Článek
Tam v dáli za obzorem,
za zelenými kopci a skalnatým horstvem,
lesy tam šumí a paseky voní,
bohatá květena vonný nektar roní.
Voda v potoce pění a bublá,
mezi kameny cestu si hledá,
velká a hluboká řeka cíl její,
pak dále do moře ty vody spějí.
V tom kraji kdysi zabloudil jsem,
nevěda kde, chodím tam a sem,
lesní šero, cesta nikde, slunce západ,
v hlavě hučí, nohy bolí, žádný nápad.
Tu mezi stromy ohniště viděti,
a u něho vousatého starce seděti,
za ním pak jeskyně ve skále,
snad pomoc boží, blesklo mi náhle.
Poustevník vyzve k posezení,
nabídne vodu, chléb i povzbuzení,
ptá se co tu hledám a kampak jdu,
odpovím mu, vážený pane, hledám pravdu.
Stařec pozvolna na mne se zahleděl,
pak tichým hlasem pověděl,
milý synu, člověk stále něco hledá,
zlato, stříbro, bohatství mu nedá.
Drahokamy a rudy vzácné, vše je málo,
stále pátrá, stále těží, i kdyby to život stálo,
a když blízko má již k pohřbu svému,
čas všechno spraví, svým synům moudře praví.
Milý chlapče, pravdu nehledej,
upřímnou lásku a poctivou práci si hledej,
pravda od lidí již dávno uběhla,
již od časů Kaina a Ábela.
Daleko odtud synu, ví se jistě,
kdysi bohatém a slavném městě,
vysoko nad řekou pevný a mocný Hrad,
sídlo knížat a králů, a pak zvrat.
V tom Hradě pyšný vojevůdce přebýval,
těžké zbraně hromadil a kupoval,
světově mocného souseda,
do velké války vyzýval.
hlas svého lidu nevolného přecházel,
strach a zoufání jako zbabělost nacházel,
hrubost a daně zvyšoval,
rádce své bohatými odměnami povyšoval.
Pak vydal se s armádou a žoldáky cizími,
všemocného souseda z trůnu svrhnouti,
plameny a zbrojní sílou vše zničiti,
převeliké země se zmocniti.
Když hordy surové, za noční tmy hranice přemohly,
v tu chvíli černá noc v jasný den se proměnila,
nesmírná záře celou zemi osvětlila,
osudová bouře mocného souseda, vší krajinu zapálila.
Přemocná a hromová zbraň sousedova,
lesy, louky, pole, na popel pozměnila,
města a vesnice pyšného vojevůdce se zemí srovnala,
život veškerý, bez pohřbů zcela ukončila.
Tragický a smutný konec lidu nevolného,
již dávno mnoho let uplynulo,
potoky a řeky opět bublají,
lesy zase šumí a holoubci vrkají.
Lidská zloba a pýcha, neštěstí jen šířit,
je třeba pokory a rozumu a s Bohem se smířit,
Otec všech a Pán všemohoucí,
káže klid a mír a lásku vroucí…!
