hranic.
Královská privilegia vlastnili Chodové,
to právo dědil syn po otci jako rodové,
pouze králi byl poddaný chodský lid,
což na Šumavě zaručilo mír a klid.
Chodská stráž Psohlavci zvána byla,
po boku silná hůl pas zdobila,
po druhém boku věrný pes,
tak strážili oba český les.
Po staletí Domažlice hradbou stály,
Psohlavci strážní službu konali králi,
by mezi Čechy a Bavorskem klid panoval,
a lid i panstvo bez obav v míru se radoval.
Však nic netrvá dlouho či věčně,
staletí přináší dobré i nevděčné,
generace za generací se mění,
pak najednou celý život se změní.
Po bitvě a porážce na Bílé hoře,
přineslo českému národu mnoho hoře,
na Staroměstském náměstí v Praze kat s pacholky,
27 českých pánů surově popravil a žádné okolky.
Chodské panství v okolí Domažlic po Bílé hoře,
svobodný pán Lamminger z Albenreuthu v boží pokoře,
přibral do svého majetku, poddaným poslušnost nakázal,
volnost a svobodu hned všem Chodům zakázal.
Psohlavcům byla svoboda odebrána,
privilegia a pergameny žádná práva,
nuceni katolíky se státi,
povinni robotou a ještě se káti.
Ze svobodných strážců zemských hranic,
stali se poddaní jímž bylo vskutku nanic,
skupina nebojácných Psohlavců podala žalobu,
Vídeň však neviděla žádný důvod či zlobu.
Jan Sladký Kozina vůdce skupiny Chodů,
podal žalobu tedy pražskému soudnímu dvoru.
ani tady Psohlavci nedovolali se práva,
nespravedlivá země již nejsi zdráva.
Zlovolný pán Lamminger podvodem se chválil,
Chodům jejich privilegia a pergameny spálil,
pečetí na dokumentech českých králů nedbal,
ti dávno mrtví jsou křivě se holedbal.
z Bavorské země pochází to panstvo,
co přineslo jen bezpráví a svinstvo,
zlým Lomikarem lid nového pána nazýval,
k spravedlivému jednání jej vyzýval.
Povstali psohlavci za svojí svobodu,
odstranit bezpráví a těžkou porobu,
Lomikar mstí se Čechy nemá vůbec rád,
ani náš to není pán a kamarád.
Jan Sladký Kozina a jeho strýc rychtář Hrubý,
zatčeni za vůdcovství v rebelii proti vrchnosti,
v Praze odsouzeni k trestu smrti oběšením,
Lomikar rozsudek přijal s potěšením.
Starý rychtář Hrubý ve vězení zemřel,
na lešení s šibenicí Jan Kozina spoutaný,
kat oprátku na jeho krku upravoval,
Lomikar s úsměškem Kozinu pozoroval.
Těsně před popravou Kozina náhle mocným hlasem zvolal,
Lomikare! Lomikare! Do roka a do dne budeme spolu stát,
před súdnú stolicí boží a hin se hukáže, co má se stát,
Lomikarův úsměšek zmizel, už nechtěl více vědět a víc se ptát.
Po skončení exekuce nikde pána Lammingera viděti,
kam zmizel jeho kočár se smějícími dámami ani ponětí,
přestala již panstvo bavit krutá zábava,
či svědomí láme Lomikarovo zdraví toť obava.
Na panství pána Lammingera smutek panuje,
žádné zábavy hostiny nikdo se neraduje,
pán těžce churav leží v ložnici na zámku,
nemluví skoro nejí jen občas sejde do parku.
Pozvolna měsíce plynou a Lomikar prý zdá se uzdravovat,
již podzim přichází a listí stromů začíná se zabarvovat,
blíží se 28.listopad 1696, rok od Kozinova proroctví,
také Jana Koziny popravy je lidu velké svědectví.
Rok od plzeňské exekuce uběhl jako voda v řece,
Lomikar parkem prochází uzdraven a vesel přece,
na dnešní večer pozval k bujarému veselí své hosty,
já jsem zde Kozino a koho zajímá kde leží tvé kosti?
Sjelo se panstvo z široka daleka,
nikoho z nich Kozinova věštba neleká,
bohatá hostina víno proudem teče,
veselá zábava panstvu nic neuteče.
Před půlnocí rozjařený Lomikar číši pozvedá,
sál ztichne když silným hlasem povídá,
Kozino ty špatný proroku rok tady je hle,
a kde ty? Tvé kosti leží dávno v pekle.
Panstvo v sále tleská a nové sklenice se rychle plní,
Lomikar sklenici dopil a vše se před ním náhle vlní,
co se to děje, slabost černo před očima, osud se naplnil,
pán Lamminger padá mrtev k zemi, Boží soud se ukončil.
